II. ÚS 3698/11
II.ÚS 3698/11 ze dne 23. 8. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky CG HOLDING, s. r. o., IČ: 24657344, se sídlem Anny Letenské 7/34, 120 00 Praha 2 - Vinohrady, právně zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, směřující proti výrokům č. II usnesení Městského soudu v Praze č. j. 10 A 147/2011-30 ze dne 12. 10. 2011, č. j. 10 A 149/2011-30 ze dne 12. 10. 2011, č. j. 8 A 149/2011-32 ze dne 13. 10. 2011, č. j. 8 A 165/2011-42 ze dne 5. 10. 2011, č. j. 8 A 161/2011-42-43 ze dne 5. 10. 2011, č. j. 8 A 162/2011-41-42 ze dne 5. 10. 2011, č. j. 8 A 163/2011-56 ze dne 17. 10. 2011, č. j. 8 A 220/2011-23 ze dne 17. 10. 2011, č. j. 8 A 224/2011-23 ze dne 17. 10. 2011, č. j. 10 A 156/2011-52 ze dne 24. 11. 2011, č. j. 10 A 158/2011-52 ze dne 24. 11. 2011, č. j. 10 A 160/2011-52 ze dne 24. 11. 2011, č. j. 10 A 159/2011-41-42 ze dne 24. 11. 2011, č. j. 10 A 154/2011-46 ze dne 24. 11. 2011, č. j. 10 A 155/2011-42-45 ze dne 24. 11. 2011, č. j. 10 A 169/2011-56-59 ze dne 24. 11. 2011, č. j. 10 A 153/2011-48-51 ze dne 24. 11. 2011, č. j. 10 A 168/2011-50 ze dne 24. 11. 2011, č. j. 10 A 172/2011-52 ze dne 24. 11. 2011, č. j. 10 A 178/2011-35 ze dne 28. 11. 2011, č. j. 10 A 170/2011-40 ze dne 24. 11. 2011, č. j. 10 A 152/2011-58 ze dne 24. 11. 2011, č. j. 10 A 199/2011-35-36 ze dne 28. 11. 2011, č. j. 10 A 207/2011-35-36 ze dne 28. 11. 2011, č. j. 10 A 201/2011-35-36 ze dne 28. 11. 2011, č. j. 10 A 179/2011-35-36 ze dne 28. 11. 2011, č. j. 10 A 239/2011-35-36 ze dne 28. 11. 2011, č. j. 10 A 211/2011-35-36 ze dne 28. 11. 2011, č. j. 10 A 183/2011-35-36 ze dne 30. 11. 2011, a č. j. 10 A 184/2011-35-36 ze dne 30. 11. 2011, spojené s návrhem na náhradu nákladů řízení, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která po stránce formálních náležitostí odpovídá požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka brojí proti částem v záhlaví specifikovaných usnesení Městského soudu v Praze, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech zastavených řízení, v nichž se stěžovatelka domáhala ochrany proti nečinnosti správního orgánu. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími byly nepřijatelně dotčeny principy svobodného a demokratického státu, a to předvídatelnost práva a právní jistota, a byla porušena stěžovatelova základní práva; konkrétně právo na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu čl. 36 a následující Listiny základních práv a svobod, zejména právo na projednání věci stanoveným postupem, právo na rovnost účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny) a právo na zákonnost postupu orgánů uplatňujících státní moc ve vazbě na povinnost soudů rozhodovat spory a jiné právní věci v souladu se zákonem (čl. 2 odst. 3 a čl. 95 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny). Vedle zrušení napadených usnesení ve výrocích č. II stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud uložil Městskému soudu v Praze povinnost nahradit jí náklady řízení před Ústavním soudem, neboť vzhledem k povinnému zastoupení advokátem byla nucena vynaložit značné náklady na obranu svých práv před dopadem neústavních rozhodnutí. Stěžovatelka se navíc domnívá, že nepřiznání náhrady nákladů řízení by mělo být v řízení o ústavní stížnosti výjimkou a nikoliv pravidlem.

II.

Z obsahu ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a dalších listin připojených stěžovatelkou zjistil Ústavní soud následující, pro rozhodnutí relevantní skutečnosti. Stěžovatelka v červenci roku 2010 koupila od mobilního operátora portfolio tisíce pohledávek za různými dlužníky. V průběhu měsíce srpna a září 2010 podala u Českého telekomunikačního úřadu ("ČTÚ") více než osm set návrhů na zahájení správního řízení proti těmto dlužníkům o zaplacení dlužných částek. ČTÚ však nedodržel lhůtu stanovenou pro vydání rozhodnutí, stěžovatelka se proto v průběhu roku 2011 v oněch cca osmi stech případech obrátila na Městský soud v Praze se žalobami na ochranu proti nečinnosti. Po podání žalob však ČTÚ v předmětných správních řízeních rozhodl. Stěžovatelka proto vzala žaloby zpět, přičemž žádala přiznání náhrady nákladů v částce 9.640 Kč za každé řízení. Městský soud řízení sice zastavil, ale požadavku na přisouzení vyčíslených nákladů nevyhověl.

Protože žádný další opravný prostředek proti rozhodnutím stěžovatelka k dispozici nemá (kasační stížnost směřující jen do výroku o nákladech řízení přípustná není), obrací se na Ústavní soud. Uvádí, že nedlouho před vydáním napadených rozhodnutí vydal Městský soud v Praze v řízeních o žalobách na ochranu proti nečinnosti ČTÚ několik desítek rozhodnutí, jimiž po zpětvzetí žalob a zastavení řízení právo na náhradu nákladů řízení včetně nákladů zastoupení advokátem žalobci s odkazem na § 60 odst. 3 soudního řádu správního přiznal. Kasační stížnosti ČTÚ Nejvyšší správní soud zamítl jako nedůvodné. O totožném předmětu řízení a věci skutkově i právně obdobné nyní Městský soud v Praze, mnohdy dokonce týž senát, rozhodl opačně, aniž by odlišný náhled předem upozornil a aniž by odklon od předchozí judikatury jakkoliv vysvětlil a zdůvodnil. Za řízení ukončená rozhodnutími nyní napadenými tak namísto 289.200 Kč nepřiznal ani korunu. Příčinu k zahájení soudních řízení přitom svou nečinností zavdal ČTÚ, stěžovatelka proti němu má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Stěžovatelka připomíná princip právní jistoty, předvídatelnosti práva a ochrany legitimního očekávání, kterých městský soud nedbal, když při rozhodování o nákladech nevzal v úvahu vlastní judikaturu ani judikaturu Nejvyššího správního soudu. Stěžovatelka je přesvědčena o protiústavnosti závěru prezentovaného v napadených rozhodnutích, podle něhož nevyužila prostředky na ochranu proti nečinnosti dané jí § 80 správního řádu. Tato podmínka se podle ní vztahuje toliko na případy nečinnosti ČTÚ v prvním stupni, v řízení o rozkladu nemusí tyto prostředky vyčerpat a může se na soud obrátit přímo. Navíc otázka vyčerpání prostředků na ochranu proti nečinnosti měla být posuzována ve světle toho, zda jde - zejména ve světle rozhodování Evropského soudu pro lidská práva - o prostředek přiměřený a účinný. Podle stěžovatelky v praxi účinný není (předseda Rady ČTÚ neprojevuje ochotu ani vůli přijmout účinná nápravná opatření a také toto řízení je nepřiměřeně dlouhé) a přístup městského soudu považuje za příliš formalistický. Změna postoje městského soudu má fatální a nenapravitelný dopad na majetkovou sféru stěžovatelky, která investovala do právních služeb poskytnutých v souvislosti s řízeními na ochranu proti nečinnosti a očekávala na náhradě nákladů (za všechna vyvolaná řízení) příjem finančních prostředků v souhrnné výši přesahující 7.700.000 Kč. Je tak destabilizováno její právo podnikat, a tedy dotčeno právo garantované článkem 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle stěžovatelky je nepřípustné, aby její legitimní očekávání převážil fiskální zájem státu, který se vymezuje jako demokratický a právní; v této souvislosti připojuje citaci z řady rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu. Současně je nepřijatelné, aby shodné případy byly týmž soudem rozhodovány různě. Stěžovatelka se předchozí praxe dovolávala, ale z napadených rozhodnutí se ani nedozvěděla, proč není jí uváděná judikatura pro danou věc relevantní a proč se od ní nyní městský soud odchýlil.
III.

Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování základních práv, zejména práva na spravedlivý proces, opakovaně.

Na jedné straně vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (z řady rozhodnutí například nález ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03; N 69/33 SbNU 189). V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu či jiného řízení, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Na druhé straně ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, U 25/27 SbNU 307). Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Jinak řečeno, konkrétní rozhodnutí obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení či soudního přezkumu správních rozhodnutí věcně přezkoumá Ústavní soud tehdy, jsou-li zde na prvý pohled zřejmé indicie, že mohlo být dotčeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. V takovém případě se nejedná o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, respektive příslušných procesněprávních ustanovení, pročež se uplatňuje zásada, že o protiústavní výsledek jde toliko tehdy, je-li tento výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Tyto "kvalifikované vady" musí navíc dosáhnout značné intenzity, aby bylo vůbec dosaženo ústavněprávní roviny problému.

Náklady požadované stěžovatelkou za každé jednotlivé řízení jsou bagatelní, nedosahují tedy ani hranice, od níž je v občanském soudním řízení ve sporech o peněžité plnění připuštěno odvolání. K ústavním stížnostem, které činí předmětem přezkumu takto (obecně) nízké částky zaujímá Ústavní soud specifický přístup. Obecně platí, že rozhodnutí o bagatelní částce není schopno současně představovat porušení základních práv a svobod. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti předpokládá splnění přísných podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů řízení (např. sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 185/98, III. ÚS 200/05, IV. ÚS 8/01, II. ÚS 436/01, IV. ÚS 502/05; http://nalus.usoud.cz). Tak tomu v dané věci není.

Stěžovatelka je, jak dokládá její podání, s rozhodovací činností Ústavního soudu týkající se přezkumu nákladových výroků, dobře obeznámena. Akcentuje pochopitelně ta rozhodnutí, která patří do prvého z výše vymezených okruhů, tedy ta, kde Ústavní soud nezachoval obvyklou zdrženlivost a do rozhodování o pouze akcesorickém výroku obecným soudům vstoupil. Stěžovatelka se domnívá, že žádoucí je takto postupovat i v jejím případě (případech), neboť rozhodnutí Městského soudu v Praze o nákladech řízení jsou z důvodů výše uvedených věcně chybná, svévolná, vybočují z ustálené judikatury k dané problematice a jsou nedostatečně odůvodněná.

Rozhodnutí napadená projednávanou ústavní stížností je především potřeba rozdělit do čtyř kategorií. Do prvé patří usnesení č. j. 10 A 147/2011-30 (do petitu jej stěžovatelka opomněla uvést, nicméně v textu podání je mezi napadená rozhodnutí zahrnuto a jeho kopie je k návrhu připojena) a č. j. 10 A 149/2011-30. Výrok o nákladech řízení, resp. závěr o nemožnosti přiznat stěžovatelce právo na náhradu nákladů řízení, v nich soud odůvodnil tím, že žalobu, pokud by nebyla vzata zpět, by musel odmítnout pro překážku litispendence. Druhou kategorii představuje rozhodnutí č. j. 8 A 149/2011-32, jímž soud nepřiznal stěžovatelce nárok na náhradu nákladů zastaveného řízení proto, že žalobu, kterou vzala zpět, vyhodnotil jako nedůvodnou. Stěžovatelka se jím domáhala ochrany před nečinností v rozkladovém řízení, ovšem žalobu podala ještě před uplynutím lhůty k rozhodnutí o rozkladu. Do třetí skupiny patří usnesení č. j. 8 A 220/2011-23 a č. j. 8 A 224/2011-23 (také o nich platí, že do petitu je stěžovatelka neuvedla, ovšem v textu podání je mezi napadená rozhodnutí zahrnula a jejich kopie k návrhu připojila), v nichž soud stěžovatelce nárok na náhradu nákladů řízení přiznal, ovšem jen ve výši 432 Kč. Při úvaze o výši náhrady za zastoupení advokátem odkázal na § 60 odst. 1 soudního řádu správního (přiznat lze náklady účelně vynaložené) a § 60 odst. 7 soudního řádu správního (umožňuje zohlednit konkrétní okolnosti konkrétního případu a nevycházet mechanicky z jednotlivých úkonů učiněných účastníkem, případě i náhradu nákladů částečně nepřiznat). Zde bylo podáno několik stovek žalob se shodnými námitkami a obtížnost právní služby se omezila na pozornost přesně označit věc, v níž má docházet k průtahům. Soud proto přiznal právo na náhradu pouze 5 % nákladů řízení. Konečně do poslední skupiny patří všechna ostatní rozhodnutí napadená ústavní stížností. Výrok o nákladech řízení, které nebyly přiznány žádnému z účastníků řízení, v nich soud odůvodnil tím, že pokud by stěžovatelka nevzala žalobu zpět, musel by ji stejně odmítnout pro nepřípustnost. Stěžovatelka totiž měla nejprve žádat o uplatnění opatření proti nečinnosti podle § 80 správního řádu. Stěžovatelka sice tvrdila, že takovou žádost (takové žádosti) podala, ovšem soud přisvědčil názoru ČTÚ, že nešlo o žádost řádnou, neboť nesplňovala základní náležitosti; konkrétně z ní nebylo patrno, které věci se týká. Přitom tento nedostatek stěžovatelka neodstranila ani přes opakovanou výzvu ČTÚ.

Po porovnání odůvodnění jednotlivých skupin napadených výroků se stížními námitkami dospěl Ústavní stížnost k závěru o jejich zjevné neopodstatněnosti. Ve všech případech městský soud postupoval zcela dle pravidel procesního předpisu a jeho závěry odpovídají zjištěným okolnostem. V případě rozhodnutí výše (pracovně) zařazených do prvých dvou skupin stěžovatelka dokonce žádné konkrétní argumenty proti závěrům obecného soudu stran litispendence či nedůvodnosti žaloby podané ještě před koncem lhůty pro vydání správního rozhodnutí nevznesla. Obecné úvahy stěžovatelky o atributech právního státu a práva na spravedlivý proces ke zrušení napadených výroků vést nemohou.

Podobně platí pro čtvrtou množinu napadených rozhodnutí, že nákladový výrok reflektující závěr o nepřípustnosti žalob je logický a pečlivě zdůvodněný. Výhrady stěžovatelky proti tomu, jak bylo soudem hodnoceno její podání míněné jako obrana proti nečinnosti ve smyslu § 80 správního řádu, jsou polemikou se skutkovými závěry, do níž se stěžovatelka snaží Ústavní soud vmanévrovat, jakoby byl instancí nadřízenou správnímu soudu. Opodstatněná zde není ani námitka, že shodnou věc rozhodoval nyní městský soud jinak než v řadě předchozích případů, což má dokládat série rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jejichž kopie stěžovatelka přiložila. Jejich obsah totiž svědčí o opaku. Jde konkrétně o to, že předmětná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu reagují na situaci, kdy se stěžovatelka domáhala ochrany proti nečinnosti nikoliv ČTÚ, ale předsedy Rady ČTÚ. Ten již nad sebou nemá nadřízený orgán, trvat na uplatnění opatření proti nečinnosti dle § 80 správního řádu by proto za této situace bylo jen formálním lpěním na naplnění litery zákona. Rozdílu obou situací z hlediska naplnění podmínky vyčerpání opravných prostředků je v odůvodnění nyní napadených rozhodnutí věnována dostatečná pozornost. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani stěžovatelčině argumentaci, že žádost o opatření dle § 80 správního řádu je neúčinným prostředkem nápravy ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva, jehož vyčerpáním by proto neměla být žaloba podmiňována. Neúčinnost totiž tvrdí pouze stěžovatelka a dokládá jí svým vlastním příkladem; o neúčinnosti se měla sama přesvědčit. Ze stěžovatelčiny argumentace však Ústavní soud nedovozuje, ale ani z vlastní rozhodovací činnosti mu není známo, že by se předmětný prostředek nápravy neosvědčil systémově, že by obecně selhával. Každopádně v nyní posuzovaném případě stěžovatelka předmětný prostředek nápravy fakticky vůbec nevyužila, neboť zůstala pasivní a neupřesnila jeho obsah ve smyslu poučení ČTÚ, ačkoliv k tomu neměla objektivní důvod. Úvahy o neúčinnosti daného procesního prostředku jsou tak úvahami hypotetickými. Konečně pokud jde o třetí skupinu rozhodnutí, pak je sice pravda, že městský soud zde neaplikoval závěr o nepřípustnosti, ačkoliv nic nenasvědčuje tomu, že by byl průběh řízení odlišný. Nicméně stěžovatelka zde byla stran nákladů řízení, když jí byly přisouzeny, úspěšná. Soud jí je pouze nepřiznal ve výši, s níž kalkulovala a na níž vystavěla svůj podnikatelský záměr. Zohlednil fakt, že náhrada odměny za zastoupení advokátem se účastníkům řízení přiznává proto, že advokát poskytne odbornou službu, přičemž ale zde bylo odborných právních služeb potřeba pouze k vypracování jedné žaloby a v dalších se již námitky pouze opakovaly. Shodnost žalob je důvodem zvláštního zřetele hodným, opravňujícím část nákladů nepřiznat. Z pohledu Ústavního soudu nelze tomuto závěru cokoliv vytknout. Krom toho stěžovatelka ani žádné konkrétní námitky proti pouze částečnému přísudku nákladů nevznesla.

Nad rámec uvedeného si Ústavní soud neodpustí konstatovat následující. Výše bylo řečeno, že obecné soudy nemají o nákladech rozhodovat mechanicky jen podle výsledku řízení, ale měly by zvažovat širší souvislosti. Totéž platí i pro Ústavní soud, i on musí před tím, než výjimečně zruší nákladový výrok, zohlednit širší souvislosti řešeného případu. Zde je významné, že stěžovatelka coby postupník přibližně jednoho tisíce pohledávek za dlužníky na poplatcích za telekomunikační služby v rozmezí krátké doby, v průběhu srpna a září 2010, podala k Českému telekomunikačnímu úřadu více než osm set návrhů na zahájení správního řízení o zaplacení dlužných pohledávek. Žaloby na ochranu proti nečinnosti podala v průběhu roku 2011; sama konstatuje, že v období do 31. 8. 2011. Je sice pravda, že lhůta pro vydání správního rozhodnutí byla překročena (podle § 129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, činí lhůta pro vydání rozhodnutí 4 měsíce, ve zvláště složitých případech 6 měsíců). Ovšem je otázkou, zda k potížím s vyřizováním správních sporů ve lhůtách nepřispěla sama stěžovatelka. Skoupila pohledávky vzniklé během určitého časového období, aby je pak v podstatě naráz, s odstupem pouhých dvou měsíců, uplatnila u ČTÚ. Pro stěžovatelku to byla samozřejmě víceméně záležitost administrace jednotlivých případů, kdy pozornost soustředila v podstatě jen na správnou identifikaci kauz, argumentace samotná je formulářového typu. ČTÚ naproti tomu řeší každou věc individuálně, včetně všech komplikací spojených již například s doručováním. Z podání stěžovatelky vyplývá, že v oblasti se pohybuje, rozhodování telekomunikačních sporů sleduje a o rychlosti vyřizování agendy u ČTÚ tak musela mít reálnou představu. Těžko tak lze přikládat relevanci jejím argumentům tohoto typu, že prodlení s vyřizováním jejích návrhů u ČTÚ ji existenčně ohrožovalo, a musela se tedy, a to rovnou ve všech stovkách řízení naráz, již po relativně krátkém překročení lhůty formálně domáhat ochrany proti nečinnosti u soudu. Celá věc naopak působí dojmem, že šlo od počátku o kalkul stěžovatelky, jehož cílem bylo získat od státu v podobě náhrady nákladů řízení o správních žalobách na ochranu proti nečinnosti částku ve svém souhrnu představující zhruba 7.700.000 Kč (dle tvrzení samotné stěžovatelky). Přitom zpracovala (či nechala zpracovat), zjednodušeně řečeno, jedinou žalobu, kterou několikasetkrát namnožila. Výpočetní technika pak umožnila zkoncentrovat podání velkého množství návrhů do určitého okamžiku, což v kombinaci s úpravou závazných lhůt pro vydání rozhodnutí může při mechanickém přístupu k sankcionování jejich překročení znamenat značný, leč a priori nespravedlivý ekonomický profit. Ústavní soud nehodlá připustit, aby bylo takto zneužíváno institutů právního státu. Smyslem náhrady nákladů zastoupení advokátem je zajištění kvalifikované pomoci účastníkům řízení, a tím realizace jejich práva na přístup k soudu. Inkaso částky za náklady řízení, zejména za zastoupení advokátem, nemůže být podnikatelským záměrem, jak se to stalo v případě stěžovatelky. Účel soudního (ale i správního) řízení jako takového nelze redukovat na pouhý zájem získat přísudek nákladů řízení.

Ve svém podání navrhovatelka dále navrhla, aby jí Ústavní soud přiznal náklady řízení před Ústavním soudem. Podle ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo z části nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. V dané věci neshledal Ústavní soud důvod pro jejich přiznání, neboť takto postupuje jen ve výjimečných případech, přičemž v tomto konkrétním případě s ohledem na výsledky řízení existence takových výjimečných okolností shledána nebyla.

Protože Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. srpna 2012

Stanislav Balík v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.