II. ÚS 3694/13
II.ÚS 3694/13 ze dne 10. 2. 2015

Doručení zásilky o vyloučení stěžovatele z ČLK

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. Jiřího Půlpána, zastoupeného Prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem Botičská 4, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 10. 2013, č. j. 3 Ads 114/2012-36, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, a České lékařské komory, zastoupené JUDr. Janem Machem, advokátem se sídlem Vodičkova 28, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění:

I. Předmět řízení a obsah ústavní stížnosti 1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 6. 12. 2013, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 26 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Česká lékařská komora (dále jen "ČLK" anebo vedlejší účastnice) při doručování rozhodnutí o vyloučení stěžovatele z ČLK postupovala podle svého disciplinárního řádu (dále jen "disciplinární řád ČLK"), nikoliv podle správního řádu. Skutečnost, že nebylo postupováno podle ust. § 23 odst. 4 a 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen "správní řád"), plyne podle stěžovatele jednak z toho, disciplinární řád ČLK taková pravidla o náležitostech doručování neobsahuje, jednak ze samotných zjištění Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího správního soudu. Lze též vycházet z vyjádření ČLK ke správní žalobě ze dne 3. června 2011. Zásilka obsahující rozhodnutí byla doručována jako běžná doporučená zásilka s dodejkou. Její uložení bylo oznámeno dne 21. prosince 2010, konec odběrní lhůty byl stanoven na 5. ledna 2011. Poté byla zásilka vrácena ČLK. Podle bodu III. vyjádření ČLK se nachází dosud ve spise v zalepené obálce.

3. Z toho podle stěžovatele jednoznačně vyplývá, že adresát nebyl poučen o následcích odepření přijetí zásilky, nebyla mu stanovena lhůta 10 dnů pro vyzvednutí zásilky, nebyl ani označen odesílající správní orgán a uvedena jeho adresa (ust. § 23 odst. 5 správního řádu). Zároveň však nebylo dodrženo ani ust. § 23 odst. 4 poslední věty správního řádu. Toto ustanovení představuje "poslední možnost", jak se může adresát se zásilkou fakticky seznámit, tj. tak, že se fyzicky ponechá ve sféře jeho dispozice, ačkoliv doklad o tom, zda ji převzal, ve skutečnosti chybí. Správní řád nařizuje, aby ke vhození zásilky do schránky došlo vždy, leda by to bylo vyloučeno správním orgánem. Vzhledem k tomu, že zásilka se stále nachází ve spise ČLK, je zřejmé, že vhozena stěžovateli do schránky nebyla, přičemž není ani tvrzeno, že by ČLK takový postup vyloučila (neboť ČLK dle správního řádu nepostupovala). Je tedy zřejmé, že ustanovení správního řádu o doručování nebyla dodržena, tudíž samotné zjištění Nejvyššího správního soudu, že žaloba byla v každém případě opožděná, není pro věc zásadní.

4. Stěžovatel namítá, že ve správní žalobě primárně napadal právě skutečnost, že rozhodnutí ČLK mu nebylo řádně doručeno. Ohradil se proti aplikaci disciplinárního řádu ČLK a domáhal se aplikace správního řádu. Výslovně pak uvedl, že nebylo postupováno podle správního řádu, pokud jde o nezbytná poučení adresáta, vhození zásilky do schránky po uplynutí lhůty k doručení atd. Protože krajský soud dovodil, že postup podle disciplinárního řádu byl správný, napadal stěžovatel tento závěr v kasační stížnosti a domáhal se aplikovatelnosti správního řádu.

5. Stěžovatel poukazuje na to, že krajský soud odmítl správní žalobu s velmi stručným odůvodněním, podle kterého byl postup ČLK při doručování podle disciplinárního řádu správný. Nejenže tento (navíc chybný) závěr řádně nezdůvodnil, ale opomenul vyjádřit se též k dalším výhradám stěžovatele k doručování (např. právě povinnost poučit adresáta o následcích nepřevzetí zásilky atd.). Proto stěžovatel napadal v kasační stížnosti usnesení krajského soudu též pro nepřezkoumatelnost. Po obsahové stránce se však kasační stížnost logicky zaměřila na jediný závěr krajského soudu, a tím byla použitelnost disciplinárního řádu ČLK pro postup při doručování.

6. Stěžovatel uvádí, že se domáhal toho, aby Nejvyšší správní soud usnesení krajského soudu zrušil pro chybné právní závěry, tudíž neopakoval veškeré své argumenty ze správní žaloby. V tomto ohledu je rozhodnutí Nejvyššího správního soudu překvapivé, protože Nejvyšší správní soud provedl přezkum usnesení krajského soudu zdánlivě "do všech důsledků", nikoliv pouze v rozsahu základní námitky, jíž byla neaplikovatelnost disciplinárního řádu ČLK. Zároveň však Nejvyšší správní soud důsledný nebyl, neboť se zaměřil pouze na posouzení běhu lhůty, po jejímž uplynutí nastane fikce doručení, ačkoliv tuto otázku stěžovatel předmětem kasačního přezkumu explicitně též neučinil.

7. Nejvyšší správní soud správně konstatoval, že disciplinární řád nebylo možno použít, nýbrž bylo nutno postupovat podle správního řádu. Tento závěr však Nejvyšší správní soud vztáhl pouze k otázce, podle kterého předpisu (správního řádu či disciplinárního řádu ČLK) se mají počítat lhůty, po jejichž uplynutí nastane fikce doručení. Nejvyšší správní soud však již nevzal v úvahu, že aplikace správního řádu vede ještě k dalším požadavkům na doručování, než je pouze určení běhu lhůty, po níž nastane fikce doručení.

8. Nejvyšší správní soud se tedy zabýval pouze otázkou lhůty, po jejímž uplynutí nastane fikce doručení, aniž by zohlednil, že jádro námitek stěžovatele se týkalo nikoliv pouze okamžiku, kdy nastane fikce doručení, nýbrž aplikovatelnosti správního řádu jako takového. Nesprávně též Nejvyšší správní soud uvedl, že stěžovatel skutečnost oznámení uložení zásilky v kasační stížnosti nezpochybňuje. Tento závěr je chybný, neboť stěžovatel nikdy netvrdil, že by si byl vědom uložení zásilky. Naopak, ve správní žalobě uvedl, že se o uložení zásilky nikdy nedozvěděl, z čehož logicky plyne, že nikdy ani nepřímo nesouhlasil s tím, že by mu bylo řádně doručováno.

9. Stěžovatel tedy ve správní žalobě namítal, že vůbec nemohla nastat fikce doručení, protože nebyly splněny podmínky pro doručování podle správního řádu. Krajský soud dovodil, že fikce doručení nastala, přičemž svůj přezkum vztáhl pouze na aplikovatelnost disciplinárního řádu ČLK, z nějž dovodil, že doručení bylo řádné. V kasační stížnosti byla aplikovatelnost disciplinárního řádu ČLK jako takového úspěšně zpochybněna ve prospěch aplikovatelnosti správního řádu, avšak Nejvyšší správní soud z toho dovodil, že v každém případě fikce doručení nastala, aniž by se zabýval, pokud už meritorně tuto otázku řešil (a to i nad rámec konkrétní argumentace stěžovatele v kasační stížnosti), všemi podmínkami řádného doručení rozhodnutí ČLK. Podle názoru stěžovatele je v právním státě nepřípustné, aby soud nereagoval plně na všechny námitky uvedené v žalobě, mají-li pro rozhodnutí význam (zde námitky ve správní žalobě, které se vztahovaly k nutnosti plně aplikovat správní řád), a navíc věc zjevně chybně posoudil (stěžovatel již ve správní žalobě odkázal na aplikovatelnou judikaturu Nejvyššího správního soudu ohledně nutnosti použít správní řád, kterou krajský soud ignoroval), načež následně Nejvyšší správní soud pochybení správního soudu sice konstatoval, avšak sám se omezil pouze na dílčí aspekt věci, který jako takový nebyl ani klíčovým aspektem sporu.

10. Stěžovatel dále poukazuje na to, že v důsledku rozhodnutí ČLK nemůže vykonávat své povolání lékaře. Jelikož byl z ČLK vyloučen nezákonným postupem, jedná se zároveň o zásah do jeho ústavně zaručeného práva podle čl. 26 Listiny. Stěžovatel důvody nezákonnosti svého vyloučení z ČLK shrnul v bodu V. (formální vady rozhodnutí) a v bodu VII. (věcné vady rozhodnutí) správní žaloby. Vzhledem k tomu, že tyto důvody nebyly předmětem přezkumu před správními soudy, nepovažuje stěžovatel za možné opakovat svoji argumentaci v řízení před Ústavním soudem. Přesto však stěžovatel opakuje, že mj. rozhodnutí ČLK vytýkal vady vedoucí k závěru o nicotnosti rozhodnutí ČLK. Nicotné rozhodnutí nemůže způsobovat žádné účinky, neboť se na něj hledí, jako by neexistovalo. Proto je podle názoru stěžovatele nezbytné věnovat takovému argumentu zvýšenou pozornost, protože je stěží představitelné, aby bylo někomu bráněno ve výkonu ústavně zaručeného práva na základě rozhodnutí, které z hlediska právního vlastně neexistuje.

II. Splnění podmínek řízení 11. Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

III. Podstatný obsah vyžádaných spisů 12. Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 38 Ad 28/2011, a také spis ČLK 06/83/432, 09/83/138, 10/83-001/0219, 10/83-001/0415.

13. Z tohoto spisového materiálu Ústavní soud zejména zjistil, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. září 2012 č. j. 38 Ad 28/2011-33 byla jako opožděná odmítnuta správní žaloba žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") směřující proti rozhodnutí Čestné rady žalované České lékařské komory ze dne 12. listopadu 2010 č. j. 06/83/432, 09/83/138, 10/83- 001/0219, 10/83-001/0145, jímž bylo stěžovateli uloženo disciplinární opatření - vyloučení z České lékařské komory. Důvodem tohoto rozhodnutí ČLK byla skutečnost, že se stěžovatel provinil proti své povinnosti vykonávat lékařské povolání odborně, v souladu s etikou a způsobem stanoveným zákony, stavovskými předpisy a závaznými stanovisky ČLK tím, že v období let 2005-2009 úmyslně vykazoval a účtoval zdravotním pojišťovnám výkony údajně provedené celkem třem pacientům, které však ve skutečnosti provedeny nebyly.

14. Citované usnesení krajského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, která byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 3. října 2013 č. j. 3 Ads 114/2012-36 zamítnuta.

IV. Vyjádření účastníka a vedlejší účastnice řízení 15. Ústavní soud si vyžádal vyjádření Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a České lékařské komory jako vedlejší účastnice řízení.

16. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření uvedl, že jeho postup i výsledek rozhodování v předmětné věci byly v souladu se zákonem a do ústavně zaručených práv stěžovatele nebylo zasaženo. Odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, kde jsou dostatečně vyloženy důvody rozhodnutí. K námitce stěžovatele, že v napadeném rozsudku dostatečně nevyložil, proč se ztotožnil s jeho námitkou, že na doručování předmětného rozhodnutí dopadal režim správního řádu, Nejvyšší správní soud poznamenal, že uvedeným právním názorem na právní režim doručování předmětného rozhodnutí navázal na svoji ustálenou judikaturu, a pro stručnost odkázal na své dřívější rozhodnutí, které toto blíže odůvodňuje. Navíc v situaci, kdy Nejvyšší správní soud dal stěžovateli za pravdu, je tento soud toho názoru, že popisované odůvodnění souhlasu se stěžovatelem pro něj nepochybně bylo dostatečně přesvědčivé a naplnilo tak bezezbytku svoji rozhodující funkci "přesvědčit" o správnosti zvoleného řešení. Ohledně námitky, týkající se závěru Nejvyššího správního soudu, že stěžovatel skutečnost oznámení zásilky v kasační stížnosti nezpochybňuje, Nejvyšší správní soud připomněl, že skutečnost oznámení zásilky v kasační stížnosti stěžovatel opravdu nezpochybňoval. Ostatně i z ústavní stížnosti samotné vyplývá, že tak měl činit v žalobě, a nikoli v kasační stížnosti. V řízení o kasační stížnosti, ovládaném dispoziční zásadou, Nejvyššímu správnímu soudu přísluší napadené rozhodnutí přezkoumávat v režimu námitek kasačních, a nad jejich rámec jen zcela výjimečně. Tato žalobní námitka však takovým případem nebyla. To se ostatně týká i dalších žalobních námitek, které stěžovatel nyní v ústavní stížnosti také připomíná. Navíc Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že i nyní v ústavní stížnosti stěžovatel samotné oznámení zásilky rovněž nezpochybňuje (naopak na její str. 4 uvádí: "... její uložení bylo oznámeno dne 21. prosince 2010, konec odběrní lhůty byl stanoven na 5. ledna 2011 ..."). Co zpochybňuje, je to, že oznámení o uložení předmětné zásilky nemělo všechny předepsané náležitosti. To je však podle názoru Nejvyššího správního soudu již dílem věcí doručovacího poštovního orgánu - držitele poštovní licence. Z pohledu posouzení účinků doručení předmětného rozhodnutí ČLK stěžovateli Nejvyšší správní soud považuje za rozhodné, že faktický průběh doručování předmětné zásilky, poměřen režimem úpravy doručování podle správního řádu, materiálně vzato účinky doručení založil k datu, které Nejvyšší správní soud "dopočetl", a žaloba tak byla podána zcela zjevně opožděně. To bylo také pro předmětné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu rozhodující. Proto navrhl, aby Ústavní soud návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný, nebo jej zamítl.

17. Vedlejší účastnice řízení (Česká lékařská komora) ve svém vyjádření uvedla, že se plně ztotožňuje s právním názorem Nejvyššího správního soudu a také s názorem Krajského soudu v Ostravě vyjádřeném v rozhodnutí, kterým byla pro opožděnost odmítnuta žaloba stěžovatele proti správnímu rozhodnutí vedlejší účastnice. Vzhledem k opožděnosti podání nemohl Krajský soud v Ostravě rozhodnout jinak, než žalobu odmítnout, a následně Nejvyšší správní soud nemohl postupovat jinak, než zamítnout kasační stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ostravě. Tvrzení stěžovatele, která jsou uvedena v ústavní stížnosti, jsou zcela nedůvodná a jen opakují argumentaci z předešlého průběhu řízení, tedy argumentaci, kterou jak Krajský soud v Ostravě, tak následně Nejvyšší správní soud uznal jako nedůvodnou. Za stejně nedůvodnou považuje tuto argumentaci vedlejší účastnice i v rámci tohoto řízení před Ústavním soudem. K námitce stěžovatele, že ČLK a poté Nejvyšší správní soud nerespektovaly v rámci doručování písemností příslušná ustanovení správního řádu, vedlejší účastnice poukázala na ust. § 2 odst. 2 písm. f) zákona č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře, podle kterého je komora oprávněna uplatňovat disciplinární pravomoc v rozsahu stanoveném tímto zákonem, a na ust. § 15 odst. 2 písm. a) téhož zákona, podle kterého sjezd delegátů schvaluje, mění a ruší disciplinární řád. Z citované právní úpravy je nepochybné, že zmocnění k vydání disciplinárního řádu ČLK, tedy ke stanovení procesních pravidel uplatňovaných v disciplinárním řízení, vychází ze zvláštního zákona č. 220/1991 Sb., nikoliv tedy ze správního řádu, který je ve vztahu k disciplinárnímu řádu komory toliko podpůrným právním předpisem, jehož ustanovení se užijí pro případ, že danou věc zvláštním způsobem výslovně neupravuje disciplinární řád ČLK. V rámci fikce doručení, uplatňované v řízení před ČLK podle ust. § 2 odst. 4 disciplinárního řádu ČLK, je úprava tohoto institutu v disciplinárním řádu ČLK výslovně zakotvena. Není v rozporu ani se zákonem č. 220/1991 Sb., ani nebyla překročena legislativní pravomoc orgánů ČLK, byla tedy řádně schválena sjezdem delegátů ČLK. Ač v řízení před Krajským soudem v Ostravě vedlejší účastnice argumentovala, že vzhledem ke svrchované a výslovné právní úpravě fikce doručení v disciplinárním řádu ČLK nelze na daný případ aplikovat ustanovení o doručování dle správního řádu a Krajský soud v Ostravě jí dal za pravdu, Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozsudku, kterým zamítl kasační stížnost stěžovatele proti usnesení o odmítnutí žaloby pro její opožděnost, upravil aplikovatelnost správního řádu pouze v rozsahu, že za lhůtu pro fikci doručení je potřeba považovat 10-ti denní lhůtu dle správního řádu a nikoliv pouze 3-denní dle disciplinárního řádu ČLK. I přes Nejvyšším správním soudem deklarovanou aplikovatelnost 10-ti denní lhůty však Nejvyšší správní soud zcela správně dovodil, že i s užitím této lhůty podal stěžovatel žalobu proti rozhodnutí vedlejší účastnice opožděně a odmítnutí této žaloby ze strany Krajského soudu v Ostravě bylo plně důvodné. Namítá-li tedy stěžovatel, že se nedozvěděl o písemnostech, které byly obsahem zásilek, které si stěžovatel zcela záměrně a účelově nepřebíral, i přesto, že se v místě doručení prokazatelně zdržoval, a tím bylo zasaženo do jeho práv účastníka řízení, nelze v tom případě klást tuto skutečnost za vinu vadnému procesnímu postupu vedlejší účastnice (a to i s ohledem na skutečnost, že dle názoru Nejvyššího správního soudu bylo na místě aplikovat pro fikci doručení 10-ti denní lhůtu dle správního řádu), nýbrž procesnímu postoji stěžovatele, který on sám zvolil. Smyslem institutu fikce doručení obecně je právě stanovení těchto účinků i pro případ, že se účastník řízení o uložení nedozvěděl, což mj. také výslovně uvádí citované ustanovení disciplinárního řádu ČLK, a má za účel mj. zabránit tomu, aby disciplinárně obviněný (v tomto případě stěžovatel) pouhým nevyzvedáváním zásilek bránil projednání věci. Nad rámec tohoto konstatování vedlejší účastnice ještě doplňuje, že ač stěžovatel jako žalobce rovněž programově neposkytoval během celého řízení sebemenší součinnost, jak mu stanoví ust. § 2 odst. 10 disciplinárního řádu ČLK, mohl kdykoliv využít své právo nahlížet do disciplinárního spisu, jak mu umožňuje ust. § 6 odst. 3 disciplinárního řádu ČLK. Ani o toto však stěžovatel v průběhu celého řízení nejevil zájem. K zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele tedy nedošlo. Ze všech uvedených důvodů vedlejší účastnice navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro její zjevnou neopodstatněnost, případně zamítl pro nedůvodnost.

V. Replika stěžovatele 18. Stěžovatel v replice k citovaným vyjádřením uvedl, že jádro ústavní stížnosti spočívá v tom, že Nejvyšší správní soud sice dal stěžovateli za pravdu v tom, že i na doručování rozhodnutí ČLK o vyloučení z komory je nutno použít správní řád a není možno použít disciplinární řád ČLK, avšak tento názor se již nijak nepromítl do rozhodnutí o kasační stížnosti. Protože doručení rozhodnutí ČLK stěžovateli neproběhlo v souladu se zákonem, nemohlo takto vadné doručení založit počátek běhu lhůty pro podání správní žaloby. Pokud pak správní soud dospěl k závěru, že žaloba je opožděná, neboť počátek běhu lhůty počítal od vadného doručení, zasáhl do stěžovatelova práva na soudní ochranu. Z vyjádření Nejvyššího správního soudu je patrné, že faktický průběh doručování předmětné zásilky, poměřen režimem doručování podle správního řádu, materiálně vzato účinky doručení založil. Takový závěr však považuje stěžovatel v podmínkách právního státu za naprosto neudržitelný. Nejvyšší správní soud totiž v podstatě říká: "Je lhostejné, jakým způsobem bylo doručeno, podstatné je, že nějak doručeno bylo." Tím v konečném důsledku opomíjí relevanci všech zákonných ustanovení o doručování aktů orgánů veřejné moci. Není možné hovořit "o materiálně založených účincích rozhodnutí" v závislosti na jakémsi faktickém postupu. Písemnost je buď orgánem veřejné moci doručena v souladu se zákonnými pravidly, nebo není. V prvním případě doručení účinky vyvolá, v druhém nikoliv. Je již zjevně nesporné, že pravidla doručování podle správního řádu nebyla v tomto případě dodržena. Bylo totiž doručováno běžným doporučeným dopisem, který nevykazuje náležitosti úřední písemnosti, jak požaduje správní řád. Adresát nebyl poučen o následcích nevyzvednutí zásilky, zásilka byla namísto jejího vhození do schránky adresáta v poslední den lhůty vrácena odesílateli atd. Nejvyšší správní soud dále uvádí, že skutečnost, že zásilka neměla všechny předepsané náležitosti, je již dílem věci doručujícího orgánu - držitele poštovní licence. S tímto názorem stěžovatel nesouhlasí. Za obsah zásilky, ale také za její formu, nese nutně vždy odpovědnost správní orgán, jak jednoznačně stanoví správní řád. Držitel poštovní licence přece nemůže sám vědět, jak má se zásilkou naložit (jak ji má doručovat), neboť neví, co je jejím obsahem. Správní řád přece stanoví, jak má správní orgán zásilku po vnější stránce vyhotovit, a právě podle jeho "pokynů" ji má držitel poštovní licence doručit. Nepřímo zde ovšem Nejvyšší správní soud přiznal, že zásilka předepsané náležitosti mít nemohla. Konečně považuje stěžovatel za nutné upozornit, že řádné doručení zásilky (tj. takové, které by založilo počátek běhu lhůty pro podání správní žaloby) zpochybňuje, ačkoliv Nejvyšší správní soud tvrdí opak. Pokud stěžovatel v kasační stížnosti a ústavní stížnosti uváděl, že uložení zásilky bylo k určitému dni oznámeno a k určitému dni byl stanoven konec odběrné lhůty, pak stěžovatel pouze rekapituluje to, co se o zásilce dozvěděl z usnesení krajského soudu, vyjádření ČLK a rozsudku Nejvyššího správního soudu. Pro vyloučení pochybností stěžovatel proto opakuje, že o rozhodnutí ČLK se dozvěděl až z "obyčejného" dopisu, který nalezl ve své schránce dne 4. června 2011. Stěžovatel popírá, že by vůči němu jakkoliv mohly nastat účinky doručení rozhodnutí na základě pokusu o doručení rozhodnutí standardním doporučeným dopisem uloženým na poště dne 21. prosince 2010. Stěžovatel znovu opakuje, že veškeré údaje o tomto doručení převzal do svých podání až z usnesení krajského soudu, vyjádření ČLK, resp. rozsudku Nejvyššího správního soudu. To, zda správní žaloba byla podána opožděně nebo včas, závisí jednoznačně na tom, zda doručení rozhodnutí bylo řádné, protože jen řádně doručené rozhodnutí může vyvolat své účinky. Věcně je již nepochybné, že k řádnému doručení nedošlo, tudíž nemohla začít ani běžet lhůta pro podání správní žaloby.

19. K vyjádření České lékařské komory stěžovatel uvedl, ČLK opět potvrzuje, že rozhodnutí o vyloučení stěžovatele z komory nedoručovala v souladu se správním řádem, což dle názoru Nejvyššího správního soudu měla. Z toho nutně plyne, že takové doručení žádné účinky vyvolat nemohlo. Stěžovatel nesouhlasí s tvrzením ČLK, že se vyhýbal převzetí písemnosti. Rozhodnutí bylo zasláno v době vánočních svátků, kdy se stěžovatel zdržoval již mimo republiku. Avšak i kdyby se stěžovatel doručení vyhýbal, i tak to nezbavuje správní orgán povinnosti dodržet pravidla pro řádné doručení zásilky. Podle názoru stěžovatele je po skutkové stránce věc zcela objasněna, a to v tom smyslu, že rozhodnutí o jeho vyloučení z České lékařské komory nebylo doručováno v souladu se správním řádem. Podle názoru stěžovatele je nepřijatelné, aby orgány veřejné moci mohly postupovat jinak, než jim ukládá zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky - dále jen "Ústava") a takový postup měl dopady do práv jednotlivců, v tomto případě do práva zaručeného čl. 26 Listiny, jak bylo argumentováno v ústavní stížnosti. Stěžovatel uzavřel, že proto na své ústavní stížnosti setrvává, neboť je ve svém přesvědčení o správnosti své argumentace vyjádřeními účastníků řízení utvrzován.

VI. Změna soudce zpravodaje 20. Dne 13. ledna 2015 byl určen podle ustanovení § 55 zákona o Ústavním soudu vypracováním nálezu jiný člen senátu.
VII. Vlastní závěry Ústavního soudu 21. Ústavní soud není součástí soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je v řízení o ústavní stížnosti oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

22. Jak plyne ze shora provedené rekapitulace předchozího řízení a obsahu ústavní stížnosti, podstata argumentace stěžovatele spočívá v tom, že při doručování rozhodnutí ČLK o jeho vyloučení z ČLK komora nesprávně postupovala podle disciplinárního řádu ČLK, ačkoli měla postupovat podle příslušných ustanovení správního řádu. Stěžovatel namítá, že v žalobě i v kasační stížnosti namítal nejen nesprávné počítání lhůty, po jejímž uplynutí nastane fikce doručení, nýbrž i nesprávný postup při doručování rozhodnutí. Nejvyšší správní soud se však jeho druhou námitkou odmítl zabývat.

23. K tomu je třeba nejprve uvést, že Nejvyšší správní soud v odůvodnění rozhodnutí napadeného nyní projednávanou ústavní stížností uvedl, že se ztotožňuje s námitkou stěžovatele, že při doručování předmětné zásilky bylo nesprávně postupováno podle pravidel obsažených v disciplinárním řádu ČLK, a mělo být postupováno podle správního řádu. V této souvislosti Nejvyšší správní soud shodně se stěžovatelem poukázal na svůj dřívější rozsudek ze dne 21. července 2010, č. j. 3 Ads 74/2010-173, ve kterém vyšel z toho, že se v disciplinárním řízení před orgány ČLK postupuje ve smyslu ust. § 180 odst. 1 správního řádu právě podle správního řádu. Ani v nyní posuzované věci Nejvyšší správní soud neshledal důvod se od tohoto právního názoru odchýlit. Nejvyšší správní soud však uvedl, že mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost vnitřního předpisu ČLK v abstraktním slova smyslu; je oprávněn pouze zkoumat soulad aplikace konkrétních pravidel tohoto předpisu se zákonným rámcem disciplinárního řízení s procesním režimem upraveným ve správním řádu. Pokud by disciplinární řád ČLK obsahoval ustanovení, která jsou v rozporu se správním řádem, nutně platí, uvedl výslovně Nejvyšší správní soud, že přednost má úprava obsažená ve správním řádu.

24. Nejvyšší správní soud poukázal na to, že disciplinární řád ČLK počítal s třídenní lhůtou pro nastoupení účinků fikce doručení při nezastižení adresáta. V ust. § 2 odst. 4 disciplinárního řádu ČLK se totiž uvádí: "zdržuje-li se adresát zásilky, která má být doručena do vlastních rukou, v místě doručení a zásilku se nepodaří doručit, zůstane zásilka uložena na poště a adresát bude o této skutečnosti vyrozuměn. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do tří dnů ode dne uložení, poslední den této lhůty se považuje za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl." Podrobnější úprava doručování v disciplinárním řádu ČLK není obsažena. Oproti tomu správní řád v ust. § 23 a § 24 stanoví: "Nebyl-li v případě doručování adresát zastižen a písemnost nebylo možno doručit ani jiným způsobem přípustným podle § 20, písemnost se uloží u správního orgánu, který ji vyhotovil, nebo u obecního úřadu nebo v provozovně provozovatele poštovních služeb, pokud se doručuje jejich prostřednictvím. Adresát se vyzve vložením oznámení o neúspěšném doručení písemnosti do domovní schránky nebo na jiné vhodné místo, aby si uloženou písemnost ve lhůtě 10 dnů vyzvedl; současně se mu sdělí, kde, odkdy a v kterou denní dobu si lze písemnost vyzvednout. .... jestliže si adresát uložené písemnosti písemnost ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla k vyzvednutí připravena, nevyzvedne, písemnost se považuje za doručenou posledním dnem této lhůty."

25. Ze srovnání obou citovaných úprav doručování plyne, že se liší co do lhůty, s níž je spojována fikce doručení. V zásadě shoda mezi nimi naopak panuje ohledně uložení zásilky a vyrozumění adresáta o tomto uložení.

26. Za daného stavu věci Nejvyšší správní soud dovodil, že v posuzovaném případě bylo třeba účinky doručení rozhodnutí žalované stěžovateli vázat nikoliv na lhůtu třídenní, jak s ní počítal disciplinární řád ČLK, nýbrž na lhůtu desetidenní ve smyslu správního řádu. Účinky doručení tak v daném případě při uložení zásilky dne 21. prosince 2010 nastaly dnem 31. prosince 2010, tj. posledním dnem desetidenní lhůty (přesněji: doby). Od následujícího dne, tj. od 1. ledna 2011, pak začala běžet třicetidenní lhůta pro podání "opravného prostředku" ve smyslu ust. § 129 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, resp. žaloby, a tato lhůta skončila dne 30. ledna 2011. Stěžovatel však podal žalobu teprve dne 27. dubna 2011, tzn. téměř o tři měsíce později. Tyto skutkové okolnosti ostatně nezpochybňuje ani samotný stěžovatel.

27. Stěžovatel nicméně namítá, že doručení nebylo provedeno řádně, jelikož nebyl poučen o následcích odepření přijetí zásilky a nebylo dodrženo ani ust. § 23 odst. 4 poslední věty správního řádu, tzn. zásilka nebyla vložena do domovní schránky. Podstata uplatněné stížnostní argumentace tedy spočívá v tom, že Nejvyšší správní soud aplikoval pravidla pro doručování předmětného rozhodnutí ČLK jen ve vztahu k běhu lhůty, nikoliv však ke způsobu doručování.

28. K tomu Ústavní soud nicméně uvádí, že se plně ztotožňuje s právním názorem Nejvyššího správního soudu ohledně použití správního řádu namísto disciplinárního řádu ČLK při doručování předmětného rozhodnutí. Z aplikace správního řádu však lze dovodit pouze to, že fikce doručení předmětného rozhodnutí nastala uplynutím lhůty 10 dnů ode dne uložení (§ 24 odst. 1 správního řádu), nikoliv již uplynutím 3 dnů, jak by tomu bylo, pokud by se postupovalo podle disciplinárního řádu. Pokud stěžovatel namítá, že zásilka následně nebyla vložena do domovní schránky, je třeba uvést, že toto "vhození" má pouze určitou informační funkci, avšak nemá žádný právní význam z hlediska nabytí samotné fikce doručení. Jinak řečeno, i pokud by poštovní doručovatel postupoval tak, jak si zřejmě představuje stěžovatel, nemohlo by toto "vhození" nikterak ovlivnit závěr ohledně dne, kdy nastala fikce doručení předmětného rozhodnutí, a tedy ani výsledek řízení před krajským soudem a Nejvyšším správním soudem ve vztahu k opožděnosti podané žaloby. Nelze ostatně ani přehlédnout, že rovněž podle správního řádu (§ 23 odst. 4) není nezbytné zásilku vždy vložit do domovní schránky anebo na jiné vhodné místo, pokud to vyloučil správní orgán anebo není-li to v daném případě možné.

29. Ústavní soud ostatně nemohl ani opomenout, že nepřebírání a nevyzvedávání zásilek zasílaných ČLK bylo v případě stěžovatele nikoliv výjimkou, nýbrž spíše pravidlem. Z obsahu vyžádaného správního spisu totiž plynou následující skutečnosti: * ve věci stížnosti pacientky ing. E. R. [u zdravotní pojišťovny byly vykázány úkony za roky 2006-2008 (opakovaná kloubní punkce s aplikací léčiva), byť naposledy byla tato pacientka u stěžovatele údajně v roce 1998], stěžovatel nepřevzal doporučenou zásilku dne 10. 8. 2010, tato zásilka byla uložena do 25. 8. 2010, 2. výzva k jejímu převzetí byla učiněna dne 20. 8. 2010, nicméně zásilka nebyla vyzvednuta ani poté; * ve věci stížnosti pacientky V. P. [u zdravotní pojišťovny byly vykázány úkony za rok 2005, byť naposledy byla tato pacientka u stěžovatele údajně v roce 2000; navíc prý stěžovatel od pacientky neoprávněně převzal finanční hotovost 35.000 Kč], stěžovatel nepřevzal doporučenou zásilku dne 21. 12. 2010, tato zásilka byla uložena do 5. 1. 2011 (poznámka ÚS: právě tato zásilka obsahovala rozhodnutí ČLK, následně napadené u Krajského soudu v Ostravě, proti němuž směřovala kasační stížnost, o níž rozhodoval rozsudkem napadeným nyní projednávanou ústavní stížností Nejvyšší správní soud); * ve věci stížnosti pacienta A. T. [u zdravotní pojišťovny byly vykázány úkony za roky 2003-2010, byť naposledy byl tento pacient u stěžovatele údajně před rokem 2000; navíc prý stěžovatel od pacienta neoprávněně převzal finanční hotovost 22.000 Kč], stěžovatel nepřevzal doporučenou zásilku dne 13. 5. 2010 (údajně byl v zahraničí), tato zásilka byla uložena do 28. 5. 2010, 2. výzva k jejímu převzetí byla učiněna dne 25. 5. 2010, nicméně zásilka nebyla vyzvednuta ani poté; * ve věci stížnosti pacienta K. P. [pochybnosti ohledně způsobu léčby Bechtěrjevovy choroby a přímé platby stěžovateli za poskytnutou péči], stěžovatel nepřevzal doporučenou zásilku dne 21. 6. 2010, tato zásilka byla uložena do 7. 7. 2010, 2. výzva k jejímu převzetí byla učiněna dne 30. 6. 2010, nicméně zásilka nebyla vyzvednuta ani poté. Další doporučené zásilky, zasílané stěžovateli v předmětném správním řízení, stěžovatel nepřevzal dne 27. 5. 2010 (údajně byl v zahraničí; uloženo do 11. 6. 2010, 2. výzva dne 8. 6. 2010), dne 7. 6. 2010 (údajně byl v zahraničí; uloženo do 22. 6. 2010, 2. výzva dne 17. 6. 2010), dne 25. 8. 2010 (uloženo do 9. 9. 2010, 2. výzva dne 6. 9. 2010) a dne 15. 10. 2010 (uloženo do 1. 11. 2010).

30. Ústavní soud považuje za vhodné zdůraznit, že doručování v těchto případech nepředstavuje ve své podstatě nic jiného než způsob komunikace mezi správním orgánem (zde: ČLK) a účastníkem řízení. Lze proto očekávat a koneckonců i požadovat, aby z jejich strany nedocházelo ke vzájemným obstrukcím. Pokud tedy v nyní projednávaném případě bylo postaveno najisto, že předmětné rozhodnutí ČLK bylo stěžovateli doručováno a že mu uložení této zásilky bylo oznámeno (dne 21. prosince 2010), jak sám nepopírá (viz str. 4 ústavní stížnosti), je zcela namístě očekávat, že za této situace stěžovatel, který si musel být ostatně velmi dobře vědom toho, jaké řízení proti němu bylo vedeno a s jakými možnými důsledky, se ve vlastním zájmu bude chtít s tímto rozhodnutím seznámit a že si ho proto vyzvedne. Pokud tak neučinil, nemůže se účinně dovolávat ochrany před Ústavním soudem. Z hlediska Ústavního soudu totiž není dán sebemenší důvod, aby poskytoval ochranu jednání stěžovatele, které lze - s ohledem na výše uvedené - označit za značně účelové, případně (přinejmenším) za značně ledabylé, a porušující zásadu, podle níž je každý povinen dbát o vlastní práva (podobně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. II. ÚS 2317/10).

31. Ústavní soud se za této situace ztotožňuje se závěrem Nejvyššího správního soudu, že žaloba byla skutečně podána opožděně, tedy po marném uplynutí zákonné lhůty k jejímu podání.

VIII. Závěr 32. Ústavní soud uzavírá, že Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem neporušil stěžovatelova ústavně zaručená základní práva. Proto podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost zamítl.

33. Ústavní soud rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 10. února 2015

Radovan Suchánek v. r. předseda senátu

Odlišné stanovisko soudce Radovana Suchánka k nálezu ve věci sp. zn. II. ÚS 3694/13

Podle § 22 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, uplatňuji k výroku i k odůvodnění nálezu toto odlišné stanovisko:

1. Nesouhlasím se zamítnutím ústavní stížnosti, neboť mám za to, že napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu (dále jen "NSS") došlo ke stěžovatelem tvrzenému zásahu do jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Zamítavý nález aprobuje napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu argumentem, že "z aplikace správního řádu ... lze dovodit pouze to, že fikce doručení předmětného rozhodnutí nastala uplynutím lhůty 10 dnů ode dne uložení (§ 24 odst. 1 správního řádu), nikoliv již uplynutím 3 dnů, jak by tomu bylo, pokud by se postupovalo podle disciplinárního řádu" (bod 28). Jinými slovy, senátní většina se tu spokojila s tím, když NSS pouze "dopočítal" lhůtu, po jejímž uplynutí nastává fikce doručení, tak, že ji prodloužil - použiv § 24 odst. 1 správního řádu - ze 3 dnů na 10 dnů. Stěžovatel však ve správní žalobě, jakož i v kasační stížnosti nenamítal (jen) nesprávné počítání lhůty, po jejímž uplynutí nastane fikce doručení rozhodnutí o jeho vyloučení z České lékařské komory (dále jen "ČLK"), ale nesprávný postup při doručování tohoto rozhodnutí vůbec, když se při něm nepostupovalo podle správního řádu.

3. Shodně s rozsudkem NSS ani nález nebere v úvahu nezbytnost aplikace všech ustanovení správního řádu, z nichž plynou relevantní zákonné požadavky na řádné doručování, jejichž nerespektování je způsobilé zasáhnout do sféry ústavně zaručených práv jednotlivce.

Jde tu zejména o ustanovení § 23 odst. 5 správního řádu, podle něhož se zároveň s oznámením o neúspěšném doručení písemnosti podle § 23 odst. 4 správního řádu musí adresát písemně poučit o právních důsledcích, které by jeho případné jednání podle § 24 odst. 1, 3 a 4 téhož zákona vyvolalo (tedy mj. že po uplynutí 10-denní lhůty nastane fikce doručení) nebo o možnosti postupu podle § 24 odst. 2 (tedy že může požádat o určení neplatnosti doručení nebo okamžiku, kdy byla písemnost doručena). Toto poučení musí obsahovat i označení správního orgánu, který písemnost odesílá, a jeho adresu. Ze správního řádu tedy vyplývá, že nebyl-li adresát zastižen, musí být kvalifikovaně poučen o doručované zásilce, včetně následků, které nastanou, pokud si zásilku nepřevezme. Tohoto poučení se však stěžovateli nedostalo.

Právě tak je třeba dodržet i ustanovení § 23 odst. 4 věty poslední správního řádu, které stanoví, že je-li to možné a nevyloučil-li to správní orgán, písemnost se po uplynutí 10 dnů vloží do domovní schránky nebo na jiné vhodné místo; jinak se vrátí správnímu orgánu, který ji vyhotovil. Ani podle tohoto ustanovení postupováno nebylo. Bagatelizací institutu vložení zásilky do domovní schránky dle citovaného zákonného ustanovení poukazem na jeho "pouze určitou informační funkci", nevýznamnou pro fikci doručení (bod 28), se nález obrací i proti tomu, co na jiném místě naopak vyzdvihuje - komunikační funkci doručování (bod 30).

Zkrácená citace ustanovení § 23 a 24 správního řádu v bodě 24 nálezu, která pomíjí ustanovení § 23 odst. 4 větu poslední a § 23 odst. 5 správního řádu a kterou nález přejímá z napadeného rozsudku NSS, vede k tomu, že ve srovnání úprav doručování podle správního řádu a disciplinárního řádu ČLK v bodě 25 nálezu (ponechávám tu stranou otázku smyslu tohoto srovnání) schází právě ony významné odlišnosti, jimiž se liší doručování dle správního řádu vzhledem k těmto jeho ustanovením.

4. Nemohu proto souhlasit s názorem NSS, jenž i nález bere za svůj, totiž že "faktický průběh doručování předmětné zásilky, poměřen režimem úpravy doručování podle správního řádu, materiálně vzato účinky doručení založil k datu, které Nejvyšší správní soud "dopočetl" (bod 16). Z napadeného rozhodnutí NSS je přeci právě zjevné, že tento soud danou věc režimem úpravy doručování podle správního řádu (ve vztahu k požadavkům plynoucím z jeho výše zmíněných ustanovení) plně nepoměřoval. Jen při dodržení všech zákonných požadavků jde ovšem o řádné doručení, zmíněné vady při doručování pak působí jeho neúčinnost. Fikce doručení tedy v daném případě nemohla nastat a tím ani od tohoto "doručení" nemohla stěžovateli počnout běžet lhůta k podání žaloby ve správním soudnictví.

5. Je notorietou, že v demokratickém právním státě (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky) mohou rozhodnutí orgánů veřejné moci vyvolat své účinky v zásadě jen tehdy, jsou-li bezvadné po stránce obsahové i formální, což nepochybně zahrnuje i požadavek jejich řádného doručení adresátům. Nález staví na tezi, že "doručování v těchto případech nepředstavuje ve své podstatě nic jiného než způsob komunikace mezi správním orgánem ... a účastníkem řízení" (bod 30). Redukovat smysl platné zákonné úpravy institutu doručování ve správním řádu jen na jednu z jeho funkcí, byť podstatnou, totiž na způsob komunikace, mi přijde značně zjednodušující. Zákon klade na doručování ve správním řízení přísné formální požadavky nepochybně především z důvodu zachování veškerých procesních práv účastníka, jež se s doručováním pojí. Mezi ně patří de lege lata i právo na písemné poučení adresáta (§ 23 odst. 5 správního řádu), jež musí zahrnovat i informaci o možnosti jeho postupu podle § 24 odst. 2 téhož zákona. Toto poučení je ovšem také nezbytnou součástí komunikace mezi správním orgánem a účastníkem řízení.

Stojí k tomu za připomenutí nález Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 1548/11), v jehož odůvodnění se uvádí: "Institut doručování je nutno považovat ... za komunikační prostředek mezi orgány veřejné moci a subjekty, jež vůči veřejné moci uplatňují svá subjektivní práva; na druhé straně orgány veřejné moci jeho prostřednictvím seznamují subjekty práv s akty výkonu veřejné moci. Tento zásadní účel doručování nesmí být při interpretaci souvisejících norem pomíjen. Účelem právní úpravy doručování není totiž kladení překážek osobám uplatňujícím práva, nýbrž stanovení formálního postupu pro jejich uplatňování. Tento princip pak vybízí obecné soudy, aby interpretovaly a aplikovaly právní normy související s doručováním s maximální dávkou racionality a s ohledem na požadavek souladnosti výkladu právních norem jednotlivých právních předpisů. Vnitřní soulad právního normativního systému je totiž podmínkou právní jistoty osob, kterou lze považovat za nezbytnou náležitost právního státu [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 690/01 ze dne 27. 3. 2003 (N 45/29 SbNU 417)]. Ustanovení občanského soudního řádu a zákona č. 29/2000 Sb., o poštovních službách (...), upravující doručování tedy jsou ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny stanoveným postupem, kterým je možno domáhat se u nezávislého a nestranného soudu svých práv.". Zastává-li Ústavní soud uvedený právní názor o potřebě řádného postupu při doručování jakožto součásti práva na přístup k soudu pro účely civilního řízení soudního, tím spíše by se jej měl držet ve sféře přezkumu rozhodnutí vydaných ve správním soudnictví (potažmo ve správním řízení), jde-li v nich o vady doručování, v jejichž důsledku mohla být jednotlivci odepřena soudní ochrana.

6. Nález označuje jednání stěžovatele za obstrukční, "značně účelové" či "značně ledabylé", když si nevyzvedl zásilku, o níž prý "nepopírá", že mu její uložení bylo oznámeno (bod 30). Opomenuta tu ale zůstala argumentace stěžovatele, který naopak rozporuje tvrzení, že by se vyhýbal převzetí písemnosti (uvádí, že mu byla zasílána v době, kdy byl mimo republiku - viz bod 19), a v replice dále uvádí, že pokud v kasační i ústavní stížnosti uváděl, že mu bylo doručení zásilky oznámeno, tak pouze rekapituloval to, co se o jejím doručování dozvěděl teprve z usnesení krajského soudu, vyjádření ČLK a rozsudku NSS (a že o rozhodnutí ČLK se dozvěděl až z jejího pozdějšího dopisu, který nalezl dne 4. 6. 2011) (bod 18). Závěry obsažené v bodu 30 nálezu se tak poněkud míjejí s těmito skutkovými tvrzeními.

7. Jakkoli jsou obstrukce při doručování jevem, na nějž zákonodárce oprávněně reaguje zakotvením institutu právní fikce doručení, nelze ani při takovém jednání adresáta slevit z požadavků, které zákon klade na řádné doručování rozhodnutí vydaného ve správním řízení. Jen při jejich naplnění je legitimní, aby disparita mezi skutečností a právem, k níž dochází při uplatnění právní fikce, mohla být na újmu adresátu takové zásilky. Nelze tu než odkázat na právní názor vyslovený již v nálezu sp. zn. II. ÚS 92/01: "Účelem fikce v právu je posílit právní jistotu (srov. V. Knapp: Teorie práva. 1. vydání, Praha, C. H. Beck, 1995, s. 206). Právní fikce coby nástroj odmítnutí reality právem je nástrojem výjimečným, striktně určeným k naplnění tohoto, jednoho z hlavních ústavních postulátů právního řádu v podmínkách právního státu. Aby mohla právní fikce svůj účel (dosažení právní jistoty) splnit, musí respektovat všechny náležitosti, které s ní zákon spojuje. Nejsou-li všechny právní náležitosti splněny, není soud oprávněn naplnění fikce konstatovat (viz čl. 2 odst. 2 Listiny, podle něhož lze uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených způsobem, který zákon stanoví). (...) Vadné doručení nemůže být zhojeno, protože se osoba, jíž je doručováno, o doručované písemnosti nedozví, a účel doručení tak není reálně naplněn. Proto nelze oba typy doručování (přímé a náhradní) v daném ohledu poměřovat vztahem analogie. Je-li účelem fikce náhradního doručení posílení právní jistoty, je vyvození právní fikce doručení v situaci, kdy bylo doručováno vadně, postupem, jenž právní jistotu nechrání, ale naopak oslabuje.".

8. Nelze odhlédnout ani od rozhodovací praxe vrcholných soudů soudní soustavy, které ustáleně konstatují, že: "Na jedné straně je nutno trvat na tom, aby bylo řádně doručováno, neboť v opačném případě by účastníci řízení mohli být výrazně dotčeni na svých právech, ale na druhé straně nelze přijmout formalistický přístup, je-li naplněna materiální funkce doručení, tj. seznámení se s obsahem písemnosti. Pokud se účastník s obsahem doručované písemnosti seznámil, potom otázka, zda bylo doručení vykonáno předepsaným způsobem, ztrácí význam. Nedodržení formy tedy samo o sobě neznamená, že se doručení musí zopakovat, rozhodující vždy je, zda se předmětná písemnost dostala do rukou adresáta." (srov. např. rozsudky NSS č. j. 1 Afs 148/2008-73, č. j. 1 As 90/2010-95, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2425/2011 aj.). V dané věci je ovšem nepochybné, že způsob doručování nedostál zákonným požadavkům a že se písemnost do rukou adresáta nedostala. V takovém případě se absence předepsaného způsobu doručení, jež vede až k odepření práva na přístup k soudu, zjevuje jako problém v rovině ústavní.

9. Vzhledem k tomu, že NSS se k námitkám stěžovatele nezabýval otázkou, zda byl dodržen postup pro doručování podle správního řádu, nelze učinit jednoznačný závěr, že stěžovateli byla předmětná písemnost řádně doručena. Protože NSS neměl postaveno na jisto, zda v souzené věci došlo k řádnému doručení zásilky, které by založilo počátek běhu lhůty pro podání správní žaloby, není zřejmé, kdy tato lhůta začala stěžovateli běžet, ani kdy uplynula.

Uplatňoval-li tedy stěžovatel v kasační stížnosti své námitky - souhrnně řečeno - vůči tomu, že správní orgán ani krajský soud neaplikovaly úpravu doručování podle správního řádu, přičemž NSS ve svém rozsudku na tyto námitky relevantně reagoval pouze zčásti (toliko co do uplatnění běhu lhůty podle § 24 odst. 1 správního řádu), je otázkou, proč Ústavní soud při přezkumu rozhodnutí NSS nevzal na zřetel právní názor, o nějž nedávno v nálezu sp. zn. II. ÚS 3528/13 opřel kasaci usnesení NSS z 11. 9. 2013 č. j. 6 As 118/2013/28, týkajícího se rovněž vadného doručování, totiž že tímto usnesením došlo k "porušení povinnosti rozhodnutí náležitě odůvodnit a vypořádat se s podstatnou námitkou účastníka řízení". Jestliže bylo tehdy rozhodované ústavní stížnosti vyhověno (námitka, s níž se NSS v kasační stížnosti nevypořádal, spočívala v tom, že rozhodnutí nebylo doručeno advokátovi stěžovatele, ale přímo stěžovateli), sotva lze mít za to, že v nynější věci by neměl být Ústavní soud ve vztahu k obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí NSS stejně přísný.

V Brně dne 10. února 2015 Radovan Suchánek



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.