II. ÚS 3690/15
II.ÚS 3690/15 ze dne 25. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Jana Jeníka, zastoupeného JUDr. Ing. Rudolfem Kutnarem, advokátem, sídlem Na Višňovce 1/1044, Praha 6 - Ruzyně, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. října 2015 č. j. 1 Afs 87/2015-27, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Stručné vymezení věci

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel žádá o zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím mělo být porušeno ustanovení čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatel ve svém přiznání k silniční dani za rok 2011 uvedl k dani dvě silniční vozidla, a to vozidlo registrační značky XX, jehož provozovatelem je stěžovatel, a u kterého daňová povinnost činila 2 400 Kč, a dále vozidlo registrační značky YY, jehož provozovatelkou byla stěžovatelova manželka (dále jen "vozidlo manželky"), u kterého daňová povinnost činila 3 000 Kč. Správce daně na základě stěžovatelova daňového přiznání vydal platební výměr, ve kterém mu vyměřil silniční daň za rok 2011 ve výši 2 400 Kč, přičemž rozdíl odůvodnil tím, že vozidlo manželky je předmětem daně jiného poplatníka, tudíž jej stěžovatel nemůže uvádět ve svém daňovém přiznání. Stěžovatel se proti tomuto rozhodnutí odvolal. Finanční ředitelství v Praze, jakožto odvolací správní orgán, zamítlo dne 15. 8. 2012 stěžovatelovo odvolání (působnost tohoto orgánu přešla ke dni 1. 1. 2013 podle zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, na vedlejšího účastníka).

3. Proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze brojil stěžovatel žalobou, neboť měl za to, že došlo k nesprávné aplikaci ustanovení § 4 odst. 2 písm. a) zákona č. 16/1993 Sb., o dani silniční, podle kterého je poplatníkem daně rovněž zaměstnavatel, pakliže vyplácí cestovní náhrady svému zaměstnanci za použití osobního vozidla, a daňová povinnost nevznikla přímo provozovateli vozidla, přičemž za tohoto zaměstnance se dle uvedeného ustanovení musí považovat poplatník s příjmy ze závislé činnosti dle § 6 odst. 1 písm. a) zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, tedy dle stěžovatele fyzická osoba, která má postavení osoby pobírající příjmy ze závislé činnosti, bez ohledu na to, zda je skutečně pobírá, přičemž příjmy ze závislé činnosti jsou příjmy z pracovněprávního, služebního nebo členského a obdobného poměru, v němž poplatník je při výkonu práce pro plátce příjmu povinen dbát příkazů plátce.

4. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") stěžovatelovu žalobu nejprve usnesením ze dne 26. 9. 2014 č. j. 46 Af 33/2012-37 odmítl jako návrh podaný osobou postrádající aktivní věcnou legitimaci, nicméně toto rozhodnutí Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 4. 12. 2014 č. j. 1 Afs 192/2014-25 zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Krajský soud následně žalobu rozsudkem ze dne 14. 4. 2015 č. j. 46 Af 33/2012-53 zamítl, neboť dovodil, že pojmy zaměstnanec a zaměstnavatel, použité v § 4 odst. 2 písm. a) zákona o dani silniční, je nutno vykládat v souladu se zákonem č. 262/2006 Sb., zákoník práce, jenž v § 318 zakazuje pracovněprávní vztah mezi manžely, a to v zájmu zásady vnitřní bezrozpornosti právního řádu.

5. Stěžovatel vůči rozsudku krajského soudu brojil kasační stížností, ve které setrval na svém žalobním tvrzení, a navíc namítal, že se krajský soud nevypořádal s námitkou, že v dané věci nejde o právní vztah mezi ním a manželkou, nýbrž o vztah mezi "obchodní firmou MARMOT-laboratoře pro chemickou výrobu a služby elektronikům" (dále jen "MARMOT") a jeho manželkou. Nejvyšší správní soud kasační stížnost neposoudil jako důvodnou, protože obchodní firma MARMOT není právnickou osobou, nýbrž názvem, pod kterým stěžovatel jakožto podnikající fyzická osoba vstupuje do právních vztahů, a jelikož základní pracovněprávní vztah mezi manžely nemůže v souladu s § 318 zákoníku práce platně vzniknout, je věc nutno posoudit podle § 13 zákona o daních z příjmů, jenž obsahuje speciální úpravu spolupráce manželů. Toto zákonné ustanovení přitom reflektuje situaci, kdy jeden manžel spolupracuje na podnikání druhého. Proto v dané věci dle Nejvyššího správního soudu nebylo možno aplikovat ustanovení § 6 odst. 2 zákona o daních z příjmů, jelikož manželská spolupráce nevykazuje znaky závislé činnosti pracovněprávního charakteru. Nejvyšší správní soud navíc poukázal na skutečnost, že ustanovení § 241 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, neumožňuje přenesení daňové povinnosti na základě dohody na jinou osobu. Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud stěžovatelovu kasační stížnost v záhlaví uvedeným rozsudkem dle § 110 odst. 1 soudního řádu správního jako nedůvodnou zamítl.

II. Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel omezení pracovněprávních vztahů uvedené v § 318 zákoníku práce považuje za rozporné s ustanovením čl. 26 odst. 1 Listiny, neboť se domnívá, že v daném kontextu neexistuje důvod omezení svobodného projevu vůle dvou smluvních stran, a ani prizmatem ochranné funkce pracovního práva není důvod u manželů limitovat jejich smluvní autonomii. Stěžovatel je toho názoru, že existence společného jmění manželů ani ochrana rovnosti mezi manžely nepředstavují dostatečně relevantní důvody pro vyloučení možnosti sjednat pracovněprávní vztah mezi manžely. Nadto stěžovatel namítá, že inkriminované zákonné ustanovení je diskriminační, neboť manžel v postavení spolupracující osoby je zbaven zaměstnaneckých výhod v podobě zaměstnavatelských odvodů na sociální, nemocenské a zdravotní pojištění, dovolené na zotavenou, náhrady cestovních výdajů, zákonné ochrany v případě pracovního úrazu, a dalších práv spojených s existencí pracovněprávního vztahu.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob směřujících proti rozhodnutím soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.

9. Podstatou projednávané ústavní stížnosti je stěžovatelův nesouhlas se závěrem Nejvyššího správního soudu, že stěžovatel - jakožto podnikající fyzická osoba - v rámci svého přiznání k silniční dani nemohl tvrdit silniční daň za vozidlo provozované jeho manželkou (v postavení obdobném postavení stěžovatelovy zaměstnankyně), neboť § 318 zákoníku práce pracovněprávní vztah mezi manžely zapovídá.

10. Je tedy zjevné, že stěžovatel primárně brojí proti ustanovení § 318 zákoníku práce, jež považuje za rozporné s čl. 26 odst. 1 Listiny. Zrušení tohoto zákonného ustanovení přesto nenavrhuje.

11. Postačí tak uvést, že z ústavní stížnosti není zřejmé, jak by zákaz stanovený v § 318 zákoníku práce mohl - byť jen hypoteticky - porušovat stěžovatelovo právo podnikat, resp. právo na svobodnou volbu povolání, přípravu k němu, či provozování jiné hospodářské činnosti. Je totiž zřejmé, že právní řád účast manželky na stěžovatelově podnikání umožňuje, a to jak pomocí Nejvyšším správním soudem odkazovaného užití institutu spolupráce manželů dle ustanovení § 13 zákona o daních z příjmů, v rozhodném znění, jež upravuje možnost převodu podílu na příjmech a výdajích na spolupracujícího manžela (obdobně dle § 21e odst. 3 zákona o daních z příjmů v případě registrovaných partnerů), tak v podobě tzv. společenské úsluhy [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2011 sp. zn. II. ÚS 231/10 (N 128/62 SbNU 15)]. V podrobnostech je přitom namístě v úplnosti odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jelikož s tam uvedenými závěry se Ústavní soud plně ztotožňuje, zvláště pak je vhodné poukázat na skutečnosti uvedené v bodech [24] - [26] rozsudku.

12. Jde-li o stěžovatelovu argumentaci neúčelností a diskriminační povahou zákazu základního pracovněprávního vztahu mezi manžely, omezí se Ústavní soud na konstatování, že ústavní stížností lze napadat pouze porušení konkrétního ústavně chráněného práva fyzické nebo právnické osoby, které se projevilo bezprostředně právě na právním postavení navrhovatele (stěžovatele). Nelze tudíž podat ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby, eventuálně v zájmu ochrany veřejných zájmů, neboť tzv. actio popularis není přípustná [viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 1999 sp. zn. I. ÚS 74/99 (U 34/14 SbNU 329)]. V kontextu posuzované věci je proto většina stěžovatelem v ústavní stížnosti obsažených námitek zjevně nepřípadná, neboť jeho argumentace směřuje výlučně ve prospěch třetí osoby, resp. osoby, jež nebyla účastníkem řízení v projednávané věci.

13. Pouze pro úplnost lze proto dodat, že stěžovatel sice - nepřímo - brojí proti ustanovení § 318 zákoníku práce, jež považuje za ústavně nesouladné, přehlíží však, že zákaz vzniku pracovněprávního vztahu mezi manžely, jakožto vztahu mezi zaměstnavatelem a jeho zaměstnancem, tedy vztahu z podstaty věci nerovného (viz § 2 odst. 1 zákoníku práce, ve znění účinném od 1. 1. 2014), je možno dovodit jak z někdejšího § 18 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině (srov. § 687 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), tak i z čl. 5 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, tedy rovněž z právní normy, jež je součástí právního řádu České republiky (čl. 10 Ústavy).

14. Z uvedených důvodů je namístě závěr, že se stěžovateli porušení jím dovolávaného čl. 26 odst. 1 Listiny nepodařilo prokázat.

15. Ústavní soud proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. dubna 2017

Jan Filip v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.