II. ÚS 3660/16
II.ÚS 3660/16 ze dne 25. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky obce Čeladné, se sídlem Čeladná 1, zastoupené JUDr. Lubomírem Poláchem, advokátem, AK se sídlem Zámecké nám. 42, Frýdek-Místek, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 8. 2016 č. j. 10 As 145/2015-82 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 2015 č. j. 79 A 1/2014-64, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Obec Čeladná (dále jen "stěžovatelka") napadla v záhlaví uvedené rozsudky Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"). Nejvyšší správní soud svým rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatelky jako odpůrkyně, která se bránila proti uvedenému rozsudku krajského soudu. Ten zrušil část jejího územního plánu. Stěžovatelka v tom spatřuje porušení jejího ústavně zaručeného práva na samosprávu podle čl. 8, čl. 100 odst. 1 a čl. 101 odst. 4 Ústavy.

2. Vedlejší účastníci podali u krajského soudu návrh podle § 101a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s"). Konkrétně navrhli, aby krajský soud zrušil územní plán stěžovatelky v části vymezující přeložku silnice II/483 (trasa VD1), plochu rozšíření komunikace z centra obce k železniční zastávce a dále (plocha VD5), koridor pro zdvojení vedení vysokého napětí (trasa VT1) a vymezení nových zastavitelných ploch Z1 - Z10. Krajský soud částečně vyhověl návrhu vedlejších účastníků a zrušil územní plán stěžovatelky v části vymezující přeložku silnice a nové zastavitelné plochy.

3. Co se přeložky silnice týče, krajský soud stěžovatelce vytkl, že se podle příslušných studií nabízela minimálně jedna další (jižní) varianta její trasy, kterou však stěžovatelka z pohledu ochrany životního prostředí (zejména vodního toku) nevyhodnotila. Podle krajského soudu také měla v případě konfliktu zájmu na ochraně životního prostředí (jižní trasa) a zájmu definovaného příslušnou studií (severní trasa) provést test proporcionality. Nebylo na místě variantní řešení ponechávat až na posuzování vlivu na životní prostředí (dále jen "EIA"), protože k němu se přistupuje až v případě rozhodování o umístění stavby, pro které je územní plán závazným podkladem. Ohledně vymezení zastavitelných ploch krajský soud uvedl, že stěžovatelka řádně nevypořádala námitku navrhovatelů vyslovující obavu z nárůstu dopravy. Potřebu nových zastavitelných ploch navíc odůvodnila jen vágně a obecně. Krajský soud zdůraznil, že vymezení nových zastavitelných ploch je jedním z nejzávažnějších zásahů v územním plánu a jeho předpokladem je detailní a ucelená analýza stávajícího stavu možností využití již dříve vymezených ploch a realistická prognóza vývoje.

4. Stěžovatelka následně podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Namítala, že se krajský soud dostatečně nezabýval aktivní legitimací vedlejších účastníků, kteří ji podle jejího názoru neprokázali. Stěžovatelka také uvedla, že ze závěrů krajského soudu o její povinnosti posoudit variantní řešení přeložky silnice neplyne, jaké zákonné ustanovení měla porušit. Stěžovatelka také nesouhlasila, že by k vyhodnocení variant nemohlo dojít až ve stanovisku EIA. Krajský soud odůvodnil svůj rozsudek v těchto částech nedostatečně a nevypořádal se s většinou bodů stěžovatelčiny argumentace. Pokud vedlejší účastníci tvrdili, že stěžovatelka nevypořádala jejich námitky k vymezení nových zastavitelných ploch, měli napadnout rozhodnutí o námitkách samostatnou žalobou. Jeho nezákonnost proto nelze v tomto řízení předvídat. Vedlejší účastníci navíc nemohli být vymezením zastavitelných ploch dotčeni na svých právech v důsledku navýšení dopravy. Krajský soud také vůbec v rozsudku neuvedl, proč považuje odůvodnění potřebnosti nových zastavitelných ploch za nedostatečné.

5. Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Dospěl k závěru, že oba vedlejší účastníci měli aktivní legitimaci k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy v případě přeložky silnice i nových zastavitelných ploch. Krajský soud se jí v obou případech zabýval a neměl o ní pochybnost. Nejvyšší správní soud poté zdůraznil, že variantní řešení přeložky silnice vnesla do původního návrhu územního plánu sama stěžovatelka. Měla je proto posoudit. Stěžovatelka podle Nejvyššího správního soudu také měla povinnost při výběru finální varianty poměřovat vzájemně si konkurující zájmy. Vedlejší účastníci podle něj nemuseli napadnout rozhodnutí o námitkách samostatnou žalobou. Nejvyšší správní soud nevyhověl ani námitce stěžovatelky, že krajský soud zasáhl do jejího práva na samosprávu. Nedostála totiž zákonem formulovaným cílům územního plánování, sledujícím veřejný zájem na ochraně životního prostředí a na racionálním využívání území. Porovnáním proti sobě stojících zájmů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že zásah do práva na samosprávu, představovaný navíc zrušením pouze části, nikoli celého územního plánu, je v kontextu hodnot, nacházejících se na druhé misce pomyslných vah, přiměřený a ústavně souladný.

6. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že podle platného práva má zastupitelstvo obce plnou věcnou a politickou diskreci v rozhodování o územním plánu. Stěžovatelka je přesvědčena, že dodržela všechny zákonné požadavky právních předpisů, ale přesto jí byl územní plán částečně zrušen. Oba soudy na ni vznesly požadavky, které neodpovídají právní úpravě a znemožnily jí regulovat své území územním plánem. Vyhodnocení vlivů návrhu na životní prostředí nemůže suplovat zákonodárce a stanovit další nebo speciální požadavky na podobu a případně odůvodnění územního plánu. Stěžovatelka se také důrazně ohradila také proti tvrzení Nejvyššího správního soudu, že si mantinely hodnocení, které zahrnují dvě varianty, nastavila sama. Požadavkem na detailnější vyhodnocení potřebnosti nových zastavitelných ploch a využití stávajícího zastavěného území ve smyslu vyhodnocení naplnění cílů a úkolů územního plánování soudy nepřiměřeně zasáhly do stěžovatelčina práva na samosprávu. Pravidla pro výkon samosprávy ve formě vydávání územního plánu, totiž musí být předem zřejmá a vědomě splnitelná. Oba soudy svým velmi extenzivním přístupem k výkladu práva staví stěžovatelku do pozice, že rozsah požadavků vyslovených vůči jejímu územnímu plánu, nemůže předvídat ani při řádné péči, kterou lze od obce očekávat.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými (civilními, trestními, správními) soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci ani v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor.

9. Ústavní stížnost svým obsahem směřuje proti rozhodnutí, která byla učiněna v soudním řízení správním. V nich správní soudy došly k závěru, že návrh vedlejších účastníků na zrušení některých částí územního plánu stěžovatelky byl částečně důvodný. Proto mu v příslušném rozsahu vyhověly. Tyto závěry jsou čistě otázkou výkladu podústavního práva. I námitky stěžovatelky svým obsahem směřují právě proti výkladu podústavního práva ze strany správních soudů. Stěžovatelka sice v ústavní stížnosti hovoří o porušení jejího ústavně zaručeného práva na samosprávu, ale její argumentaci reálně chybí potřebný ústavněprávní rozměr. V této souvislosti Ústavní soud musí připomenout svou ustálenou judikaturu, podle které jsou postup v soudním řízení a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů záležitostmi obecných soudů.

10. V nyní posuzované věci pak podle názoru Ústavního soudu napadené rozsudky Nejvyššího správního soudu a krajského soudu obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, která přesvědčivě reagují na všechny námitky a tvrzení stěžovatelky. Jejich závěry o aktivní legitimaci vedlejších účastníků k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy a pochybeních stěžovatelky, pro která shledaly za nutné zrušit příslušné části jejího územního plánu, nevybočují z kautel ústavnosti. Stejně tak Ústavní soud nemůže nic vytknout ústavněprávním úvahám Nejvyššího správního soudu o tvrzeném zásahu do stěžovatelčina práva na samosprávu.

11. Posuzovaná ústavní stížnost je pouze pokračováním polemiky stěžovatelky se závěry Nejvyššího správního soudu a krajského soudu a opakováním námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatelka nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Ústavnímu soudu však nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.

12. Z těchto důvodů Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. dubna 2017

Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.