II. ÚS 3641/13
II.ÚS 3641/13 ze dne 19. 2. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Antonína Stříbrského, zastoupeného JUDr. Kateřinou Šebkovou, advokátkou se sídlem Rohanské nábřeží 657/7, 186 00 Praha 8, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. října 2013 č. j. 24 Co 51/2013 - 221, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 2. prosince 2013, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

V ústavní stížnosti stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud městu Nové Strašecí a Krajskému soudu v Praze uložil povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení před Ústavním soudem spočívající v nákladech právního zastoupení.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 14. listopadu 2012 č. j. 107 EC 52/2011-121 Okresní soud v Rakovníku vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") částku 39.393,- Kč se 7,75% úrokem za dobu od 18. června 2011 do zaplacení za bezdůvodné obohacení vzniklé v důsledku užívání pozemku ve vlastnictví žalobce vedeného jako veřejné prostranství. Současně soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 24.144,- Kč.

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 9. října 2013 č. j. 24 Co 51/2013 - 221 byl rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 14. listopadu 2012 č. j. 107 EC 52/2011-121 změněn tak, že žaloba na zaplacení částky 36.605,- Kč a v části příslušenství pohledávky ohledně úroku z prodlení ve výši 7,75 %, a to z částky 36.822,- Kč od 18. června 2011 do 24. srpna 2011 a z částky 36.605,- Kč od 25. srpna 2011 do zaplacení (výrok pod bodem I.), byla zamítnuta. Jinak byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (výrok pod bodem II.). Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok pod bodem III.).

V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že současný stav užívání jeho pozemků je v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny, neboť jeho vlastnické právo je nuceně omezeno, aniž by mu za toto omezení byla přiznána spravedlivá náhrada. Odvolací soud za účelem posouzení výše bezdůvodného obohacení na straně žalovaného ustanovil znalce, který dle vymezení znaleckého úkolu měl ocenit obvyklou úplatu za užívání předmětných pozemků za situace, kdy by nešlo o veřejné prostranství. Znalec však dospěl k závěrům ocenění pouze v závislosti na současný charakter pozemků - veřejná zeleň a komunikace a tento charakter jej vedl k závěrům o hodnotě l0x nižší, než kdyby šlo například o pozemek "nezasíťovaný" využitelný k výstavbě. Z takto provedeného ocenění pak odvolací soud vycházel ve svém rozhodnutí. Ve svém důsledku se tak stěžovateli dostává nikoli náhrady za strpění obecného užívání jeho pozemků, které by jinak mohl využít dle svého uvážení, ale náhrady ponížené už vlivem vnuceného charakteru využití. Taková náhrada pak podle stěžovatele ztrácí jakoukoli reparační funkci a dle stěžovatele nemůže tedy odpovídat náhradě za omezení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny. Stěžovatel má za to, že odvolací soud při svém rozhodování postupoval protiústavně, když výši bezdůvodného obohacení žalovaného určil ve výši odporující čl. 11 odst. 4 Listiny. Stěžovatel v řízení namítal, že by v dané věci měl soud výši bezdůvodného obohacení určit postupem dle ust. § 136 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") vlastní úvahou, neboť zadanému znaleckému úkolu - ocenění, pokud by nešlo o veřejné prostranství - nelze vyhovět. Stěžovatel je toho názoru, že za dané situace jde tedy zjevně o případ, kdy nelze zjistit výši nároku. Stěžovatel rovněž v řízení poukázal na to, že zatímco žalovaný bez právního důvodu užívá nemovitosti žalobce, vlastní pozemky určené jako zeleň, kterou využívá komerčně. Stěžovatel namítá, že s těmito námitkami se odvolací soud nevypořádal, pouze názor stěžovatele negoval. Stěžovatel má tedy za to, že v řízení před odvolacím soudem nebyla jeho věc spravedlivě projednána, čímž došlo k porušení čl. 6 Úmluvy.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V ústavní stížnosti stěžovatel polemizuje se závěry krajského soudu ohledně stanovení výše bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemku vedeného jako veřejné prostranství ve vlastnictví stěžovatele žalovaným.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98, N 98/15 SbNU 17, dostupný na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).

V souzené věci dospěl odvolací soud k závěru, že výše bezdůvodného obohacení se v této věci musí určit jako hodnota obvyklého nájemného, které by bylo možné dosáhnout v daném místě a době při pronajmutí pozemků, které jsou veřejným prostranstvím, pokud by o veřejné prostranství nešlo. Proto provedl odvolací soud důkaz znaleckým posudkem. Znalecký posudek vyhodnotil odvolací soud jako velmi přesvědčivě, přehledně a věrohodně zpracovaný a proto dospěl k závěru, že tento posudek slouží jako dostatečný důkaz k prokázání možného užitku, kterého by vlastník jinak, nešlo-li by o veřejné prostranství, mohl dosáhnout. Odvolací soud dále poukázal na to, že je třeba zohlednit skutečnost, že tento způsob užívání pozemku je vlastníkovi vnucen, aniž by ve vztahu k obci mohl jakýmkoliv smluvním způsobem ovlivňovat výši majetkového prospěchu z daného pozemku. Za této situace odvolací soud dovodil, že je třeba vyjít z nejvyšší dosažitelné hodnoty obvyklého nájemného, které znalec stanovil, tedy z částky 1392,- Kč za jeden rok. S ohledem na uvedené shledal odvolací soud žalobu důvodnou jen v částce celkem 2 788,- Kč. Uvedeným závěrům Krajského soudu v Praze nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

Pokud jde o hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu, Ústavní soud připomíná, že podle konstantní judikatury Ústavního soudu platí, že mu nepřísluší v daných souvislostech hodnotit hodnocení důkazů provedených obecným soudem, a to ani za situace, kdyby se s tímto hodnocením sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 23/93, N 28/1 SbNU 219). Je pouze věcí obecného soudu, k jakému důkazu v rámci volného hodnocení důkazů přihlédne, a o jaké důkazy opře svoje rozhodnutí. Svůj myšlenkový postup při hodnocení důkazů však musí obecný soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Hodnotit důkazy přísluší Ústavnímu soudu také v případě, že by je sám prováděl. Uvedené konstatování se plně vztahuje na posuzovanou věc.

Ústavní soud uzavírá, že závěr Krajského soudu v Praze je dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodněn a Ústavní soud proto neshledal důvod k zásahu do rozhodovací činnosti nezávislého soudu.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Ústavní soud konečně neshledal ani důvod vyhovět návrhu stěžovatele, aby mu byla přiznána náhrada nákladů na právní zastoupení v řízení před Ústavním soudem. Podle ust. § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je takový postup totiž možný pouze v případě, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta. Ústavní soud taktéž s ohledem na okolnosti případu neshledal, že by šlo o "odůvodněný" případ ve smyslu ust. § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, kdy by bylo na místě uložit placení nákladů řízení, jež jinak zásadně nesou účastníci sami, jinému účastníkovi či vedlejšímu účastníkovi.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost a návrh s ní spojený mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. února 2014

Stanislav Balík předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.