II. ÚS 3640/13
II.ÚS 3640/13 ze dne 14. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele STAY ACTIVE INC., se sídlem Capital City, Independence Avenue, P. O. Box l312, Victoria, Mahé, Seychelská republika, zastoupeného JUDr. Vladimírem Řičicou, advokátem se sídlem Voráčovská 14, 147 00 Praha 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. srpna 2013 č. j. 35 Co 252/2013-58, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 2. prosince 2013, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením ze dne 5. března 2013 č. j. 153 EC 307/2011-46 Obvodní soud pro Prahu 9 podle ust. § 96 odst. 2 věta první o.s.ř. na základě zpětvzetí žaloby žalobcem (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") zastavil řízení v předmětné věci a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť zastavení řízení zavinil žalobce, ale žalovanému žádné náklady nevznikly, a dále soud rozhodl, že žalobci se soudní poplatek ve výši 670,- Kč nevrací.

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. srpna 2013 č. j. 35Co 252/2013 - 58 bylo usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. března 2013 č. j. 153 EC 307/2011-46 v napadeném výroku o soudním poplatku potvrzeno (výrok pod bodem I.). Ve výroku pod bodem II. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadeným usnesením Městského soudu v Praze ve výroku o nevrácení soudního poplatku byla porušena jeho výše uvedená ústavně zaručená práva tím, že městský soud v jeho právní věci aplikoval zákon č. 549/1991 Sb., ve znění novely provedené zákonem č. 218/2011 Sb.
III.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti výroku rozhodnutí Městského soudu v Praze, kterým bylo potvrzeno prvostupňové rozhodnutí o tom, že žalobci se soudní poplatek ve výši 670,- Kč nevrací.

Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení (které tvoří i soudní poplatky) a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako všechna další rozhodnutí zde citovaná).

Kromě výše uvedeného důvodu je zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti dána též bagatelitou předmětné částky, vyčíslené ve výši 670,- Kč. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti rozhodnutím ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu z důvodu zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, která nejsou již z kvalitativního hlediska obecně schopna založit porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2497/11 a v něm citovaná usnesení sp. zn. IV. ÚS 185/98 a sp. zn. II. ÚS 53/11); případný zásah uplatňuje pouze v případech extrémního vybočení obecného soudu ze standardů, jež jsou esenciální pro zjištění skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2612/07 a další rozhodnutí v něm citovaná). Takový extrémní exces Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. ledna 2014

Stanislav Balík předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.