II. ÚS 3638/13
II.ÚS 3638/13 ze dne 18. 2. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Purmanna, zastoupeného Mgr. Hanou Kuncovou, advokátkou se sídlem Marie Cibulkové 394/19, 140 00 Praha 4, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2012 č. j. 25 Co 461/2012-119 a proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 24. května 2012 č. j. 5 C 209/2010-75, za účasti 1) Krajského soudu v Praze a 2) Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 2. prosince 2013, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2012 č. j. 25 Co 461/2012-119 byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 24. května 2012, č. j. 5 C 209/2010-75, kterým byla žalovanému (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") uložena povinnost zaplatit žalobcům částku 660.866,- Kč s příslušenstvím. Rozsudek krajského soudu napadl žalovaný dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. srpna 2013 sp. zn. 33 Cdo 2509/2013 odmítl.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že mu bylo nesprávně doručeno předvolání k jednání u Okresního soudu v Příbrami, nařízené na 24. května 2012. Stěžovatel uvádí, že ačkoli pošta vykazovala doručení ke dni 15. května 2012, dopis byl ve schránce až dne 1. června 2012. Stěžovatel poukazuje na to, že mělo jít o první jednání ve věci. Na tomto jednání soud dokonce ve věci rozhodl řádným rozsudkem. Tento rozsudek napadl stěžovatel odvoláním, ve kterém namítal, že mu nebylo řádně doručeno. K prokázání této skutečnosti stěžovatel navrhoval jako důkaz svědeckou výpověď svého zaměstnance, který mu pravidelně vybírá poštu. Odvolací soud však při jednání provedení důkazu svědeckou výpovědí zamítl s odůvodněním, že poštovní doručenka je veřejnou listinou a jako takovou ji není možné navrhovanou svědeckou výpovědí zpochybnit. Postup obou soudů shledává stěžovatel formalistickým. Stěžovatel má za to, že postupem soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť mu byla odňata možnost jednat před soudem.
III.

Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii.

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ust. § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Podle ust. § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

V souladu s ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (ust. § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (ust. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

Žaloba pro zmatečnost podle ust. § 229 a násl. občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") představuje mimořádný opravný prostředek, který slouží především k tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu, která trpí takovými vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (zmatečností), jestliže je nejen v zájmu účastníků, ale i ve veřejném zájmu, aby taková pravomocná rozhodnutí byla "odklizena" bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou věcně správná.

Podle ust. § 229 odst. 3 o. s. ř. může účastník řízení žalobou pro zmatečnost napadnout rovněž pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Totéž platí, jde-li o pravomocný rozsudek soudu prvního stupně, proti němuž není odvolání přípustné podle ust. § 202 odst. 2 o. s. ř..

V ústavní stížnosti stěžovatelem namítaný vadný postup Okresního soudu v Příbrami je tedy důvodem objektivně použitelným již v řízení o žalobě pro zmatečnost podle ust. § 229 odst. 3 o. s. ř. Z obsahu ústavní stížnosti však nevyplývá, že by stěžovatel tento opravný prostředek využil.

Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud v posuzovaném případě k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, přičemž Ústavní soud neshledal ani důvody pro aplikaci výjimky z nepřípustnosti ústavní stížnosti podle ust. § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl, když neshledal důvod k postupu podle ust. § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. února 2014

Radovan Suchánek soudce Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.