II. ÚS 3629/13
II.ÚS 3629/13 ze dne 14. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 14. 1. 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce zpravodaje Radovana Suchánka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti T. K., zastoupeného Marií Vítkovou, advokátkou se sídlem Pátova 394, 470 01 Česká Lípa, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 26. září 2013 č. j. 36 Co 370/2013-75, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I.

V ústavní stížnosti stěžovatel napadá v záhlaví usnesení označené rozhodnutí pro údajné porušení čl. 8, čl. 10, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3 Úmluvy o právech dítěte.

V řízení ve věci péče o tříletou nezletilou dceru stěžovatele o úpravě její výchovy a výživy na dobu před a po rozvodu manželství rodičů a o úpravě styku stěžovatele s nezletilou, byla nezletilá rozhodnutím soudu prvního stupně svěřena do výchovy matky, stěžovateli bylo uloženo na její výživu přispívat nejprve částkou 2 500,- Kč měsíčně (za dobu před rozvodem manželství rodičů) a dnem právní moci rozsudku o rozvodu manželství byl stěžovatel povinen přispívat na výživu své nezletilé dcery částkou 3 300,- Kč měsíčně. Současně byl rozhodnutím soudu prvního stupně upraven styk stěžovatele s jeho nezletilou dcerou.

Po odvolání matky Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 26. 9. 2013 č. j. 36 Co 370/2013-75 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o výši výživného tak, že počínaje listopadem 2011 uložil stěžovateli přispívat na výživu dcery částkou 3 000,-Kč, a to na dobu jak před, tak i po rozvodu manželství rodičů (výrok I), rozhodl o dlužném výživném ve výši 11 500,- Kč za dobu od 1. 11. 2011 do 30. 9. 2013 (výrok II) a nově upravil styk stěžovatele s nezletilou dcerou na dobu od soboty 9.00 hod. do neděle 17.00 hod. v lichém týdnu a ve čtvrtek od 14.30 hod. do 18.00 hod. v sudém týdnu. V době letních prázdnin upravil styk stěžovatele s nezletilou v rozsahu jednoho týdne a o vánočních svátcích na dobu od 26. 12. od 9.00 hod do 28. 12. do 18.00 hod. (výrok III). Ve výroku I. zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen (výrok V).

Stěžovatel sice podle petitu ústavní stížnosti napadá rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích, podle obsahu ústavní stížnosti je však zřejmé, že své námitky soustřeďuje proti závěrům odvolacího soudu, které se týkají nutnosti nově upravit dosavadní poměrně široce upravený styk stěžovatele s dcerou na dobu výše uvedenou a na zvýšení původně stanoveného výživného od listopadu 2011, jehož logickým důsledkem byl vznik dluhu na jinak řádně placeném výživném.

Podle názoru stěžovatele ke změně úpravy výše výživného a jeho styku s nezletilou odvolacím soudem nebyl žádný důvod, neboť dosud realizovaný styk s nezletilou probíhal prý bez problémů a zajišťoval žádoucí udržení a rozvíjení vzájemných vztahů mezi stěžovatelem a jeho dcerou. Změna styku vyvolaná změnou úpravy dosavadního rozsahu styku odvolacím soudem je pro stěžovatele nevyhovující, neumožňuje stěžovateli realizovat např. jeho dosavadní víkendové pobyty s dcerou na horách a trávit s ní více času o prázdninách. Rozhodnutí odvolacího soudu označil stěžovatel za překvapivé, neboť sice převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, ale věc "jinak právně posoudil".
II.

Ústavní soud přezkoumal námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a obsah napadeného rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a z tohoto důvodu je oprávněn do jejich rozhodovací činnosti zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Takové pochybení v projednávané věci nezjistil, proto dospěl k závěru, že projednávaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Je nepochybné, že dítě má právo na styk s oběma svými rodiči, přičemž oba rodiče, tedy i ten z nich, kterému nebylo dítě svěřeno do výchovy, má právo se na jeho výchově podílet a výchovně na ně působit. Ve smyslu ustanovení § 27 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, platného do 31. 12. 2013, je předním hlediskem při rozhodování soudu o úpravě styku dítěte s tím z rodičů, kterému dítě nebylo svěřeno do výchovy, zájem na výchově dítěte a poměry v rodině. Soudu je tak svěřena úloha objektivně zvážit všechny relevantní skutečnosti vztahující se k takové úpravě, včetně věku dítěte, jeho dosavadního výchovného prostředí a v neposlední řadě i jeho vztah k oběma rodičům.

Námitky stěžovatele podle svého obsahu jsou pouhou polemikou se skutkovými zjištěními obecných soudů a s jejich právním závěrem. Z hlediska posouzení možného zásahu do základních práv stěžovatele Ústavní soud žádný jejich ústavní rozměr neshledal.

Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. ledna 2014

Stanislav Balík předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.