II. ÚS 3617/13
II.ÚS 3617/13 ze dne 28. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud ČR rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Likérka GOLD COCK s.r.o., se sídlem v Praze 4 - Lhotka, Durychova 101/66, zastoupené Mgr. Alexandrem Klimešem, advokátem, AK se sídlem v Mělníku, Jiráskova 228/2, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2012 č. j. 1 Afs 75/2012-23 a ze dne 19. 9. 2013 č. j. 1 Afs 56/2013-45, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 3. 2013 č. j. 22 Af 122/2010-74, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I.

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 11. 2013 se Likérka GOLD COCK s.r.o., se sídlem v Praze 4 - Lhotka (dále jen "žalobkyně" případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími vydanými v řízení o přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě-Moravské Ostravě (dále jen "žalovaný") ve věci spotřební daně z lihu, byla porušena její ústavní práva, a tato rozhodnutí zrušil.

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti:

Dne 13. 5. 2003 Finanční úřad v Olomouci (dále jen "finanční úřad") na základě výsledku vyměřovacího řízení na spotřební dani z lihu za zdaňovací období červenec 2002 vyměřil žalobkyni platebním výměrem daňovou povinnost ve výši 159 939 639 Kč.

Dne 29. 10. 2010 žalovaný zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí finančního úřadu ze dne 13. 5. 2003.

Dne 28. 6. 2012 správní soud rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 10. 2010 pro nezákonnost zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Dospěl k závěru, že teprve po datu 31. 7. 2002 mohla žalobkyně prostřednictvím svých zaměstnanců realizovat své domnělé vlastnické právo, z čehož dovodil, že žalobkyně se stala plátcem daně až za zdaňovací období srpen 2002, a vyměření spotřební daně z lihu za zdaňovací období červenec 2002 bylo nezákonné.

Dne 27. 11. 2012 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") v řízení o kasační stížnosti žalovaného rozsudek správního soudu ze dne 28. 6. 2012 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení s tím, že v něm bude správní soud vázán právním názorem v rozsudku vysloveným. Stěžejní námitkou kasační stížnosti bylo posouzení, k jakému datu přešlo na stěžovatelku dispoziční právo k lihu, který nabyla od společnosti Likérka Dolany, a. s., tedy k jakému datu jí vznikla daňová povinnost na spotřební dani z lihu podle (tehdy platného) ustanovení § 26 písm. e) zákona č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních. Podle kasačního soudu oprávnění nakládat s předmětným lihem vzniklo žalobkyni dne 31. 7. 2002, kdy převzala věci, které byly předmětem smlouvy o prodeji části podniku; na tuto skutečnost nemělo vliv, že výrobu lihovin započala žalobkyně až k 1. 8. 2002.

Dne 21. 3. 2013 správní soud žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Shodně s kasačním soudem konstatoval, že k nabytí vlastnického práva převzetím věci tvořících předmět prodeje žalobkyní došlo nepochybně dne 31. 7. 2002, v okamžiku, kdy smluvní strany svými podpisy stvrdily, že přebírají veškerá aktiva i pasiva náležející k prodávaným částem podniku.

Dne 19. 9. 2013 kasační soud kasační stížnost žalobkyně proti rozsudku správního soudu ze dne 21. 3. 2013 zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti (výroky II a III). Námitku nesprávného posouzení okamžiku nabytí dispozičního oprávnění stěžovatelkou, která zpochybňovala závěry kasačního soudu z jeho rozsudku ze dne 27. 11. 2012 a následně přejaté správním soudem v jeho rozsudku ze dne 21. 3. 2013, kasační soud shledal s ohledem na ustanovení § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. nepřípustnou. Kasační soud shledal kasační stížnost přípustnou pouze v části namítající nepřezkoumatelnost rozsudku správního soudu, tedy v otázce, která nemohla být s konečnou platností vyřešena v předchozím zrušujícím rozsudku kasačního soudu ze dne 27. 11. 2012; v této části pak kasační soud posoudil kasační stížnost jako nedůvodnou a konstatoval, že stěžovatelkou vytýkaný nedostatek v souladu s konstantní judikaturou kasačního soudu nezakládal nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů.

Poslední tři uvedená rozhodnutí byla předmětem této ústavní stížnosti.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že "předmětným rozsudkem" bylo porušeno základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 ve spojení s čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, a že soudy postupovaly v rozporu s čl. 90 a čl. 65 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Stěžovatelka dále uvedla, že kasační soud opomenul důkazy, jež navrhla v daňovém řízení k prokázání, že na ni dispoziční právo k lihu přešlo až ke dni 1. 8. 2002, kdy došlo k jeho faktickému převzetí, a polemizovala se závěrem správního a kasačního soudu, že okamžikem nabytí dispozičního práva k lihu byl den 31. 7. 2002, přičemž za správný označila závěr správního soudu v jeho (zrušeném) zrušujícím rozsudku ze dne 28. 6. 2012.
IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost -v části směřující proti zamítavému rozsudku kasačního soudu ze dne 19. 9. 2013 a jemu předcházejícímu rozsudku správního soudu ze dne 21. 3. 2013 - byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla tato rozhodnutí vydána a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svého práva.

V části směřující proti zrušujícímu rozsudku kasačního soudu ze dne 27. 11. 2012 je ústavní stížnost zčásti nepřípustná pro nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva ve smyslu § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu (jelikož se nejedná o rozhodnutí konečné), a zčásti opožděná, neboť konečným rozhodnutím, od něhož nutno počítat lhůtu k podání ústavní stížnosti, byl s přihlédnutím k ustanovení § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. rozsudek správního soudu ze dne 21. 3. 2013 (v části respektující právní názor kasačního soudu z jeho předcházejícího rozsudku ze dne 27. 11. 2012). V této souvislosti lze poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2005 sp. zn. IV. ÚS 136/05 (N 119/37 SbNU 519), dle něhož "[s]myslem a účelem ustanovení § 104 odst. 3 písm. a) soudního řádu správního je to, aby Nejvyšší správní soud znovu se nemusel zabývat věcí, u které již jedenkrát svůj právní názor na výklad hmotného práva závazný pro nižší soud vyslovil, a to v situaci, kdy se nižší soud tímto právním názorem řídil."

V.

Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatelky o nesprávném právním posouzení okamžiku nabytí dispozičního oprávnění k lihu, k němuž dle kasačního soudu a správního soudu došlo již dnem 31. 7. 2002, dle stěžovatelky však až dnem 1. 8. 2002. Tato otázka však byla s konečnou platností již vyřešena rozsudkem správního soudu ze dne 21. 3. 2013; s ohledem na skutečnost, že ústavní stížnost byla podána a doručena až dne 29. 11. 2013, tudíž evidentně po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu k jejímu podání, nemohla být předmětem ústavního přezkumu.

Nicméně i v případě, že by ústavní stížnost byla i v této části projednatelná, nemohl by Ústavní soud dospět k jinému závěru, než o její neopodstatněnosti, a to s ohledem na svoji níže uvedenou ustálenou judikaturu k otázce přehodnocování právního posouzení věci obecnými soudy.

K projednatelné části ústavní stížnosti směřující proti té části rozsudku kasačního soudu ze dne 19. 9. 2013, v níž kasační soud shledal námitku stěžovatelky o nepřezkoumatelnosti rozsudku správního soudu ze dne 21. 3. 2013 nedůvodnou, ústavní stížnost neobsahovala jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci. V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, neboť musí respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy; jeho úlohou proto není obecné soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)], ale (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí těchto soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, což v případě stěžovatelky neshledal.

VI.

Pro důvody výše uvedené proto Ústavní soud návrh podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b), písm. e) a § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. ledna 2014

Stanislav Balík předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.