II. ÚS 3613/13
II.ÚS 3613/13 ze dne 14. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud ČR rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Františka Veselého, zastoupeného Mgr. Ing. Reginou Stránskou, advokátkou, AK se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2013 č. j. 33 Cdo 1744/2012-118, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2011 č. j. 11 Co 367/2011-99 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 1. 2011 č. j. 22 C 125/2009-57, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I.

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 11. 2013 se Ing. František Veselý (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o zaplacení 1 000 000 Kč s příslušenstvím.

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti:

Dne 10. 1. 2011 Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "nalézací soud") zamítl žalobu o zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Konstatoval, že žalobu musel jako nedůvodnou zamítnout pro neexistenci právního titulu, jímž měla být smlouva o postoupení platných pohledávek.

Dne 16. 11. 2011 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobce rozsudek nalézacího soudu ze dne 10. 1. 2011 potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Ztotožnil se se závěry nalézacího soudu, dle nichž pohledávka vůbec nevznikla, neboť jednotlivé smlouvy o půjčce neměly formu notářského zápisu, resp. písemnou formu listiny podepsané před orgánem pověřeným legalizací, neboť šlo o smlouvu mezi žalobcem jako věřitelem a společností Casa Viola s. r. o., jednající jím samým jako jediným jednatelem a společníkem.

Dne 24. 9. 2013 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 16. 11. 2011 odmítl (výrok I), a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). Dovolání neshledal přípustným podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012, ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Neztotožnil se se závěrem odvolacího soudu, který stejně jako soud nalézací dovodil, že postupní smlouva je neplatná pro neexistenci postupovaných pohledávek, nicméně konstatoval, že jeho závěr o neopodstatněnosti žaloby přesto obstojí. Ze zjištěného skutkového stavu totiž plyne, že peněžní prostředky podle smluv o půjčce žalobce společnosti neposkytl. Proto dovolací soud považoval za nadbytečné zabývat se zbylými dovolacími námitkami, neboť jejich posouzení nemohlo ovlivnit výsledek sporu; dovolání proto shledal nepřípustným.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že obecné soudy všech stupňů porušily základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a základní práva dle čl. 11 odst. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 2 odst. 3 Listiny.

Porušení základního práva na spravedlivý proces spatřoval v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudů a jejich postupu při hodnocení důkazů rozporném s § 132 o. s. ř.; poukázal na nález ze dne 12. 6. 1997 sp. zn. III. ÚS 95/97 (N 76/8 SbNU 231) a četnou judikaturu Ústavního soudu i dovolacího soudu ve vztahu k povinnosti obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodňovat, přičemž zmínil též komentářovou literaturu.

Stěžovatel tvrdil, že napadený rozsudek nalézacího soudu neobsahuje náležité odůvodnění právních závěrů v něm obsažených, stejně jako odůvodnění neprovedení navrhovaných důkazů, zejména výslechu účetní společnosti Casa Viola s.r.o. paní Gajdošové; nalézací soud se podle přesvědčení stěžovatele dostatečně nevypořádal s řadou zjištěných skutečností.

Nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu stěžovatel spatřoval v tom, že se dle jeho přesvědčení nezabýval v odvolání uvedenými důvody nepřezkoumatelnosti rozsudku nalézacího soudu, jeho právním názorem na platnost postupní smlouvy a dalšími jeho právními názory týkajícími se mimo jiné i právních důsledků plynoucích z úhrady části pohledávky.

Nepřezkoumatelnost rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatel spatřoval také v tom, že tento soud učinil nesprávný právní závěr ohledně neexistence pohledávky a splnění požadavků ustanovení § 132 odst. 3 obch. zákoníku; nesouhlasil s jeho právním názorem, že jsou-li neplatné smlouvy o půjčkách, automaticky je neplatná i dohoda o postoupení pohledávek.

Stěžovatel byl toho názoru, že v dovolání předestřené právní otázky měly zásadní právní význam a v tomto směru polemizoval s opačným názorem dovolacího soudu; poukázal na nález ze dne 12. 6. 1997 sp. zn. III. ÚS 95/97 (N 76/8 SbNU 231).

Závěrem stěžovatel uvedl, že skutkový závěr nalézacího soudu byl v příkrém logickém rozporu s provedenými důkazy, čímž vznikl extrémní rozpor "mezi vyslovenými závěry a provedenými důkazy" ve smyslu nálezu ze dne 12. 6. 1997 sp. zn. III. ÚS 95/97 (N 76/8 SbNU 231), případně rozsudků dovolacího soudu ze dne 19. 4. 2001 sp. zn. 29 Cdo 1583/2000 a ze dne 24. 11. 2010 sp. zn. 28 Cdo 3158/2010
IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva.

V.

Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud spatřoval v tvrzení stěžovatele, že obecné soudy nesprávným právním posouzením jeho věci porušily základní právo na spravedlivý proces zaručené v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny, jemuž koresponduje čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

K nesouhlasu stěžovatele s právním posouzením jeho civilní věci Ústavní soud opakuje, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, neboť musí respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy; jeho úlohou proto není obecné soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)], ale (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí těchto soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, což v případě stěžovatele neshledal.

Prověřování úplnosti důkazů, stejně jako správnosti jejich hodnocení, je především povinností nalézacího soudu, a pro případ, že byl podán řádný opravný prostředek, tak i soudu odvolacího, k čemuž dle názoru Ústavního soudu v posuzované věci došlo. Navíc věc posoudil i dovolací soud, který se v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně vyrovnal s námitkami stěžovatelem opakovaně uplatněnými i v ústavní stížnosti.

Tvrzení stěžovatele o porušení požadavků spravedlivého procesu neprovedením důkazu výslechem účetní paní Gajdošové Ústavní soud nesdílí, neboť tento postup je ústavně relevantním způsobem odůvodněn na str. 3 napadeného rozsudku nalézacího soudu.

Po celkovém posouzení proto Ústavní soud dospěl k názoru, že nalézací i odvolací soud ve vztahu ke stěžovateli postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a že řízení vedoucí k vydání ústavní stížností napadených rozhodnutí lze označit za řízení spravedlivé ve smyslu části páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout stěžovateli veškeré možnosti k uplatnění zaručených práv. Ústavní soud je po celkovém posouzení civilního řízení toho názoru, že stěžovateli možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem poskytnuta byla a z ústavní stížnosti ani z napadeného rozhodnutí nelze dovodit nic, co by prokazovalo opak.

Ústavní soud neshledal ani tvrzené porušení základního práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny, resp. čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá [srov. např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)], že pokud je zmíněnými články chráněno vlastnické právo jako takové, musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované a tedy již existující, a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně, jak tomu bylo v případě stěžovatele.

K tvrzení stěžovatele o porušení čl. 4 odst. 1 Listiny Ústavní soud připomíná, že toto ustanovení neuvádí samostatné základní právo, ale požaduje ukládat obecné povinnosti toliko na základě zákona při zachování základních práv a svobod. Tohoto ustanovení se lze tedy domáhat pouze v návaznosti na další ustanovení Listiny, Ústavy nebo mezinárodních smluv o lidských právech, k jejichž porušení mělo dojít [srov. nález ze dne 12. 4. 1995 sp. zn. Pl. ÚS 12/94 (N 20/3 SbNU 123; č. 92/1995 Sb.)].

Pro důvody výše uvedené proto Ústavní soud návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. ledna 2014

Stanislav Balík předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.