II. ÚS 3607/11
II.ÚS 3607/11 ze dne 26. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Cibulky, zastoupeného Mgr. Liborem Krejčím, advokátem v Praze, Ortenovo nám. 1494/14, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2011 č. j. 17 Co 61/2011-64 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. června 2010 č. j. 30 C 132/2009-59, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podaným návrhem, naplňujícím formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce. Rozhodnutími se cítí dotčen na svých základních právech, konkrétně právech zahrnutých do institutu práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále v právu na rovné postavení s ostatními účastníky civilního procesu dle čl. 95 Ústavy České republiky a čl. 37 odst. 3 Listiny, právu na právní pomoc již od počátku řízení podle čl. 37 odst. 2 Listiny a právu na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny.

Stěžovatel zahájil u Obvodního soudu pro Prahu 1 spor proti České advokátní komoře o náhradu škody ve výši 10 000 000 Kč. Současně požádal s poukazem na dlouhodobě špatnou finanční a majetkovou situaci o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce pro řízení. Obvodní soud žádosti nevyhověl. Pro osvobození od soudních poplatků podle něj nebyla splněna základní podmínka spočívající ve věrohodném osvědčení majetkových poměrů. Stěžovatel zejména v žádosti neuvedl skutečnost, že vykonává činnost podřízeného pojišťovacího zprostředkovatele, nedoložil špatnou majetkovou situaci svých obchodních společností a neuvedl, zda obdržel náhradu za útrapy spojené s bydlením a s ukončením nájmu. Rovněž je podílovým spoluvlastníkem bytu v Praze. Protože stěžovatel neosvědčil předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, nebylo možné mu ani ustanovit zástupce.

Ke stěžovatelovu odvolání uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze potvrdil. Předeslal, že požadované osvobození lze přiznat v případě, kdy by nepříznivá majetková situace jinak žadatelům zabránila uplatnit nebo bránit své právo u soudu. Při rozhodování se zohlední celkové majetkové poměry žadatele, výše soudního poplatku, náklady, které si pravděpodobně dokazování vyžádá, povaha uplatněného nároku a další skutečnosti, u žadatelů - fyzických osob zejména jejich sociální poměry či zdravotní stav. Osvobození odůvodňuje zejména situace, kdy náklady nelze platit bez ohrožení výživy vlastní či výživy osob, k nimž má žadatel vyživovací povinnost. V daném případě stěžovatel žádnou vyživovací povinnost ke třetím osobám nemá a není ani po zdravotní stránce nijak omezen, aby mu to bránilo v získávání prostředků. Současně byl společníkem dvou obchodních společností, u nichž sice doložil dluhy, ale ani u jedné z nich neprobíhá insolvenční řízení, nelze proto dovozovat jejich nemajetnost. Důvody pro zamítnutí žádosti o ustanovení zástupce uvedené obvodním soudem ještě doplnil, že z počtu a obsahu stěžovatelových podání je zřejmé, že je schopen hájit své zájmy sám.

Stěžovatel s uvedenými závěry nesouhlasí, rozhodnutí považuje za extrémně nespravedlivá a nedostatečně odůvodněná. Upozorňuje předně na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 121/11 a sp. zn. IV. ÚS 2856/08, aplikovatelné i na posuzovanou věc. Ve světle těchto rozhodnutí tak měl obvodní soud zohlednit, že stěžovatel sice je podílovým spoluvlastníkem bytu, ale v tom bydlí, takže po něm lze těžko požadovat, aby si prodal střechu nad hlavou. Soud dále zohlednil majetkovou účast ve dvou společnostech, ovšem stěžovatel u obou z nich doložil jejich zadlužení. Stejně tak soud pochybil, pokud stěžovateli vytkl, že nedoložil příjmy z činnosti pojišťovacího zprostředkovatele, neboť případné příjmy by se promítly do stěžovatelova daňového přiznání, které doložil. Konečně přihlédl k údajnému poskytnutí náhrady za útrapy spojené s bydlením, v souvislosti s ukončením nájmu bytu, ačkoliv stěžovatel ve skutečnosti žádnou neobdržel. Soud měl vyjít z daňového přiznání stěžovatele o jeho příjmech, kterému však bez vyžádání si jiných důkazů o jeho majetkové situaci nedůvěřoval. Majetkové poměry dále posuzoval k polovině roku 2010, ačkoliv shromážděné informace se vztahovaly k roku 2008. I kdyby však byly majetkové poměry stěžovatele takové, jaké naznačuje obvodní soud, na náklady sporu by to nestačilo, když jen soudní poplatek činí 400 000 Kč. Navíc výše poplatku nebyla při rozhodování nijak zohledněna. Tyto okolnosti zcela pominul i odvolací soud. Ten rovněž hodnotil případ účelově, a přihlédl k okolnostem, k nimž přihlížet neměl; účast stěžovatele v obchodních společnostech, resp. opomenutí podat insolvenční návrh, absenci vyživovací povinnosti a zdravotních omezení stěžovatele, což ovšem podle něj může mít vliv leda v opatrovnickém řízení o výši výživného. Měsíční hrubý příjem 8 000 Kč ze zaměstnání stěžovatele nemůže v žádném případě stačit k úhradě soudního poplatku, natož nákladů zastoupení. Konečně porušení práva na zákonného soudce stěžovatel dovozuje z postupu při přidělování jeho kauzy zn. 17 Co 61/2011 konkrétnímu senátu Městského soudu v Praze. K tomu došlo přidělit věc podjatému senátu.

Oba soudy ve svých vyjádřeních bez věcné argumentace pouze odkázaly na odůvodnění svých usnesení.
Řízení ohledně přiznání osvobození od soudních poplatků dle ustanovení § 138 o. s. ř. má relativně samostatný charakter a týká se jen toho účastníka, který návrh na osvobození uplatnil. Osvobození od soudních poplatků je toliko vztahem mezi žadatelem a státem, který garantuje přístup k soudu a právní ochranu na straně jedné a současně jako zvláštní podmínku řízení konstruuje poplatkovou povinnost na straně druhé. Druhé straně sporu naopak nedisponuje v řízení před obecnými soudy žádnými procesními prostředky, kterými by výsledek řízení o žádosti o přiznání osvobození od soudních poplatků mohla ovlivnit. Nemůže jimi proto disponovat ani v řízení před Ústavním soudem, neboť u ní nelze dovodit žádný právní zájem na konkrétní podobě rozhodnutí. Ústavní soud proto nepovažoval Českou advokátní komoru za vedlejšího účastníka řízení; shodně viz nález sp. zn. IV. ÚS 121/11 (N 96/61 SbNU 489).

Zákon o Ústavním soudu v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Nejprve je třeba připomenout rozhodovací praxi Ústavního soudu (reprezentovanou např. usnesením sp. zn. IV. ÚS 271/2000, U 28/19 SbNU 275), podle níž problematika soudních poplatků není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný výrok o nepřiznání osvobození od soudních poplatků, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, jen výjimečně dosahuje intenzity zakládající porušení základních práv či svobod. Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to, ani pokud jde o věc samu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů, přičemž Ústavnímu soudu nepřísluší jejich závěry přehodnocovat. Otázka osvobození od soudních poplatků by mohla nabýt ústavněprávní dimenze zejména v situaci, kdy by byly právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními, nebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, anebo by byly důsledkem nesprávné aplikace práva, vycházející ze svévolného výkladu (např. nerespektování kogentní normy nebo interpretace v extrémním rozporu s principy spravedlnosti).

Nic takového zjištěno nebylo. Z vyžádaného spisového materiálu vyplývá, že soud prvního stupně pečlivě prověřoval tvrzení stěžovatele o jeho majetkových poměrech uvedená v žádosti o osvobození a navazujícím formuláři. Zjistil přitom nedostatky, resp. okolnosti zásadně zpochybňující věrohodnost osvědčení majetkových poměrů stěžovatele. Ty pak srozumitelně vyložil v odůvodnění napadeného usnesení. Budiž poznamenáno, že o žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků bylo s ohledem na změněné poměry na jeho straně věcně rozhodováno v témže řízení dokonce dvakrát, nakonec však vždy s týmž závěrem. Obdobně jako při dokazování v civilním soudním řízení, kdy soud v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř. sám hodnotí důkazy podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak v jejich vzájemné souvislosti, přičemž vždy přihlíží k tomu, co vyšlo v řízení najevo, tak také při posuzování žádosti účastníka o osvobození od soudních poplatků, respektive o jeho případném odnětí, postupuje soud v mezích volné soudcovské úvahy. Právu účastníka soudního řízení žádat o osvobození od poplatkové povinnosti neodpovídá automatická povinnost soudu takové žádosti vyhovět, a to ani je-li žalovaná částka, a tudíž i od ní se odvíjející soudní poplatek, resp. náklady sporu, na první pohled dosti vysoká. Je věcí taktiky žalobce, ale také jeho procesní odpovědností, aby v řízení o náhradu škody formuloval žalobní petit v relaci ke svým majetkovým limitům. Jinak se důsledky jeho svévolného a neodpovědného přístupu nespravedlivě přenášejí na druhou stranu sporu, případně alespoň takové riziko silně hrozí. Osvobození může být účastníku zcela či zčásti přiznáno tehdy, pokud to odůvodňují jeho majetkové poměry, a nejde-li o svévolné nebo zřejmě neúspěšné bránění práva. Ačkoliv odvolací soud v napadeném rozhodnutí ve vztahu k naposledy uvedené podmínce (nejde o svévolné nebo zřejmě neúspěšné bránění práva) výslovně konstatoval, že ze spisu nic takového patrno není, Ústavní soud je názoru opačného. Jednak sama konstrukce žaloby nemohla vést prima facie k procesnímu úspěchu, ale především částka požadovaná stěžovatelem na náhradě škody byla zvolena zcela svévolně, bez jakékoliv vazby, byť jen naznačené, na realitu.

Je třeba respektovat, že ochrana subjektivním právům, a zákonem chráněným zájmům, je v soudním řízení poskytována pouze za určitých podmínek, které stanoví procesní právo. Jsou to tzv. procesní podmínky, jakožto předpoklady, za nichž může soud jednat a rozhodnout ve věci. Mezi ně patří též splnění poplatkové povinnosti, kterou má zásadně každý, kdo uplatňuje u soudu návrhem na zahájení řízení svůj nárok nebo oprávněný zájem; výjimky z této povinnosti opět upravují právní předpisy (občanský soudní řád, zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů).

Obecné soudy se žádostí stěžovatele řádně zabývaly, a závěr nevyhovět adekvátně odůvodnily. Jakkoli se postup ve věci může jevit stěžovateli jako přísný, jde o postup zcela odpovídající procesním pravidlům, přičemž ani z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) mu nelze nic podstatného vytknout. Pokud jde o námitku prodlení mezi podáním žádosti a rozhodnutím o ní, byla způsobena nutností provést potřebné procesní úkony. Bylo navíc na stěžovateli, aby hodnověrně doložil případnou změnu svých majetkových poměrů, k níž na jeho straně v mezidobí došlo. Konečně námitka proti postupu při rozdělování nápadu u městského soudu vychází toliko ze stěžovatelových spekulací.

Závěrem Ústavní soud konstatuje, že o předmětné ústavní stížnosti by nemohl rozhodnout jinak ani tehdy, kdyby shledal výklad § 138 o. s. ř., podaný obecnými soudy, ústavně nekonformním. Stěžovatel totiž vzal v průběhu řízení před Ústavním soudem žalobu zpět a Obvodní soud pro Prahu 1 řízení o ní zastavil. Náhradu nákladů řízení neuložil žádnému z účastníků (žalovanému žádné nevznikly). Z těchto důvodu by proto neměla intervence Ústavního soudu do řízení žádný reálný smysl.

Vzhledem k uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. listopadu 2013

Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.