II. ÚS 36/17
II.ÚS 36/17 ze dne 16. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Paymana Abdaliho, zastoupeného Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem, AK se sídlem Ječná 548/7, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2016 č. j. 8 Azs 57/2016-36, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Stěžovatel podal ústavní stížnost v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Tvrdí, že Nejvyšší správní soud porušil čl. 4 Ústavy a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatel požádal o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu. Odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra (dále jen "OAMP") ale řízení zastavil. Stěžovatel totiž podal uvedenou žádost v době, kdy k tomu nebyl oprávněn [§ 169 odst. 7 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pobytu cizinců")]. Zastavovací usnesení bylo stěžovateli doručeno na základě fikce doručení, protože se v dané době právě zdržoval v zahraničí. Hned po svém návratu podal odvolání a požádal o prominutí zmeškání lhůty s odkazem na svou zahraniční cestu, kterou prokázal kopii vstupního razítka z pražského letiště. Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců Ministerstva vnitra (dále jen "Komise") ovšem žádost o prominutí zmeškání lhůty zamítla. Kopie dokladu o přicestování cizince do ČR totiž podle ní neprokazuje v dostatečné míře, že se zde předtím nezdržoval. Vycestování do zahraničí pak podle Komise představovalo zaviněnou nepřítomnost v ČR. Nešlo proto o důvod spadající pod § 41 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"). Samotné odvolání pak bylo zamítnuto jako opožděné.

3. Stěžovatel napadl rozhodnutí Komise o zamítnutí odvolání správní žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Městský soud zdůraznil, že § 41 odst. 4 správního řádu umožňuje správnímu orgánu prominout zmeškání úkonu, pokud žadatel prokáže, že překážkou byly závažné důvody, které nastaly bez jeho zavinění. Stěžovatel však žádné konkrétní závažné důvody, které nastaly bez jeho zavinění a které bránily v tom, aby řádně převzal doručovanou zásilku, netvrdil. Stěžovatel ani netvrdil, že jeho vycestování z ČR nezáviselo na jeho vůli. Šlo zcela nepochybně o vlastní rozhodnutí stěžovatele. Podmínky pro prominutí zmeškání úkonu proto nesplnil. Na projednávanou věc nelze analogicky aplikovat občanský soudní řád. Městský soud pak uznal, že dočasná nepřítomnost je v § 24 správního řádu sice kvalifikována jako jeden z vážných důvodů pro nevyzvednutí zásilky. K tomuto nevyzvednutí by ale muselo dojít bez zavinění adresáta. Stěžovatel dále namítal, že správní orgán měl o jeho žádosti rozhodnout do 30 dní (§ 170 odst. 7 zákona o pobytu cizinců). Řízení však skončilo po více než dvou letech. Pokud na straně správního orgánu vzniknou průtahy, nelze po cizincích spravedlivě požadovat, aby se po celou dobu těchto průtahů zřekli jakéhokoli cestování do zahraničí. Městský soud však uvedl, že je v zájmu účastníka takového řízení, aby správní orgán o zahraniční cestě informoval, popř. sdělil adresu pro doručování nebo adresu svého zástupce.

4. Stěžovatel se poté obrátil na Nejvyšší správní soud s kasační stížností. Nejvyšší správní soud odkázal na vlastní judikaturu, která se zabývala výkladem neurčitého právního pojmu "závažné důvody" v § 41 odst. 4 správního řádu. Plyne z ní, že závažné důvody, které představují překážku bránící účastníkovi řízení učinit zmeškaný úkon, musí být objektivní povahy. Závažnost těchto důvodů se posuzuje vždy podle okolností konkrétního případu. Lze za ně považovat například velmi vážný zdravotní stav nebo těžkou osobní či rodinnou situaci. Ale i souhrn negativních skutečností na straně cizince. Závažným důvodem je tedy skutečnost nahodilá, mimořádná, nikoliv závislá na vůli účastníka. Stěžovatel nesplnil svoji povinnost tvrdit a prokázat existenci "závažného důvodu", který nastal bez jeho zavinění. Tvrzenou cestu do zahraničí nelze bez dalšího považovat za objektivní skutečnost, která nastala bez stěžovatelova zavinění. I ve stěžovatelově případě se plně uplatní zásada vigilantibus iura (práva patří bdělým), které stěžovatel nedostál. Nepočínal si dostatečně obezřetně při uspořádání svých poměrů (dočasné změně místa svého pobytu). Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost stěžovatele zamítl.

5. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že způsob, jakým Nejvyšší správní soud vyložil § 41 odst. 4 správního řádu, odporuje právu na soudní ochranu. Jeho právní názor reálně ukládá účastníkům správního řízení povinnost najmout si při své dočasné nepřítomnosti v místě svého hlášeného pobytu zástupce pro doručování, popř. si zřídit datovou schránku. Jde však o povinnost, kterou zákon neukládá. Tento názor je proto v rozporu s čl. 4 odst. 1 Listiny. Výklad, podle kterého může účastník řízení "zavinit" svou nepřítomnost i jinak, než porušením určité právní povinnosti, je vytvářením povinností nad rámec zákona. Podle § 98 odst. 3 zákona o pobytu cizinců měl stěžovatel povinnost hlásit změnu místa pobytu na území do 30 dnů ode dne změny ministerstvu. Tato povinnost však vzniká, jen pokud předpokládaná změna místa pobytu bude delší než 30 dnů. Z tohoto vyplývá, že kratší změny místa pobytu na území ČR není třeba hlásit. To platí i pro vycestování do zahraničí. Neexistuje právní povinnost hlásit běžné případy dočasné nepřítomnosti. Řízení o žádosti stěžovatele bylo navíc stiženo průtahy. Podle názoru Nejvyššího správního soudu měl stěžovatel přesto povinnost po celou dobu dvouletých průtahů čekat, že mu může být doručeno rozhodnutí. Zmeškání lhůty o pouhých několik dnů mu pak nebylo prominuto. To odporuje čl. 36 odst. 2 Listiny.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako čtvrtá instance posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy či správní orgány, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecných soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda obecný soud porušil ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Stížnost (resp. její část), ve které stěžovatel namítá pouze pochybení obecného soudu při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat zjevně neopodstatněnou.

8. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti stěžovatele. Stěžovatel podle Komise, městského soudu i Nejvyššího správního soudu nesplnil podmínky, které § 41 odst. 4 správního řádu stanoví pro prominutí zmeškání lhůty. Těmito podmínkami jsou závažné důvody jejího zmeškání a absence zavinění těchto důvodů. Stěžovatelova zahraniční cesta podle všech předchozích instancí nebyla závažným důvodem zmeškání lhůty k odvolání. Stěžovatel navíc podle nich své vycestování ve výše uvedeném smyslu nepochybně "zavinil". Námitky stěžovatele pak směřují proti právě popsanému výkladu podústavního práva. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout svou ustálenou judikaturu, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud musí stejně jako Nejvyšší správní soud poukázat na zásadu vigilantibus iura (práva náleží bdělým), jejíž uplatnění se mělo promítnout do jednání stěžovatele. Stěžovatel "nebděle" očekával, že v době jeho zahraniční cesty Komise nerozhodne. A pro případ jejího rozhodnutí neučinil žádné kroky, díky kterým by předešel doručení rozhodnutí na základě fikce doručení. To bylo hlavní příčinou vzniklé situace, jejíž následky proto stěžovatel musí nyní nést.

9. V posuzované věci napadená rozhodnutí správních soudů obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, která přesvědčivě reagují na všechny námitky a tvrzení stěžovatele. Posuzovaná ústavní stížnost je pouze pokračováním polemiky stěžovatele s jejich závěry a opakováním jeho námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však reálně vedena v rovině práva podústavního. Stěžovatel nesprávně předpokládá, že na základě jeho ústavní stížnosti Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Ústavnímu soudu však nepřísluší role interpreta podústavního práva či další přezkumné instance. Zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, ve kterých by interpretace podústavního práva či dovozené skutkové závěry trpěly tak výraznými vadami, že by byly způsobilé zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by vykazovaly znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.

10. Z těchto důvodů Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. května 2017

Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.