II. ÚS 359/05
II.ÚS 359/05 ze dne 15. 12. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti F. J., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Králem, advokátem Advokátní kanceláře v Klatovech, Kollárova 528, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 3. 2005, sp. zn. 25 Co 431/2004 ,

takto:

Ústavní stížnost se o d m í t á .

Odůvodnění

Stěžovatel se s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým byl potvrzen (v pořadí druhý) rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 15. 4. 2004, č.j. 10 C 140/99-118, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele o náhradu škody ve výši 30 000,- Kč s příslušenstvím.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že rozhodnutí soudů spočívají na nesprávném posouzení skutkových zjištění, ze strany soudů nebyla pochopena věcná podstata sporu. Nesouhlasí s právními závěry soudů, dle kterých nebyla mezi ním a žalovanou společností platně uzavřena smlouva o provedení prací, a nemohlo proto dojít ani k jejímu porušení a vzniku škody. Jediný, kdo věc pochopil a formuloval správné závěry ohledně platnosti smlouvy, byl soudce, který rozhodoval o jeho odvolání proti prvému rozhodnutí okresního soudu o zamítnutí žaloby. Soudci, kteří ve věci následně rozhodovali se však jeho právním názorem nezabývali. V podrobnostech odkazuje na svá předchozí stanoviska uvedená v řízení u obecných soudů. Rovněž poukazuje na průtahy, které řízení provázely, neboť ačkoliv se jednalo o spor skutkově i právně jednoduchý, spor trval od května 1998 do března 2005. Stěžovatel požádal s ohledem na svou nemajetnost, aby náklady, které mu vzniknou v řízení o ústavní stížnosti, hradil stát.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojenými rozhodnutími okresního a krajského soudu z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Z obsahu přiložených rozhodnutí Ústavní soud ověřil, že předmětem sporu byl požadavek stěžovatele na náhradu škody, která mu měla vzniknout tím, že žalovaný měl porušit smlouvu na provedení lesnicko-technických prací, když stěžovateli neumožnil jejich dokončení a pověřil provedením jiný subjekt. Obrana žalovaného spočívala v tvrzení, že žalobce neplnil v termínu a požadované kvalitě svůj závazek a s ohledem na svou vázanost k společnosti Lesní ČR byl nucen pověřit prořezávkou porostu jiný subjekt. Mezi stranami zůstala sporná tvrzení ohledně rozsahu prořezaného porostu, jeho kvalitou, dodržením termínu a otázkou vzniku škody a její výše.

Soud prvního stupně žalobu stěžovatele zamítl, neboť stěžovatel (v postavení žalobce) nevyhověl výzvě soudu učiněné dle ustanovení § 118 odst. 1 a odst. 3 o.s.ř. k doplnění svých skutkových tvrzení ohledně nákladů, které mu měly vzniknout tím, že mu žalovaný neumožnil dokončit dílo, a to ačkoliv byl řádně poučen o procesním neúspěchu v případě nevyhovění výzvě soudu.

Krajský soud, který se věcí zabýval k odvolání stěžovatele, poté, co zopakoval a doplnil dokazování, dospěl k závěru, že mezi stranami nedošlo k dohodě o ceně, neboť ujednání o ceně činilo způsob určení její výše závislým na vůli žalovaného, což je v rozporu s ustanovením § 269 odst. 3 obchod. zák. Pro absenci jedné z podstatných částí smlouvy o dílo dle ust. § 536 obchod. zák. nemohlo proto dojít ke vzniku závazkového vztahu mezi účastníky sporu a odpovědnost za škodu způsobenou jeho porušením tak nepřichází v úvahu. Bezdůvodné obohacení, které žalovaný získal provedením prací bez právního důvodu, pak bylo předmětem sporu ve věci vedené pod sp.zn. 10 C 121/99, přičemž správnost přiznané náhrady za provedený výkon nelze řešit v tomto sporu.

Podstatou ústavní stížnosti, ostatně postrádající ústavněprávní argumentaci, je nesouhlas stěžovatele s právním závěrem krajského soudu, že s ohledem na neexistenci závazkového právního vztahu je vyloučeno jeho porušení jako předpoklad pro náhradu škody.

Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci se jednalo o typický obchodní spor mezi podnikajícími subjekty, jehož řešení spadá výhradně do kompetence obecných soudů, do jejichž rozhodovací pravomoci by Ústavní soud byl oprávněn zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod.

O takový případ se však nejedná, neboť jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy se žalobou stěžovatele zákonu odpovídajícím způsobem a v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu zabývaly. Napadené rozhodnutí krajského soudu nelze označit jako rozhodnutí svévolné, neboť jde o rozhodnutí vycházející z výsledků dokazování a o dokazování se opírající, krajský soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, které skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil, které předpisy na věc aplikoval, a s poukazem na konkrétní zákonná ustanovení logickým způsobem vyložil, jaké důvody jej vedly k závěru, že mezi spornými stranami nedošlo k platnému uzavření smlouvy a nemohlo tedy dojít ke vzniku škody způsobené jeho porušením. Pokud se stěžovatel (pouze s obecným poukazem na porušení práva na spravedlivý proces) ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů odvolacího soudu způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru a v ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy vypořádaly, staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu jak bylo uvedeno, nepřísluší.

Ústavní soud připomíná, že jak vyplývá z jeho ustálené judikatury, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Pokud jde o hodnocení důkazů, z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) plyne zásada volného hodnocení důkazů a Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, jakkoliv by měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům.

Ústavní soud proto konstatuje, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Ze skutečnosti, že senát odvolacího soudu v konečném rozhodnutí po doplnění dokazování a dalším projednání věci vyslovil názor, který nebyl zcela totožný s názorem soudce vysloveným v předešlém rozhodnutí, nelze automaticky dovozovat porušení práva na spravedlivý proces. Uvedené právo neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

K námitce stěžovatele týkající se průtahů v řízení Ústavní soud uvádí, že samotné průtahy nemohou být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí. Za situace, kdy ústavněprávní argumentace průtahy v řízení směřuje již proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů, má důvodnost takové argumentace za následek kasaci napadených rozhodnutí pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu. Relevantní souvislosti však v projednávané věci Ústavní soud neshledal. (Stěžovatel v ústavní stížnosti ani svou námitku ohledně průtahů v řízení nekonkretizuje.)

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, krajský soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěrem soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.Vzhledem k odmítnutí návrhu nebylo možné vyhovět požadavku stěžovatele, aby náklady řízení o ústavní stížnosti hradil stát (§ 83 citovaného zákona).

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. prosince 2005

Jiří Nykodým předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.