II. ÚS 3582/13
II.ÚS 3582/13 ze dne 10. 12. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudce Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti Bc. Josefa Ježka, zastoupeného Mgr. Zbyňkem Čermákem, advokátem se sídlem Gočárova třída 504, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 1135/2013-227 ze dne 28. 8. 2013, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 5 Cmo 328/2012-206 ze dne 14. 11. 2012 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 24 Cm 275/2009-120 ze dne 13. 7. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze ponechal ve vztahu k stěžovateli, v původním řízení druhému žalovanému, v plném rozsahu v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 30. prosince 2008, č. j. 24 Sm 458/2008-9, kterým uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni částku 542 830 Kč s 6% úrokem od 23. 6. 2007 do zaplacení, směnečnou odměnu 1 809 Kč a náklady řízení. K odvolání stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem tak, že napadené rozhodnutí nalézacího soudu dle § 219 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") jako věcně správné potvrdil. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. pro nedostatek zásadního právního významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel tvrdí, že jím uváděné relevantní skutečnosti či nabízené důkazy k prokázání obecně uplatněných námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu v rámci nařízených jednání u soudu, nebyly soudy náležitým způsobem a v souladu se zásadou koncentrace řízení hodnoceny, přičemž takto uplatněné relevantní skutečnosti a důkazy byly dle jeho názoru soudy obou stupňů řízení, včetně soudu dovolacího, odmítnuty pro údajnou opožděnost, aniž by bylo provedeno jejich hodnocení ve vztahu k uplatněným námitkám stěžovatele a poté i ve vztahu ke směnečnému platebnímu rozkazu. Stěžovatel rovněž uvedl, že obecné soudy nepřihlédly ke skutečnosti, že měl omezené možnosti bránit své právo, přičemž odkázal na to, že Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/12 ze dne 16. 10. 2012 označil třídenní lhůtu k uplatnění námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu jako nepřiměřenou, neboť omezuje jejich možnost bránit svá práva před nestranným a nezávislým soudem, a mezi směnečnými dlužníky a směnečnými věřiteli tím zavádí neakceptovatelnou nerovnost. Tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl. Stěžovatel také zpochybnil rozhodnutí dovolacího soudu, maje za to, že Nejvyšší soud měl dovolání projednat dle úpravy účinné od 1. 1. 2013. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud nucen zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Ústavní soud z níže uvedených důvodů nemohl dospět k závěru o nutnosti přistoupit ke kasaci stěžovaných soudních rozhodnutí.

Ústavní soud je nucen konstatovat, že podstatná část ústavní stížnosti je opakováním argumentů, které již zazněly v řízení před obecnými soudy, s nimiž se tyto soudy vypořádaly, popřípadě představuje polemiku s právním hodnocením, které v napadených rozhodnutích vyjádřily. Avšak samotný nesouhlas či nespokojenost se způsobem, jakým obecné soudy věc vyřešily, ústavní stížnost důvodnou nečiní. Přitom již z rozsudku soudu prvého stupně naprosto zřetelně vyplývá, z jakých skutečností a důkazů vycházel (str. 2 - 4 napadeného prvoinstančního rozsudku), které právní normy aplikoval (str. 4 - 5), a konečně i to, jak se vypořádal s námitkami stěžovatele (str. 5 - 6), přičemž je patrné, že každou námitkou se zabýval zvlášť. Obdobně to platí i pro rozhodnutí soudu odvolacího.

Pokud jde o výtky stěžovatele stran údajného odmítnutí jím předkládaných námitek a tvrzení pro opožděnost, resp. nepřihlédnutí k nim, nelze než konstatovat, že obecné soudy, v prvé řadě nalézací soud, tak učinily v souladu s ustanovením § 175 odst. 4 o. s. ř., dle kterého platí, že k námitkám později vzneseným již nelze přihlížet. Toto ustanovení potom koresponduje s dikcí § 175 odst. 1 téhož předpisu, dle něhož žalovaný musí v námitkách proti směnečnému a platebnímu rozkazu uvést vše, co proti platebnímu rozkazu namítá. Jedná se tedy o specifický případ koncentrace řízení. Rozhodnutí soudů o neakceptovatelnosti příslušných námitek, resp. tvrzení stěžovatele, tak má jasný zákonný podklad, jehož ústavní konformitu ani stěžovatel nezpochybňuje.

Má-li pak stěžovatel za to, že obecné soudy nepřihlédly ke skutečnosti, že měl omezené možnosti bránit své právo s ohledem na třídenní lhůtu, jakož i s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/12 ze dne 16. 10. 2012, je třeba poznamenat, že Ústavní soud se již posuzováním rozhodovací činnosti obecných soudů v otázce hodnocení včasnosti námitek proti směnečnému (šekovému) platebnímu rozkazu po zveřejnění nálezu č. 369/2012 Sb. zabýval, přičemž dospěl k závěru, že pakliže soudy vycházely z v době jejich rozhodování účinného znění ustanovení § 175 občanského soudního řádu, tedy ze zákonné třídenní lhůty, nelze jejich postupu nic vytknout, s tím, že nadto taková rozhodnutí "nepovažuje Ústavní soud za jím neakceptovatelná za stavu, kdy právní vztah účastníků daného řízení byl vztahem obchodním a nikoliv spotřebitelským', a kdy účinnost derogačního nálezu byla odložena ke dni 30. 4. 2013" (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 718/13 ze dne 2. 4. 2013, dostupné na http://nalus.usoud.cz). V nyní projednávané věci nalézací soud rozhodoval dokonce ještě před zveřejněním citovaného plenárního derogačního nálezu, a proto jeho setrvání na třídenní lhůtě (jakož i setrvání odvolacího a dovolacího soudu) nelze v tomto směru ničeho vytknout, neboť nálezy Ústavního soudu nepůsobí zpětně, nýbrž jen pro futuro. Ostatně, jak Ústavní soud poznamenal ve svém pozdějším rozhodnutí v související věci, "Opačný přístup by adekvátně nereflektoval ani citovaným nálezem sp. zn. Pl. ÚS 16/12 zdůrazňovaný princip právní jistoty směnečných (šekových) věřitelů (bod 47.). Směneční věřitelé by totiž byli v nejistotě, zda v jejich věci - přitom pravomocně rozhodnuté dlouho před dnem 30. 4. 2013 (...) - nedojde k zásadnímu obratu, tedy že zpětně budou směnečné námitky shledány za včasné, pouze a jen v důsledku toho, že Ústavní soud shodou okolností' rozhodne o ústavní stížnosti směnečných dlužníků až po 30. 4. 2013" (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 717/13 ze dne 7. 5. 2013, též dostupné na http://nalus.usoud.cz).

K námitce stěžovatele vytýkající dovolacímu soudu projednání dovolání dle jeho úpravy v občanském soudním řádu účinné do 31. 12. 2012 postačí podotknout, že stěžovatel (resp. jeho právní zástupce) zřejmě zcela opomněl a přehlédl ustanovení čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., na který ve svém rozhodnutí ostatně poukazuje i Nejvyšší soud a podle kterého platí, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Jak vidno, pro určení toho, která právní úprava dovolání se v důsledku přijetí novely občanského soudního řádu v konkrétním případě užije, není rozhodný okamžik podání dovolání či vydání rozhodnutí o něm, jak je o tom mylně přesvědčen stěžovatel, nýbrž datum vydání rozhodnutí odvolacího soudu. Protože odvolací soud vydal své rozhodnutí ještě v roce 2012, konkrétně 14. 11. 2012, bylo třeba dovolání posoudit dle jeho úpravy účinné do konce roku 2012.

Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 10. prosince 2013

Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.