II. ÚS 3574/14
II.ÚS 3574/14 ze dne 14. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Jaroslavy Štekerové, zastoupené JUDr. Jiřím Slezákem, advokátem, sídlem Ulrichovo náměstí 737, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2014 č. j. 25 Cdo 2889/2014-226, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. ledna 2014 č. j. 25 Co 545/2013-198 a proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 4. června 2013 č. j. 109 C 86/2010-161, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Trutnově, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8 - Karlín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Stručné vymezení věci

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, jimiž měla být porušena ustanovení čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 31, čl. 33 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a rovněž čl. 7, čl. 8 odst. 1, čl. 14 odst. 1, čl. 35 odst. 1 a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie.

2. Okresní soud v Trutnově (dále jen "okresní soud") výše uvedeným rozsudkem uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce částku 47 691 Kč a současně stěžovatelčinu žalobu co do částky 279 429 Kč zamítl; dále co do částky 2 400 Kč (bolestné, jež bylo stěžovatelce po zahájení řízení vyplaceno) řízení zastavil a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 73 019 Kč. Zbývajícími výroky rozsudku potom okresní soud rozhodl o náhradě nákladů státu s tím, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit České republice částku 16 784 Kč.

3. K odvolání stěžovatelky, brojící proti zamítnutí části žaloby a proti nákladovým výrokům rozsudku nalézacího soudu, Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") výrokem I. v záhlaví identifikovaného rozsudku potvrdil zamítavý výrok rozsudku okresního soudu, a stejně tak i výrok, kterým byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit státu částku 16 784 Kč. Výrokem II. rozsudku krajský soud (na základě aplikace ustanovení § 150 občanského soudního řádu - dále jen "o. s. ř.") změnil nákladový výrok okresního soudu tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně; výrokem III. pak krajský soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo ani na náhradu nákladů odvolacího řízení.

4. Následné stěžovatelčino dovolání odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné a uložil jí povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení náhradu nákladů řízení ve výši 11 761,20 Kč.

5. Stěžovatelka utrpěla dne 13. 10. 2008 při dopravní nehodě vážné zranění v oblasti krční páteře, způsobené nárazem vozu škůdce do jejího vozidla zezadu, jež si vyžádalo delší pracovní neschopnost a následné rehabilitace. Na vedlejší účastnici, jakožto pojišťovně škůdce, se stěžovatelka domáhala dle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, náhradu nezbytných nákladů na léčení, bolestné a náhradu za ztížení společenského uplatnění.

6. Okresní soud i krajský soud přitom dospěly k závěru, že stěžovatelce náhrada za ztížení společenského uplatnění nepřísluší (ve výši 234 000 Kč), neboť v příčinné souvislosti s dopravní nehodou nedošlo k trvalému zhoršení jejího zdravotního stavu; soudy dále stěžovatelce nepřiznaly bolestné ve výši 36 000 Kč, náhradu za jednu cestu k lékaři ve výši 265 Kč a náhradu za znalecký posudek ve výši 8 050 Kč (podrobněji viz dále).

II. Argumentace stěžovatelky

7. Stěžovatelka obecným soudům vytýká, že jimi učiněné právní závěry "neodpovídají skutkovým zjištěním a provedenému dokazování"; soudy navíc dle stěžovatelky svá rozhodnutí ani řádně neodůvodnily.

8. Nadto stěžovatelka namítá, že okresní soud ustanovil v řízení za znalce znalecký ústav, přestože již měl k dispozici jednak jí předložené dva znalecké posudky (vypracované Doc. MUDr. Hovorkou a Doc. MUDr. Hottmarem), a jednak dva znalecké posudky vypracované v rámci trestního řízení vedeného vůči viníkovi dopravní nehody (posudky Prof. MUDr. Srcha a Doc. MUDr. Seidla). V této procesní situaci proto nebylo dle stěžovatelky namístě nechat vypracovat další (revizní) posudek. Na podporu svého stanoviska stěžovatelka odkazuje na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014 sp. zn. 26 Cdo 3928/2013, přičemž namítá, že okresní soud v rozporu s § 127a o. s. ř. jí předložené posudky - opatřené znaleckou doložkou - označil za (běžné) listinné důkazy, nikoliv za znalecké posudky.

9. S odkazem na závěry nálezu ze dne 30. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 299/06 (N 73/45 SbNU 149) potom stěžovatelka nalézacímu soudu vytýká, že svá skutková zjištění fakticky opřel pouze o obsah znaleckého posudku vypracovaného znaleckým ústavem, a to přes to, že se tento posudek vyjadřoval i k otázkám mimo obor znalecké činnosti tohoto ústavu.

10. Stěžovatelka se dále pozastavuje nad způsobem aplikace vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, jak ze strany přibraného ústavu, tak ze strany nalézacího soudu, a v této souvislosti cituje ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011 sp. zn. Cpjn 203/2010. Okresnímu soudu pak ještě vytýká, že nikterak nereflektoval skutečnost, že v důsledku předmětného úrazu musela ukončit studium na vysoké škole.

11. Krajskému soudu konečně stěžovatelka vytýká, že odmítl provést důkaz nahrávkou (záznamem) na CD disku, která obsahuje reportáž České televize týkající se nastavení hlavových opěrek automobilů, a to i přes to, že přední odborník na otoneurologii Doc. MUDr. Hahn v této reportáži předložil důkazy o nepravdivosti předmětného znaleckého posudku vypracovaného soudem ustanoveným znaleckým ústavem.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

13. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob směřujících proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.

14. Ústavní stížnost obsahuje dvě potenciálně ústavněprávně relevantní námitky. Zaprvé, že napadená rozhodnutí nejsou řádně odůvodněna a zadruhé, že nalézací (a následně případně i odvolací) soud nepostupoval v souladu s § 127a o. s. ř. Z dále rozvedených důvodů však není ani jedna z těchto námitek důvodná.

15. Stěžovatelce je možno přisvědčit potud, že z odůvodnění napadených rozhodnutí soudů první a druhé instance vskutku není na první pohled zřejmé, že by aplikovaly § 127a o. s. ř. Toto ustanovení přitom bylo vloženo do občanského soudního řádu zákonem č. 218/2011 Sb. a nabylo účinnosti ke dni 1. 9. 2011; jelikož tento zákon neobsahoval ve vztahu k novelizovaným částem občanského soudního řádu žádné přechodné ustanovení, je namístě závěr, že soudy v posuzované věci měly § 127a o. s. ř. aplikovat.

16. Navzdory výše uvedenému z odůvodnění rozsudku okresního soudu jasně vyplývá, že nalézací soud dispozici § 127a o. s. ř. fakticky plně respektoval. Okresní soud totiž ke stěžovatelkou předloženým znaleckým posudkům přistoupil způsobem předvídaným § 127a o. s. ř. (podrobněji viz dále), nikoliv jako k soukromoprávním listinám podle § 129 o. s. ř. (jak nedůvodně tvrdí stěžovatelka). K přibrání znaleckého ústavu (3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy) přistoupil okresní soud ne proto, že by snižoval důkazní význam stěžovatelkou předložených znaleckých posudků, nýbrž proto, že závěry jí předložených znaleckých posudků v podstatných částech odporovaly závěrům znaleckých posudků Prof. MUDr. Srcha a Doc. MUDr. Seidla, jež byly vypracovány v rámci trestního řízení vedeného proti viníkovi dopravní nehody, při které stěžovatelka utrpěla předmětná zranění. Jiný slovy, okresní soud postupoval dle § 127 odst. 3 o. s. ř., neboť dospěl k závěru, že stěžovatelkou předložené znalecké posudky sice mají povahu znaleckých posudků vypracovaných soudem ustanoveným znalcem, ale že vzhledem k rozporu jejich závěrů se závěry přechozích znaleckých posudků Prof. MUDr. Srcha a Doc. MUDr. Seidla je namístě přibrání znaleckého ústavu.

17. Z odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu pak jasně vyplývá, že soud v žádném případě závěry znaleckého ústavu nekriticky nepřejal, nýbrž že závěry všech pěti znaleckých posudků hodnotil plně v intencích § 132 o. s. ř., o čemž ostatně nepřímo svědčí i skutečnost, že okresní soud stěžovatelce nepřiznal náhradu za posudek vypracovaný Doc. MUDr. Hovorkou, současně jí ale přiznal náhradu za posudek vypracovaný Doc. MUDr. Hottmarem. Stěžovatelčin odkaz na nález sp. zn. III. ÚS 299/06 je proto zcela nepřípadný (nehledě na skutečnost, že se týkal trestněprávní věci).

18. Na margo argumentace ustanovením § 127a o. s. ř. je navíc možno uvést, že část doktríny nesdílí judikaturní závěr (viz stěžovatelkou odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek, R 38/14), že tzv. soukromým znaleckým posudkům je nutno přiznat při hodnocení důkazů rovnocennou důkazní sílu jako znaleckým posudkům vypracovaným soudem ustanovenými znalci (viz Lavický, P. in Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l). Řízení sporné, Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2016, komentář k § 127a přístupný v systému ASPI; srov. též: Zima, P. Limity použití § 127a OSŘ, in: Právní rozhledy 10/2015, s. 373, případně - mutatis mutandis - na něj navazující článek: Krabec, T. Limity použití § 127a OSŘ z pohledu soudního znalce, in: Právní rozhledy 15-16/2015, s. 554), a to - zjednodušeně řečeno - proto, že nelze zcela odhlížet od faktu, že takový znalecký posudek je vypracován z podnětu jedné z procesních stran.

19. Jak vyplývá nepřímo již z výše řečeného, Ústavní soud má oproti očekávání stěžovatelky za to, že napadená rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu jsou řádně odůvodněna a jasně z nich vyplývá vztah mezi provedenými důkazy, učiněnými skutkovými zjištěními a právním hodnocením věci.

20. Vytýká-li stěžovatelka odvolacímu soudu, že odmítl provést důkaz nahrávkou (záznamem) na CD disku, obsahující reportáž České televize, postačí uvést, že krajský soud neprovedení tohoto důkazu na str. 6 svého rozsudku řádně odůvodnil, a toto odůvodnění je v rámci ústavněprávního přezkumu třeba mít za dostatečné, rozumné a srozumitelné.

21. Pokud konečně stěžovatelka zpochybňuje způsob, jakým znalecký ústav a posléze i okresní soud interpretovaly ustanovení vyhlášky č. 440/2001 Sb., postačí připomenout, že okresní soud dospěl k závěru, že v rozhodné době (§ 154 odst. 1 o. s. ř.) stěžovatelčin zdravotní stav následky dopravní nehody nikterak nezhoršovaly, a stěžovatelka tak již nebyla zdravotními problémy nikterak limitována, pročež jí nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění nesvědčí. Obdobný závěr je pak namístě rovněž ve vztahu k námitce, že stěžovatelka v důsledku předmětných zranění musela ukončit studium na vysoké škole.

22. Za jediný potenciálně ústavně nesouladný výrok napadeného rozsudku okresního soudu je namístě označit výrok, kterým nalézací soud uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení. Tento deficit však odstranil odvolací soud, jenž zohlednil skutečnost, že si stěžovatelka před podáním žaloby obstarala dva znalecké posudky, jejichž obsah ji mohl utvrdit v přesvědčení, že její nárok je v plném rozsahu oprávněný.

23. Pro úplnost je vhodné poznamenat, že vůči napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka žádné konkrétní námitky nesměřuje, a ani Ústavní soud v jeho postupu žádné ústavněprávní pochybení neshledal.

24. Z výše uvedených důvodů je zřejmé, že se stěžovatelce porušení jí dovolávaných ustanovení Ústavy, Listiny, Úmluvy a Listiny základních práv Evropské unie doložit nepodařilo, a Ústavní soud proto její návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. března 2017

Jan Filip v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.