II. ÚS 3570/13
II.ÚS 3570/13 ze dne 14. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti P. S., zastoupeného Mgr. Richardem Polmou, advokátem se sídlem Křížkové schody 67, 293 01 Mladá Boleslav, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 791/2013-21 ze dne 7. 8. 2013, usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 12 To 85/2013 ze dne 10. 4. 2013 a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi sp. zn. 4 T 208/2012 ze dne 18. 12. 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti dle § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít především k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi byl stěžovatel uznán vinným zločinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 2 a odst. 5 písm. c) trestního zákoníku (dále též "tr. zákoník") ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 téhož předpisu, jehož se měl dopustit založením požáru vlastního rodinného domu s úmyslem takto získat pojistné plnění od pojišťovny. Za tento trestný čin byl odsouzen podle § 210 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let Proti tomuto rozhodnutí stěžovatel následně podal odvolání, které krajský soud výše citovaným usnesením dle § 256 trestního řádu (dále též "tr. ř.") jako nedůvodné zamítl. Usnesení odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením dle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, ve které namítá, že až na výjimky nepřipustil nalézací soud jeho důkazní návrhy. Stěžovatel je přesvědčen, že nemohl naplnit skutkové znaky trestného činu pojistného podvodu podle § 210 trestního zákoníku, a to ani ve stádiu pokusu, když nepožádal pojišťovnu o likvidaci pojistné události, ani této pojišťovně nepředložil žádné padělané nebo pozměněné listiny, ani ji nezamlčel žádné důležité okolnosti. Stěžovatel se tak dle svých slov "teoreticky mohl dopustit jiného přestoupení trestního zákona, např. podvodu podle § 209 trestního zákoníku ve stádiu pokusu, což však rezolutně popírá". Stěžovatel rovněž tvrdí, že policejní vyšetřovatel nerespektoval základní zásadu trestního řízení, a sice že by měl shromažďovat důkazy svědčící jak v jeho neprospěch, tak i prospěch. Stěžovatel rovněž zpochybnil skutkové závěry nalézacího soudu. Všechny tyto své argumenty v ústavní stížnosti blíže rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem podústavního práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Ústavní stížnost je v zásadě opakováním argumentů, které stěžovatel již vznesl v řízení před obecnými soudy a s nimiž se tyto soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly.

Pokud jde o námitku tzv. opomenutých důkazů, zabývají se jí ve svých rozhodnutích krajský soud (str. 2 in fine) i Nejvyšší soud (str. 3 - 4). Jejich výkladu v tomto směru nelze ničeho vytknout a Ústavní soud na jejich vývody stran této námitky plně odkazuje. Ostatně sám stěžovatel proti jejich odůvodnění nijak konkrétně v ústavní stížnosti nebrojí.

Výhrady stěžovatele týkající se právní kvalifikace jednání, za které byl odsouzen, nemůže Ústavní soud akceptovat, poněvadž stěžovatel v dovolacím řízení sice formálně uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, nicméně ve skutečnosti (materiálně) byl odůvodněn námitkami procesními, a nikoli hmotněprávními, když stěžovatel zejména rozporoval dokazování před soudem prvé stolice a poukazoval na porušení zásady in dubio pro reo. Výtky tohoto druhu se však netýkají právního posouzení samotného jednání, což i bylo důvodem, proč Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání z důvodu uvedeného v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy proto, že stěžovatel uplatnil argumenty, které na označený důvod nedopadají a které ani nejsou způsobilé naplnit právně relevantním způsobem žádný z dalších důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. Protože stěžovatel v řízení před Nejvyšším soudem fakticky nenaplnil ve svém dovolání deklarovaný dovolací důvod, znemožnil dovolacímu soudu, aby se k této otázce náležitě vyjádřil, pročež se tato námitka nemůže stát předmětem přezkumu Ústavního soudu v rámci posuzované ústavní stížnosti.

Obdobný závěr je pak třeba učinit i ve vztahu k výhradě, že policejní vyšetřovatel nerespektoval základní zásady uvedené v § 164 tr. ř. Z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává, že by stěžovatel policejnímu orgánu tento údajný deficit v řízení před obecnými soudy vytýkal, což stěžovatel v ústavní stížnosti přitom nijak nevyvrací (neprojednání této námitky ani nezpochybňuje), pouze v rámci odvolacího, resp. později i dovolacího řízení namítal, že soud prvního stupně rozhodoval na základě neúplného dokazování. Ani tuto námitku tudíž Ústavní soud nemohl připustit.

Zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na shora nastíněné postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat. Tu je třeba upozornit, že toliko obecný soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 40 odst. 1 Listiny), a za tím účelem jedině on je oprávněn provádět a hodnotit důkazy.

Za daných okolností tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 14. ledna 2014

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.