II. ÚS 357/05
II.ÚS 357/05 ze dne 18. 8. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele J. R., zastoupeného Mgr. Miroslavem Neradem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Holečkova 9, směřující proti exekučnímu příkazu JUDr. Marcely Miklové, exekutorky Exekutorského úřadu Praha-západ, ze dne 20. dubna 2005, sp. zn. 1420/05/EX 151/05, spojené s návrhem na zrušení § 47 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, za účasti JUDr. Marcely Miklové, exekutorky Exekutorského úřadu Praha-západ, se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 535/16, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedeného exekučního příkazu. Tímto příkazem bylo na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. března 2005, č. j. 13 Nc 125111/2005-7, jímž byla nařízena exekuce pravomocného a vykonatelného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. března 2004, č. j. 47 C 6/2004-22, ve spojení s rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2004, sp. zn. 30 Co 393, 394/2004, rozhodnuto o provedení exekuce dle ustanovení § 320 a § 320a občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") postižením jiných majetkových práv povinného (stěžovatele), a to pohledávky povinného z práva na vypořádací podíl u firmy HORYMÍR, s. r. o., kde je povinný vlastníkem 30,97 % obchodního podílu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle názoru stěžovatele soudní exekutorka překročila meze své pravomoci (a tedy na ni přenesené státní moci) stanovené zákonem tím, že vydala exekuční příkaz, jehož vydání exekuční řád nepřipouští. Stěžovatel uvedl, že exekutor je oprávněn provádět exekuci pouze způsobem, který stanovuje exekuční řád [konkrétně § 58 odst. 1 ve spojení s § 59 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále jen "exekuční řád")]. Exekutor není oprávněn postihovat jiná majetková práva povinného (v tomto případě pohledávku povinného na vypořádací podíl ve společnosti) a není oprávněn vést exekuci jiným způsobem, než stanoveným v exekučním řádu. V této souvislosti stěžovatel poukázal na to, že proti exekučnímu příkazu exekuční řád nepřipouští odvolání a je tedy nemožné přezkoumávat v soudním řízení exces exekutora. Nerovné postavení spatřuje stěžovatel dále ve skutečnosti, že podle § 57 exekučního řádu je vyloučeno uvedení v předešlý stav. Z výše uvedeného ustanovení ve spojení s § 47 odst. 3 exekučního řádu dovozuje, že pokud se exekutor splete a zároveň exekuci provede dostatečně rychle, nemá povinný možnost obrany proti takovému jednání. S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatel rovněž navrhl, aby Ústavní soud zrušil § 47 exekučního řádu pro jeho rozpor s Listinou.

Účastnice řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti vyjádřila přesvědčení, že postupovala v souladu s § 63 exekučního řádu, který umožňuje postižení vypořádacího podílu společníka ve společnosti. K tomuto opatření přistoupila s ohledem na to, že obchodní podíl je téměř jediným majetkem stěžovatele. K námitce stěžovatele, že ustanovení § 47 odst. 3 exekučního řádu zakládá nerovnost v řízení, protože neumožňuje podání odvolání proti exekučnímu příkazu, uvedla, že soudní exekutor nerozhoduje při vydání exekučního příkazu o oprávněnosti jeho nároku, ale pouze aplikuje způsob vymáhání a to s ohledem na to, jaký má povinný majetek. Ochrana povinného spočívá v možnosti podání odvolání proti usnesení o nařízení exekuce. Účastnice řízení uzavřela, že stěžovatel nebyl zkrácen na svých právech. Dle jejího názoru se obrátil na Ústavní soud v době, kdy nevyčerpal své možnosti u odvolacího soudu, resp. kdy nebylo pravomocně rozhodnuto.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Stěžovatel namítal porušení čl. 2 odst. 2 Listiny, podle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Dále namítal porušení čl. 36 odst. 1 Listiny zaručujícího právo na spravedlivý proces. V dané věci rozhodla exekutorka o provedení exekuce postižením pohledávky povinného z práva na vypořádací podíl v obchodní společnosti, jejímž je stěžovatel společníkem. Takový postup ovšem není v rozporu s exekučním řádem, jak se mylně domnívá stěžovatel. Umožňuje jej § 63 exekučního řádu. Podle § 65 exekučního řádu platí, že pokud nestanoví exekuční řád jinak, použijí se na provádění exekuce přikázáním pohledávky, kam spadá i postižení podílu v obchodní společnosti, přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu upravující výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky. Protože exekuční řád nemá ohledně postižení pohledávky k vypořádacímu podílu ve společnosti žádné speciální ustanovení, je i odkaz v exekučním příkazu na přiměřené použití občanského soudního řádu (§ 320 a § 320a o. s. ř.) v pořádku. Ústavní soud v postupu exekutorky nespatřuje překročení pravomoci exekutorky a porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ji odmítl.

Jestliže byla ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto odmítnutí promítnout i do návrhu zrušení ustanovení § 47 exekučního řádu. Ústavní soud dříve dovodil (sp. zn. III. ÚS 101/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Svazek č. 4. Usnesení č. 22. str. 351), že je-li samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (jeho jednotlivých ustanovení, příp. jiného právního předpisu); opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), jako zjevně neopodstatněnou odmítnout. Návrh na zrušení § 47 exekučního řádu pak Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 18. srpna 2005

Jiří Nykodým předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.