II. ÚS 3560/13
II.ÚS 3560/13 ze dne 10. 12. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudce Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti Andrey Kuběnkové, zastoupené JUDr. Dušanem Dvořákem, advokátem se sídlem Hlinky 118, 603 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 291/2012-200 ze dne 29. srpna 2013, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, č. j. 29 Co 5/2011-185 ze dne 15. září 2011 a rozsudku Okresního soudu v Liberci č. j. 12 C 255/2006-149 ze dne 26. května 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem okresního soudu bylo určeno, že vedlejší účastníci Martin Kuběnka, v původním řízení vystupující jako žalobce b), a Jindřich Kuběnka (ml.), v původním řízení vystupující jako druhý žalovaný, jsou dědici po zůstaviteli Jindřichu Kuběnkovi, zemřelém dne 17. 11. 2005. K odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, v záhlaví uvedeným rozsudkem tak, že napadené rozhodnutí nalézacího soudu dle § 219 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") jako věcně správné potvrdil. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. pro nedostatek zásadního právního významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka tvrdí, že součástí práva na spravedlivý proces je garance spočívající v tom, že soud respektuje vůli účastníka sporného řízení nevstupovat do řízení jako žalobce a že takovému účastníku nepřizná nárok, o který neusiloval tak, aby nebylo porušeno právo ostatních účastníků na rychlost a hospodárnost řízení. Napadená rozhodnutí dle názoru stěžovatelky v tomto ohledu nemohou obstát. Stěžovatelka se domnívá, že vedlejšímu účastníkovi J. Kuběnkovi byl poskytnut dostatečný prostor pro uplatnění jeho práv coby osoby oprávněné podat žalobu v otázce spornosti vydědění zůstavitelem, který vedlejší účastník nevyužil, a obecné soudy proto dle jejího názoru měly povinnost respektovat jeho vůli nevystupovat v řízení jako žalobce, resp. povinnost neumožnit mu vstup do řízení, když "tento nedbal zákonných lhůt pro vstup do takového řízení". Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti dále rozvedla. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud nucen zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Ústavní soud z níže uvedených důvodů nemohl dospět k závěru o nutnosti přistoupit ke kasaci stěžovaných soudních rozhodnutí.

Ústavní soud je nucen konstatovat, že podstatná část ústavní stížnosti je opakováním argumentů, které již zazněly v řízení před obecnými soudy, s nimiž se tyto soudy, zejména pak Nejvyšší soud, dostatečně a ústavně konformním způsobem vypořádaly, popřípadě představuje polemiku s právním hodnocením, které v napadených rozhodnutích vyjádřily. Avšak samotný nesouhlas či nespokojenost se způsobem, jakým obecné soudy věc vyřešily, ústavní stížnost důvodnou nečiní. Nadto je třeba upozornit, že řízení před Ústavním soudem již není pokračováním dědického sporu, nýbrž toliko přezkumem ústavní konformity předmětného soudního procesu a rozhodnutí v něm vydaných.

Pokud jde o výtky stěžovatelky, že obecné soudy měly povinnost neumožnit vedlejšímu účastníkovi J. Kuběnkovi (ml.) vstup do řízení, když "tento nedbal zákonných lhůt pro vstup do takového řízení", dlužno poznamenat, že se touto námitkou (resp. celým komplexem výhrad) již zabýval Nejvyšší soud, který v odpovědi na ni v napadeném usnesení uvedl, že k připuštění účastníka na stranu žalovanou se nevyžaduje souhlas tohoto účastníka a procesní postavení pozůstalého syna J. Kuběnky na straně žalované mu tak nelze klást za vinu. Kromě toho, uvedl dále Nejvyšší soud, z obsahu podání tohoto pozůstalého syna doručeného soudu prvního stupně dne 3. 3. 2010 - ač bylo označeno jako "vzájemná žaloba" - jednoznačně vyplývalo, že se jedná o samostatnou žalobu ve smyslu ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř., která odůvodňovala postup soudu podle § 112 odst. 1 o. s. ř., přičemž zde dovolací soud odkázal na svůj rozsudek ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2120/2009, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 153, ročník 2011. Konečně tato námitka dle dovolacího soudu nemůže zpochybnit správnost závěru, na němž napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá, totiž že pozůstalí synové jsou dědici po zůstaviteli, neboť listina o vydědění ze dne 16. 10. 1997 je neplatná. S tímto konkrétním závěrem dovolacího soudu stěžovatelka v ústavní stížnosti ani nepolemizuje, přičemž Ústavní soud jej nepokládá za ústavně nekonformní, nýbrž za odraz nezávislého soudního rozhodování.

Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný (s přihlédnutím k platnému znění § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. prosince 2013

Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.