II. ÚS 3560/12
II.ÚS 3560/12 ze dne 9. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. V., zastoupené Mgr. Pavlem Císařem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012 ve věci sp. zn. 5 Tdo 541/2012, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2012 ve věci sp. zn. 7 To 511/2011 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 9. 2011 ve věci sp. zn. 3 T 29/2011, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatelka projednávanou ústavní stížností brojí proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů, jimiž měla být porušena její základní práva garantovaná ustanoveními čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod; současně mělo dojít i k porušení ustanovení čl. 4 a čl. 90 Ústavy.

V záhlaví označeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 byla stěžovatelka shledána vinnou spácháním přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení dle ustanovení § 225 trestního zákoníku, za což byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl dle ustanovení § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Stěžovatelčino odvolání Městský soud v Praze rubrikovaným usnesením dle ustanovení § 256 trestního řádu zamítl. Dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl dle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti zpochybňuje některá dílčí skutková zjištění obecných soudů a namítá, že její jednání bylo nesprávně podřazeno pod skutkovou podstatu ustanovení § 225 trestního zákoníku. Přestože stěžovatelka uznává některá svá pochybení, domnívá se, že jakékoliv pochybení konkursního (insolvenčního) správce není možno podřadit pod skutkovou podstatu přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení. Interpretaci inkriminované skutkové podstaty zvolenou Nejvyšším soudem považuje stěžovatelka za nepřípustně extenzivní, neboť mj. vychází z "definice" účelu, který není insolvenčním zákonem výslovně stanoven. Stěžovatelka rovněž namítá, že jí nebyl v řízení prokázán úmysl spáchat předmětný přečin a zdůrazňuje, že svým jednáním v žádném případě neznemožnila ani neohrozila zpeněžení majetku náležejícího do konkursní (majetkové) podstaty úpadce. Dle jejího názoru tak v dané věci nebyla naplněna subjektivní ani objektivní stránka přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení. Nadto její jednání nenaplňuje relevantní míru společenské škodlivosti, a stěžovatelka se proto domnívá, že se obecné soudy nevypořádaly s námitkou zásady subsidiarity trestní represe, k níž mělo být přihlíženo i za situace, kdy bylo v jejím jednání nesprávně shledáno naplnění formálních znaků skutkové podstaty uvedené v ustanovení § 225 trestního zákoníku.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví. Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.

Přestože stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že si je vědoma skutečností předestřených v předchozím odstavci, předkládá Ústavnímu soudu podání, jež není ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy o správnosti jejich rozhodnutí, přičemž jí vznesená argumentace v zásadě nepřekračuje podústavní rovinu, neboť je ve své podstatě (alespoň potenciálně) ústavněprávně relevantních argumentů prosta.

Ve vztahu k námitkám stěžovatelky artikulovaným v posuzované ústavní stížnosti je třeba v prvé řadě připomenout, že výklad rozhodných ustanovení tzv. podústavního práva - v tomto případě interpretace skutkové podstaty stanovené v ustanovení § 225 trestního zákoníku - přísluší zásadně obecným soudům, přičemž orgánem veřejné moci, jenž je mj. povolán ke sjednocování rozhodovací činnost obecných soudů, je soud dovolací (viz ustanovení § 14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích). Jestliže tedy stěžovatelka v posuzované věci vytýká obecným soudům nesprávnost interpretace tohoto zákonného ustanovení, je třeba zdůraznit, že v kontextu dané věci by byl dán prostor pro kasační zásah Ústavního soudu pouze v případě, pokud by Nejvyšším soudem podaný výklad této skutkové podstaty zcela (extrémně) vybočoval z mezí standardních výkladových postupů.

Ústavní soud nemůže stěžovatelce přisvědčit, že Nejvyšší soud interpretoval předmětnou skutkovou podstatu "nepřípustně extenzivně". Ústavní soud naopak pokládá výklad ustanovení § 225 trestního zákoníku podaný v napadeném usnesení dovolacím soudem za standardní ve výše naznačeném smyslu, pročež na něj - v tomto rozsahu - v úplnosti odkazuje. Odkázat na odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu je vhodné i ve vztahu k dalším stěžovatelčiným námitkám, neboť i s nimi se dovolací soud ústavně konformním způsobem vypořádal, a to ať již se jedná o námitku (ne)naplnění subjektivní stránky trestného činu v podobě úmyslného jednání, tak pokud jde o tvrzení, že došlo k porušení zásady subsidiarity trestní represe.

Pouze pro úplnost je tak třeba dodat, že ani případná nesprávnost dílčích skutkových zjištění (ukládání pořádkových pokut v souvislosti s jinými pochybeními stěžovatelky) nemohla mít v kontextu dané věci vliv na ústavní konformitu napadených soudních rozhodnutí ani na ústavní konformitu jim předcházejícího soudního řízení.

Na základě předestřených zjištění přikročil Ústavní soud k aplikaci ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení odmítnout podání, které sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že takovému podání nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Z uvedených důvodů Ústavní soud stěžovatelčinu ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnul.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. října 2012

Stanislav Balík předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.