II. ÚS 3549/16
II.ÚS 3549/16 ze dne 14. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Timothy Schwarz, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, se sídlem Karlovo náměstí 28, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, č. j. 28 Cdo 2811/2015-127, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 10. 2016, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedené usnesení s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 2 odst. 1 a v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v článku 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas se způsobem, jakým věc posoudily obecné soudy, a to zejména Nejvyšší soud, který odmítl dovolání stěžovatele, aniž by se vypořádal s jeho argumentací jdoucí proti obecným závěrům, že na základě dekretu č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků (dále jen "dekret č. 100/1945 Sb."), se v současné době již nelze domáhat náhrady za znárodněný majetek. Stěžovatel poukazuje na analogii se závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 2855/08 ze dne 29. 6. 2009 (N 151/53 SbNU 839), a je toho názoru, že i v nyní projednávané věci došlo k dlouhodobé protiústavní nečinnosti, a to nikoli parlamentu, ale vlády, která do dnešního dne nevydala nařízení předpokládané ustanovením § 9 odst. 5 dekretu č. 100/1945 Sb. Stěžovatel nesouhlasí také s odkazem Nejvyššího soudu na stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.), neboť Ústavní soud v něm řešil otázku přípustnosti obcházení restitučních zákonů určovacími žalobami, zatímco stěžovatel se domáhá náhrady za znárodněný majetek, nikoli určení vlastnického práva. Stěžovatel nepovažuje za správný ani názor soudů, že mu nelze přiznat nárok na náhradu za znárodnění podle dekretu č. 100/1945 Sb., protože tento splnil svůj normativní účel, a po dobu více než čtyř desetiletí nezakládá právní vztahy a nemá konstitutivní charakter. Jednorázovost dekretu č. 100/1945 Sb. neznamená dle stěžovatele zánik práv přiznaných tímto dekretem po určité době, nýbrž pouze to, že předpis nedopadá na další podobné vztahy v budoucnu vznikající, resp. žádné podobné vztahy již nezakládá. Stěžovatel nikdy nezpochybňoval, že podle dekretu č. 100/1945 Sb. již dnes nelze znárodnění provést, avšak v případě vyplacení náhrady za znárodnění majetku je situace odlišná. Rozhodnutí obecných soudů tak ve svém důsledku legalizuje postup státu, který se zavázal dekretem č. 100/1945 Sb. za znárodnění majetku poskytnout náhradu, což neučinil přesto, že uvedený předpis je i nadále součástí právního řádu. Závěr Nejvyššího soudu, že na zmírnění majetkové křivdy, k níž došlo neposkytnutím náhrady za znárodněný majetek podle předpisů o znárodnění z let 1945 až 1948, pamatuje ustanovení § 2 odst. 3 věta druhá zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb."), nemá stěžovatel za přiléhavý, neboť ke znárodnění majetku jeho právních předchůdců došlo již v roce 1945, tedy nikoli v rozhodném období let 1948 až 1990, zatímco ustanovení § 2 odst. 3 věta druhá zákona č. 87/1991 Sb. se jednoznačně týká případů, kdy došlo k odnětí vlastnického práva sice podle předpisů o znárodnění z let 1945 až 1948, ale až v rozhodném období. Stěžovatel poukazuje na vládní nařízení č. 253/1948 Sb., o Fondu znárodněného hospodářství, a zákon č.106/1951 Sb., a dovozuje, že náhrady za znárodnění se bylo možno domáhat pouze v rozmezí let 1948 až 1952, což však s ohledem na politickou situaci v tehdejším Československu bylo zcela vyloučeno, tím spíše, že tehdejší zákonodárce zrušením všech relevantních prováděcích předpisů paralyzoval jakékoli poskytování náhrad dle dekretu č. 100/1945 Sb.

3. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 25 C 21/2013, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 2. 12. 2013, č. j. 25 C 21/2013-44, zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal, aby soud nahradil rozhodnutí ministra financí České republiky o rozkladu ze dne 20. 11. 2012, č. j. MF 87753/2012/44-64332/2011, a rozhodnutí Ministerstva financí České republiky ze dne 17. 8. 2012, č. j. 44/64332/2011-MF-84624/2012/44, tak, že se vyhovuje žádosti stěžovatele ze dne 8. 6. 2011, č. j. 64332, a poskytuje se mu náhrada za znárodněný majetek podle dekretu prezidenta č. 100/1945 Sb. za majetkovou podstatu podniku - veřejná obchodní společnost "Reimann & Sohn, se sídlem Tkalcovská, Brno" (původně veřejná obchodní společnost Weiss & Hanák, se sídlem Tkalcovská, Brno) ve výši 1.276.000.000 Kč, kterou je Česká republika - Ministerstvo financí povinna zaplatit stěžovateli do 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozsudku. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 10. 2014. č. j. 24 Co 92/2014-76, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu jako nepřípustné odmítnuto.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího soudu nedošlo.

5. Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatel namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem podústavní právo, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17) nebo nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.

6. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že i na nyní posuzovanou věc dopadá dovolacím soudem již dříve formulovaný závěr, že v situaci, kdy na zmírnění majetkové křivdy oprávněným fyzickým osobám, k níž došlo neposkytnutím náhrady za znárodněný majetek podle předpisů o znárodnění z let 1945 - 1948, pamatuje ustanovení § 2 odst. 3 věta druhá zákona č. 87/1991 Sb., je vyloučena možnost uplatňování nároků na vyplácení náhrad přímo na základě poválečných předpisů. V této souvislosti odkazuje Nejvyšší soud na svůj rozsudek ze dne 2. 11. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1325/96, usnesení ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 28 Cdo 253/2005, či nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 192/96 ze dne 22. 10. 1997. Vyplacení náhrady na základě předpisů o znárodnění se proto s úspěchem již nyní domáhat nelze. Nejvyšší soud dodal, že závěr o poměru restitučních předpisů (coby legis specialis) k ostatním právním předpisům sleduje též principy vyjádřené v judikatuře Ústavního soudu, např. ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005.

7. Ústavní soud konstatuje, že v konkrétní souzené věci není důvodu, aby uvedené závěry Nejvyššího soudu z ústavněprávního hlediska neakceptoval. Napadené rozhodnutí Nejvyšší soud patřičně odůvodnil, srozumitelně a logicky uvedl, jaké skutečnosti měl za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil, a které předpisy a jakou judikaturu aplikoval. Učiněné právní závěry nelze hodnotit ani jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající. Okolnost, že se s nimi stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit nemůže. To platí i pro námitku stěžovatele, že stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 řešilo otázku obcházení restitučních zákonů určovacími žalobami, zatímco stěžovatel se domáhá přímé náhrady za znárodněný majetek, nikoli určení vlastnického práva. Podstatné je že restituční předpis (zákon č. 87/1991 Sb. v § 2 odst. 3) stanoví, že v případě, že k odnětí vlastnického práva podle předpisů o znárodnění z let 1945 až 1948 došlo v rozhodném období, aniž byla poskytnuta příslušná náhrada, vzniká osobám oprávněným podle tohoto zákona nárok, který lze uplatnit podle zvláštního zákona. Z tohoto znění zákona je tedy zřejmé, jak bylo stěžovateli sděleno v napadeném rozhodnutí, že domáhat se náhrady přímo na základě znárodňovacího předpisu v tomto případě možné není.

8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté. Tak je tomu i v projednávané věci.

9. Ústavní soud se totiž shora nastolenou otázkou opakovaně zabýval, naposledy pak ve svém usnesení sp. zn. 3729/15 ze dne 7. 6. 2016, ve kterém konstatoval, že "systém restitučních předpisů byl výrazem vůle zákonodárce napravit (pouze) některé majetkové křivdy, k nimž došlo v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, a to v rozsahu a za podmínek, které stanoví zákon; bylo jen na vůli státu a od něj poskytnutým beneficiem, zda a jaká protiprávní jednání státu z doby minulé, a to rozporná s demokratickými hodnotami, po roce 1989 napraví a jakým způsobem. V ustanovení § 2 odst. 3 větě druhé zákona č. 87/1991 Sb. je zakotven zvláštní restituční titul pro případy znárodnění majetku bez vyplacení příslušné náhrady, pokud ke znárodnění došlo na základě právních předpisů o znárodnění z let 1945 až 1948. V těchto případech za postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody byl považován nikoliv samotný akt znárodnění, nýbrž prvek neposkytnutí náhrady za znárodněný majetek. Pokud restituční zákonodárství stanovilo, za jakých (osobních, věcných, časových) podmínek se lze domáhat za dobu minulou nápravy újmy, není možno se domáhat nápravy jinými postupy; výjimkou není ani skutečnost, že se stěžovatelé nedovolávají obecných občanskoprávních předpisů, nýbrž poválečného právního předpisu - zákona č. 114/1948 Sb. či dekretu č. 100/1945 Sb. [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 3. 1998 sp. zn. Pl. ÚS 45/97 (N 41/10 SbNU 277), ze dne 26. 4. 1995 sp. zn. I. ÚS 59/93 (N 22/3 SbNU 147), ze dne 22. 10. 1997 sp. zn. II. ÚS 192/64 (N 129/9 SbNU 175), nebo ze dne 11. 6. 2002 sp. zn. II. ÚS 336/01 (N 71/26 SbNU 223), a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2004 sp. zn. 28 Cdo1944/2003, ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. 28 Cdo 253/2005, ze dne 8. 4. 2013 sp. zn. 28 Cdo 321/2013, nebo ze dne 3. 7. 2015 sp. zn. 28 Cdo 137/2015]". Stejně postupoval Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. IV. ÚS 3047/15 ze dne 19. 1. 2016, taktéž ve věci stěžovatele domáhajícího se náhrady za majetek, který byl zkonfiskován a zestátněn na základě dekretu presidenta č. 100/1945 Sb., avšak znárodňovacím zákonem přislíbená náhrada nebyla právně upravena. V citovaném usnesení Ústavní soud uvedl, že "Podle čl. 2 odstavce 3 Ústavy, respektive podle čl. 2 odstavce 2 Listiny, je možno státní moc uplatňovat jen v případech, mezích a způsobem, který stanoví zákon. Požadovat po soudu činnost nad rámec jeho zákonného zmocnění by vedlo k tomu, že soudní moc by nepřijatelně a protiústavně vykonávala pravomoc jí nepříslušející. Soudy se s žalobou stěžovatele vypořádaly v rámci mezí svého oprávnění; opakovaně uvedly, že bez právního vymezení nemohou o náhradě rozhodovat, a to i s ohledem na vůli zákonodárce projevenou prostřednictvím restitučních předpisů, které byly od počátku určeny a deklarovány jako nástroj ke zmírnění "některých" křivd. Pokud stěžovatel nebyl platnou právní úpravou zahrnut do okruhu subjektů, jimž byla předchozí majetková křivda nahrazena, není v moci soudů tuto legislativní mezeru překlenout".

10. Ústavní soud, který neshledal důvodu se v nyní projednávané věci od své dosavadní judikatury odchýlit, uzavírá, že jakkoliv může vnímat důvody odnětí majetku právním předchůdcům stěžovatele jako nespravedlivé, musí konstatovat, že zákonodárce svou vůli vymezil v restitučních zákonech zřetelně; napravit lze pouze ty křivdy, ke kterým došlo v letech 1948 až 1989, tedy v době vymezené jako doba nesvobody zákonem č. 480/1991 Sb., o době nesvobody, nikoli křivdy jiné. Pouze v rámci restitučních předpisů a za účelem dosažení v nich vytyčeného cíle - zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem, lze zpochybnit akt pocházející z doby před rozhodným obdobím. Na tom nic nemůže změnit námitka stěžovatele týkající se nečinnosti státu v období, kdy měl být vydán prováděcí předpis (nařízení vlády) upravující vyplacení náhrady za znárodnění majetku. Již v této samotné nečinnosti lze sice obecně spatřovat křivdu ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., podstata újmy však spočívala právě v odnětí majetku, ke kterému v případě stěžovatele došlo mimo rozhodné období ve smyslu citovaného zákona. Tato skutečnost přitom není v rozporu se závěry vyslovenými v napadeném rozhodnutí, jak tvrdí stěžovatel. Pokud Nejvyšší soud konstatoval, že se na věc stěžovatele vztahovalo ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., a proto je domáhání se nároků přímo cestou aplikace dekretu 100/1945 Sb. vyloučeno, měl tím na mysli, že citované ustanovení ohledně případů, kdy k odnětí vlastnického práva podle předpisů o znárodnění z let 1945 až 1948 došlo v rozhodném období, aniž byla poskytnuta příslušná náhrada, odkazovalo oprávněné osoby s uplatněním jejich nároků na zvláštní zákon (zákon č. 92/1991 Sb., o převodu majetku státu na jiné osoby). Nebylo tedy myšleno, že by v uvedeném případě zákon č. 87/1991 Sb. přímo zakládal nárok na finanční náhradu.

11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. března 2017

Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.