II. ÚS 3548/13
II.ÚS 3548/13 ze dne 3. 12. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti V. T., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci sp. zn. 52 T 1/2012 ze dne 30. 5. 2012, usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 71/2012 ze dne 12. 9. 2012 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 464/2013 ze dne 30. 5. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. 11. 2013, se stěžovatelka jako příbuzná L. O., pravomocně odsouzeného za zločin vraždy podle § 140 odst. 1, 3 písm. i), j) tr. zákoníku a přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými bylo rozhodováno o vině a trestu L. O. Tvrdí, že jimi byla porušena ústavní práva odsouzeného garantovaná čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 36 odst. 1 Listiny.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen přezkoumat, zda stížnost splňuje všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) se při své činnosti musí řídit právními předpisy, které vymezují jeho postavení a kompetence. Rámec, stanovený těmito předpisy, nemůže překročit.

Podle čl. 88 odst. 1 Ústavy zákon stanoví, kdo a za jakých podmínek je oprávněn podat návrh na zahájení řízení a další pravidla o řízení před Ústavním soudem. Tímto předpisem je zákon o Ústavním soudu, podle jehož ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.

Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka napadá pravomocná rozhodnutí obecných soudů, která byla vydána v trestním řízení vedeném proti L. O., přičemž své oprávnění k podání této stížnosti dovozuje z příbuzenského vztahu k odsouzenému. V trestním řízení jsou sice určitá procesní práva přiznána i příbuzným obžalovaného (srov. např. ustanovení § 247 odst. 2 tr. ř.), tato oprávnění daná trestním řádem však nelze vztahovat na podání ústavní stížnosti.

Ústavní soud v minulosti opakovaně judikoval, že česká právní úprava řízení o ústavní stížnosti nezná tzv. actio popularis, a proto striktně vychází z toho, že stěžovatel musí být účastníkem (stranou) napadeného řízení. V daném případě však stěžovatelka stranou řízení, v němž byl vydán odsuzující rozsudek, zjevně nebyla a nelze ani tvrdit, že v něm bylo rozhodováno o jejích základních právech a svobodách. Není tudíž aktivně legitimována k podání návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti.

Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost podává osoba zjevně k tomu neoprávněná, Ústavnímu soudu nezbylo, než ji podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Ústavní soud nepřehlédl, že návrh stěžovatelky trpí dalšími formálními nedostatky, a že stěžovatelka není pro řízení před Ústavním soudem zastoupena advokátem. K odstranění těchto vad však stěžovatelku nevyzýval, neboť ani jejich náprava by nic nemohla změnit na tom, že ústavní stížnost není z důvodů shora uvedených přijatelná k meritornímu projednání.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. prosince 2013

Stanislav Balík, v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.