II. ÚS 3537/16
II.ÚS 3537/16 ze dne 2. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky VERA LEASING s. r. o. se sídlem Jana Masaryka 252/6, Praha 2, zastoupeného JUDr. Petrem Chmelíčkem, advokátem, AK se sídlem Bezručova 287, Kolín III, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2016 č. j. 21 Cdo 4194/2015-524 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že bylo zasaženo jeho právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na provozování hospodářské činnosti dle čl. 26 Listiny a právo na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny. Navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil napadený rozsudek Nejvyššího soudu.

2. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne ze dne 9. 8. 2016 č. j. 21 Cdo 4194/2015-524 zamítl stěžovatelem podané dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 4. 2015 č. j. 6 Co 571/2015-486 podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. s odůvodněním, že rozsudek odvolacího soudu je správný a nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že k poškození jeho ústavně zaručených práv došlo v řízení o žalobě o 2 000 000 Kč s příslušenstvím podané stěžovatelem proti žalovaným 1) BRATŘI VÁCLAVKOVÉ spol. s. r. o. v likvidaci a 2) a Ondřeji Chejnovi (jako zástavci ze zástavní smlouvy zajišťující pohledávku stěžovatele) vedeném u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 6 C 25/2007. V tomto přes 8 let trvajícím řízení zahájeném dne 6. 2. 2007 byla žaloba stěžovatele postupně několikrát zamítnuta a několikrát jí bylo vyhověno. Obecné soudy přitom jako hlavní právní otázky řešily platnost zástavní smlouvy a promlčení pohledávky stěžovatele. V průběhu řízení tyto otázky přitom byly dle stěžovatele zodpovězeny soudy (okresním, krajským a Nejvyšším soudem) nepředvídatelně postupně odlišně a v rozporu s jejich dřívějšími rozhodnutími v téže věci. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatele zamítnuto s tím, že právní posouzení věci obsažené v posledním rozsudku vydaném Krajským soudem v Českých Budějovicích řešící otázku promlčení pohledávky v neprospěch stěžovatele je správné, a dovolání je tak neopodstatněné. Dle stěžovatele tím bylo zasaženo jeho právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny, právo na provozování hospodářské činnosti dle čl. 26 Listiny a právo na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud ze spisového materiálu zjistil, že v řízení o žalobě stěžovatele podané k Okresnímu soudu v Písku bylo stěžovateli částečně vyhověno, kdy tento soud uložil povinnost zaplatit částku 2 000 000 Kč s příslušenstvím prvnímu žalovanému. Žalobu proti druhému žalovanému (v postavení zástavce ze zástavní smlouvy zajišťující pohledávku stěžovatele) zamítl s odůvodněním, že zástavní smlouva je neplatná. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Okresní soud žalobu stěžovatele zamítl. K odvolání stěžovatele krajský soud napadené rozhodnutí změnil a žalobě stěžovatele vyhověl. K dovolání druhého žalovaného Nejvyšší soud napadené rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Ten rozhodnutí okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Okresní soud svým rozsudkem vyhověl žalobě stěžovatele. K odvolání druhého žalovaného krajský soud rozsudek okresního soudu svým rozsudkem ze dne 27. 4. 2015 č. j. 6 Co 571/2015-486 změnil tak, že žalobu proti druhému žalovanému zamítl. Dovolání proti tomuto rozsudku podané stěžovatelem bylo zamítnuto ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2016 č. j. 21 Cdo 4194/2015-524.

6. Podle čl. 83 Ústavy ČR je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti, nikoliv součástí soustavy obecných soudů, a není proto povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Stěžovateli je nutno dát za pravdu, že v průběhu řízení, jež trvalo několik let a v němž bylo postupně několikrát rozhodováno jak okresním, tak krajským a Nejvyšším soudem, byla právní otázka promlčení pohledávky stěžovatele (jež je pro výsledek řízení zásadní) soudy zodpovězena postupně odlišně a rozporně s jejich dřívějším rozhodnutím ve věci. Pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti je však podstatné, zda právní posouzení věci v ústavní stížností napadeném rozsudku Nejvyššího soudu je možno považovat za případ zřejmého ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v nauce a v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli, neboť pouze za splnění těchto podmínek je Ústavní soud oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů. V projednávaném případě tomu tak ovšem dle Ústavního soudu není. Ústavní stížností napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu je logicky, srozumitelně a úplně odůvodněno. Právní posouzení otázky promlčení je v něm odůvodněno zcela v souladu s obsahem relevantních právních předpisů a výkladem zastávaným ustálenou rozhodovací praxí, na niž Nejvyšší soud řádně odkazuje, a nelze je tedy považovat za obecně nepředvídatelné.

8. Z těchto důvodů Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. května 2017

Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.