II. ÚS 352/07
II.ÚS 352/07 ze dne 21. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti společnosti HOME FINANCE, s. r. o., se sídlem Malá Lečice 52, Nový Knín, IČ 62 57 70 42, zastoupené Mgr. Janem Hynštem, advokátem se sídlem Vrázova 7, Praha 5, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 6. 2005 č. j. 4 Cmo 144/2003-360 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 9. 2002 č. j. 23 Cm 33/2002-119, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Stěžovatelka se ústavní stížností ze dne 5. 2. 2007, doplněnou podáním, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 23. 7. 2008, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, a to v části, zamítající žalobu ve vztahu k žalovanému 1). Tvrdí, že jimi bylo porušeno její ústavně garantované právo na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny.

Stěžovatelka odkazuje na právní úpravu otázek hospodaření s majetkem obce, pravomocí jednotlivých orgánů obce a právních následků ve vztahu k třetím osobám v zákoně č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění účinném v rozhodné době, z níž je zřejmé, že zákon nevyhradil do výlučné pravomoci obecního zastupitelstva uzavírání závazku směnečného ručení ani tuto záležitost nepodmínil souhlasem zastupitelstva. Dle jejího názoru nelze přijetí ručitelského závazku podřadit pod dikci ustanovení § 36a odst. 1 písm. d) zákona o obcích. Stěžovatelka neměla žádný důvod pochybovat o platnosti podpisu starosty obce, zastupujícího ji navenek, při přijetí avalu za obec. Má za to, že aplikací nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 576/2000 došlo k porušení práva na soudní ochranu a na rovné postavení stran, principu retroaktivity a nepřípustně byla použita analogie, neboť obecné soudy nález aplikovaly na odlišnou kauzu. Na neplatnost právního úkonu (převzetí směnečného ručení) dle jejího názoru nelze usuzovat ani ze skutečnosti, že se starosta dopustil podpisem směnky trestného činu. Důsledky chybné volby občanů při výběru zastupitelstva, resp. starosty obce, nelze přenášet na třetí osoby, v daném případě na stěžovatelku. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka polemizuje se závěry vyslovenými v aplikovaném nálezu a tvrdí, že odkazem na organizační řád obce, jež rozšiřoval pravomoci svěřené zastupitelstvu zákonem, došlo k porušení ústavního principu, že státní moc může být vykonávána jen na základě zákona. Proti aplikovanému nálezu staví pozdější nález sp. zn. II. ÚS 87/2004, v němž Ústavní soud zaujímá názor, že obec je ve vztahu ke třetím osobám vázána právním úkonem starosty i bez schválení zastupitelstvem.

Z obsahu spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 23 Cm 33/2002, bylo zjištěno následující:

Krajský soud v Ostravě zrušil napadeným rozsudkem vůči první žalované obci Kozlovice směnečný platební rozkaz ze dne 19. 12. 2001 č. j. 2 Sm 376/2001-9, vůči druhému žalovanému K. S. jej ponechal v platnosti a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Uznal jako důvodnou námitku, že starosta obce nebyl oprávněn první žalovanou zavázat, tj. že nebyl oprávněn přijmout závazek obce, vyplývající z avalu na směnce, což dovodil z organizačního řádu obce i z nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 576/2000. Zastupitelstvo obce, které jedině by bylo oprávněno o uvedené záležitosti rozhodnout, nebylo o přijetí avalu informováno, a starosta tak jednal na vlastní vrub, když směnečný závazek přijal. Z takto neplatného právního úkonu nemůže být obec zavázána.

O odvolání stěžovatelky a druhého žalovaného rozhodl Vrchní soud v Olomouci druhým napadeným rozsudkem tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Na základě doplněného dokazování ve spojení s důkazy, které již provedl soud prvního stupně, dospěl ve vztahu k odvolacímu důvodu žalobce, že podpis starosty obce, který převzal směnečné rukojemství bez souhlasu zastupitelstva, obec zavazuje, dospěl ke stejnému závěru jako soud prvního stupně, tedy, že starosta obce nebyl oprávněn za obec převzít ručitelský závazek bez projednání a souhlasu zastupitelstva a jeho podpis na směnce obec nezavazuje. Vyšel i ze zjištění, že starosta obce se uvedeným jednáním dopustil trestného činu, za nějž byl pravomocně odsouzen.

Stěžovatelka podala proti rozsudku soudu druhého stupně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 10. 2006 č. j. 29 Odo 626/2006-455 dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu neshledal zásadně právně významným. Uvedl, že právní závěr, na němž napadené rozhodnutí spočívá, je konformní s dosavadní judikaturou představovanou nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 576/2000 a sp. zn. III. ÚS 721/2000, i rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 145/2005 a sp. zn. 29 Odo 1580/2005. Nejvyšší soud neshledal důvod pro odlišný závěr ani z hlediska argumentace obsažené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 87/2004, který vychází ze zcela odlišného skutkového stavu.
Ústavní soud se v prvé řadě zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání. Opodstatněností stížnosti se přitom rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. V tomto směru je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry rozhodujících orgánů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí". Uvedeným požadavkům rozhodnutí obecných soudů dostála.

Spornou otázkou, kterou obecné soudy v napadeném řízení řešily, je, zda převzetí směnečného rukojemství starostou obce bez projednání a souhlasu zastupitelstva obec směnečně zavazuje.

Skutkově i právně obdobný případ, kdy bývalý starosta obce za účinnosti zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, avaloval směnku bez vědomí a souhlasu příslušných orgánů obce, Ústavní soud řešil již dříve, a to ve věci ústavní stížnosti, vedené pod sp. zn. IV. ÚS 576/2000. Nálezem ze dne 12. 4. 2001 zrušil napadená rozhodnutí obecných soudů v části, zavazující obec coby směnečného rukojmího k zaplacení směnečné pohledávky. Závěry, učiněné v označeném nálezu, lze plně aplikovat i na nyní projednávanou věc. Ústavní soud neshledal důvod se od nich odchylovat, v podrobnostech na ně odkazuje a shodně s nimi konstatuje následující:

Působnost obecního zastupitelstva upravoval dnes již zrušený zákon o obcích č. 367/1990 Sb. zejména v ustanoveních § 36 a § 36a, postavení starosty pak v ustanovení § 52 až § 55. Je pravdou, že v něm nebylo přítomno obdobné pregnantní ustanovení, jakým je dnešní § 103 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), podle kterého právní úkony starosty vyžadují schválení zastupitelstvem obce a úkony provedené bez takového předchozího schválení, jsou výslovně označeny od počátku za neplatné. Ústavní soud je však přesvědčen, že tato zásada byla přítomna i v právní úpravě dřívější a vyplývala přímo z již zmíněného čl. 101 Ústavy. Starosta obce podle dřívější ani současné úpravy nemohl a nemůže vytvářet sám vůli obce, ale pouze mohl a může tuto vůli navenek sdělovat a projevovat. Rozhodnutí obecního zastupitelstva podle § 36a zákona č. 367/1990 Sb. je třeba v daných souvislostech považovat za zákonem stanovenou podmínku právního úkonu (conditio legis). Jakkoli tedy obecné právní vědomí přisuzuje starostovi obce rozsáhlá oprávnění, opak byl a je skutečností. Starosta obce tedy nemohl platně učinit úkon závažným způsobem ohrožující majetek obce bez platného rozhodnutí obecního zastupitelstva, případně rady obce.

V daném případě není sporu o tom, že směnečný závazek, který starosta obce poskytl, je takového rozsahu, že je schopen významným způsobem ohrozit majetkovou podstatu obce. Z tohoto pohledu považuje Ústavní soud za zcela formalistickou námitku, že je vůbec sporné, zda pod dříve platné znění § 36a zákona o obcích, upravující kompetenci vyhrazenou obecnímu zastupitelstvu, lze podřadit přijatý směnečný závazek. Ústavní soud je přesvědčen, že přijetí uvedeného konkrétního závazku nezbytně vyžadovalo rozhodnutí obecního zastupitelstva podle § 36a zákona o obcích, a že tedy to, zda se tak stalo či nikoli, nelze kvalifikovat jen jako skutečnost, která měla povahu pouhého vnitřního rozhodnutí, a neměla tedy pro jiné subjekty žádný význam. Naopak je nezbytné takové rozhodnutí považovat za konkrétní projev ústavního principu, že obec je samostatně spravována zastupitelstvem. Absence takového rozhodnutí zakládá absolutní neplatnost úkonu starosty.

Obecné soudy tedy nepochybily, když na nyní projednávaný případ aplikovaly zmíněný nález Ústavního soudu. Pokud se týká nálezu sp. zn. II. ÚS 87/04 ze 6. dubna 2005, na jehož argumentaci stěžovatelka odkazuje, tento jednak ze závěrů učiněných v nálezu sp. zn. IV. ÚS 576/2000 vycházel a nijak je nezpochybňoval, a navíc reagoval na naprosto odlišný skutkový i právní stav, neboť vyšel ze zjištění, že ze strany obce byla dodržena všechna zákonná pravidla při uzavírání smlouvy o nájmu, neplatnost byla namítána jen ve vztahu k dodatku nájemní smlouvy o výši nájemného, která není podstatnou náležitostí nájemní smlouvy; teleologickým výkladem ustanovení § 39 obč. zák., ve znění účinném v rozhodné době, pak dovodil, že pokud starosta podepsal dodatek k nájemní smlouvě bez souhlasu příslušného orgánu obce, nevybočil z původního rozhodnutí tohoto orgánu obce, kterým byl udělen souhlas s uzavřením nájemní smlouvy. Z uvedeného je zřejmé, že závěry, k nimž Ústavní soud dospěl v nálezu sp. zn. II. ÚS 87/04, na nyní projednávanou věc nedopadají.

V tomto případě je nadto nutno přihlédnout i k dalšímu zjištění, učiněnému odvolacím soudem, tj. ke skutečnosti, že starosta obce se podpisem směnky dopustil trestného činu, za který byl pravomocně odsouzen. Uvedené jednání starosty (podrobně popsané v napadeném rozsudku odvolacího soudu), porušující trestní zákon, je tak zjevným excesem, který sám o sobě nemůže obec majetkově zavazovat a stěžovatelka, která na základě smlouvy o postoupení pohledávky předmětnou směnku, zajišťující neexistující pohledávku K. S. vůči obci, odkoupila, nemůže být se svým nárokem vůči obci úspěšná ani s poukazem na principy právní jistoty a ochrany vlastnictví.

Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena tvrzená ústavní práva stěžovatelky. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. ledna 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.