II. ÚS 352/05
II.ÚS 352/05 ze dne 4. 5. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti A. B., zastoupeného JUDr. Gustavem Valenzem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Plzni, Božkovská 15, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 3. 2005, sp.zn. 7 Tdo 318/2005, a Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 3. 2004, sp. zn. 8 To 109/2004, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavní soudu doručena dne 20. 6. 2005 a i v ostatním splňovala náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel rozhodnutí Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího soudu ČR, uvedená v záhlaví. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně garantovaná práva dle čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 odst. 1 a 95 odst. 1 Ústavy. Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud z dokumentů připojených k ústavní stížnosti zjistil následující:

Okresní soud v Tachově uznal rozsudkem ze dne 17. 12. 2003, čj. 9 T 94/2003-325, stěžovatele vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"). Odsoudil ho k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin. Druhého obžalovaného P. J. podle ustanovení § 226 písm. b) trestního řádu obžaloby zprostil.

Proti rozsudku podali odvolání stěžovatel a státní zástupce v neprospěch stěžovatele i obžalovaného J.

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 29. 3. 2004, sp. zn. 8 To 109/2004, k odvolání státního zástupce podle ustanovení § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu, ohledně stěžovatele rozsudek nalézacího soudu zrušil ve výroku o trestu a znovu rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil za uvedený trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 trestního zákona podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Dále stěžovateli uložil peněžitý trest ve výši 30.000,- Kč. Pro případ, že by peněžitý trest stěžovatel ve stanovené lhůtě nevykonal, stanovil soud náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Odvolání stěžovatele a odvolání státního zástupce ve vztahu k obžalovanému P. J. odvolací soud zamítl.

Podle zjištění obecných soudů se stěžovatel trestné činnosti dopustil v době od 11. 6. 2002 do 30. 7. 2002 tím, že vystavil a podepsal čtyři výkupní lístky na dodávku dřevní hmoty v obchodní společnosti Stora Enso Timber, s. r. o., Planá, okr. Tachov, v celkovém množství 134,14 kubických metrů dřeva a P. J., jako směnový mistr v této obchodní společnosti, z nedbalosti vyplnil na tyto dodávky dřeva přijímací listy a zároveň zanesl příjem dřeva do společnosti, přestože uvedené dodávky dřeva nebyly provedeny. Uvedená obchodní společnost následně vyplatila na základě takto fiktivně vyplněných dokladů na účet stěžovatele částku 275.486,99 Kč.

Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 7 Tdo 318/2005, odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Tvrdí, že obecné soudy nesplnily svou povinnost přezkoumat, zda dokazování provedené nalézacím soudem je úplné, zda vyvozené skutkové závěry z něj vyplývají a zda právní posouzení je správné. Domnívá se proto, že argumenty, které uplatnil v odvolání a dovolání, lze odůvodnit i ústavní stížnost.

Ačkoli nalézací soud neměl podle názoru stěžovatele dostatečně zjištěn skutkový stav, zamítl řadu důkazních návrhů obhajoby (příkladmo uvádí návrh na vyžádání výpisu z telefonických hovorů). Nesprávné zjištění skutkového stavu údajně dokládá i fakt, že stěžovatel byl odsouzen mimo jiné za to, že vystavil a podepsal celkem čtyři výkupní lístky, zatímco ze znaleckého posudku vyplývá, že pouze podepsal výkupní lístky tři. Kdo se podepsal na čtvrtém výkupním lístku nebylo znaleckým posudkem prokázáno. Stěžovatel polemizuje i se závěrem obecných soudů, že se stíhaného jednání musel dopustit v součinnosti s neznámou osobou, což je údajně s ohledem na situaci v uvedené obchodní společnosti nemožné. Obecné soudy měly za uvedené důkazní situace stěžovatele ve smyslu zásady in dubio pro reo zprostit obžaloby.

Ani při právním posouzení skutku obecné soudy podle názoru stěžovatele nepostupovaly správně, když dovodily zavinění ve formě úmyslu. Stěžovatel se domnívá, že by bylo možné hovořit nanejvýš o jeho nedbalosti při nakládání s bianko výkupními lístky.

Stěžovatel není spokojen ani s druhem a výší uloženého trestu. Soudy podle jeho názoru nesprávně zhodnotily podmínky pro ukládání trestů uvedené v ustanovení § 31 trestného zákona, zejména když zohlednily, že trestný čin byl spáchán ve spolupachatelství, přičemž tuto skutečnost neměly dostatečně prokázánu. Podle názoru stěžovatele odvolací soud nebyl oprávněn rozhodnout o přísnějším trestu pro stěžovatele s přihlédnutím ke skutečnosti, že se trestného činu dopustil po dohodě s nejméně další nezjištěnou osobou, což zvyšuje společenskou nebezpečnost činu pro společnost, když ztotožnění této osoby z důkazního řízení nevyplynulo.

Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že neposoudil správně důvodnost jím podaného dovolání. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že v dovolání uplatnil námitky podřaditelné pod dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Má na mysli námitky stran hodnocení důkazů obecnými soudy, správnosti jejich skutkových zjištění a právní posouzení takto zjištěného skutku, konkrétně pak naplnění subjektivní stránky trestného činu, a rovněž i úvahy o druhu a výši trestu.

Pro případ úspěchu ve věci stěžovatel požaduje náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.

Ústavní soud vyzval podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení, Krajský soud v Plzni a Nejvyšší soud ČR, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Krajský soud v Plzni se domnívá, že skutkový stav v uvedené věci byl zjištěn v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 trestního řádu a hodnocení důkazů odpovídá ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu. Odvolací soud v dané věci žádné další důkazy neprováděl, byl tedy hodnocením důkazů provedeným nalézajícím soudem ve smyslu ustanovení § 263 odst. 7 trestního řádu vázán. Naplnění subjektivní stránky trestného činu ve formě úmyslu ze skutkových zjištění jasně vyplývá. K dalším námitkám stěžovatele účastník odkazuje na rozhodnutí dovolacího soudu, které se touto otázkou podrobně zabývá. Stran úvah o druhu a výši trestu odvolací soud připomíná, že přihlížel mimo jiné ke konkrétní výši způsobené škody v rámci uplatněné právní kvalifikace, která výrazně převyšuje dolní hranici škody nikoli malé. Podle jeho názoru nedošlo v dané trestní věci k zásahu do stěžovatelových ústavně zaručených práv. Navrhuje proto, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.

Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření ohledně výtek směřujících proti zjištění skutkového stavu a hodnocení důkazů odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí, v němž uvedl, z jakých důvodů se nemohl těmito otázkami v rámci řízení o dovolání zabývat s poukazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Účastník na podporu své argumentace stran úvah o tom, že trestní řád nepřipouští skutkový přezkum pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu ani skutkový přezkum rozhodnutí soudu prvého stupně, upozorňuje na srovnatelnou úpravu dovolání v občanském soudním řádu. Oba tyto procesní předpisy obsahují jako důvod dovolání nesprávné právní posouzení [trestní řád v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a občanský soudní řád v ustanovení § 241a odst. 1 písm. b)]. Občanský soudní řád vedle toho při splnění dalších okolností výslovně připouští i skutkový dovolací důvod v ustanovení § 241a odst. 3. Pokud by nesprávné právní posouzení mělo zahrnovat i otázku správnosti skutkových zjištění soudů samotných, byl by zvláštní skutkový dovolací důvod v občanském soudním řádu stanoven zjevně nadbytečně. Toto srovnání podle názoru dovolacího soudu podporuje úsudek, že v trestním řízení není možné cestou dovolání napadat i skutkový základ rozhodnutí. Nejvyšší soud se věcně zabýval rozhodnutími nižších soudů jen potud, zda skutková zjištění naplňují znaky trestného činu po subjektivní stránce. Podle názoru dovolacího soudu úmysl stěžovatele ze skutkových zjištění jasně vyplývá. Nejvyšší soud proto navrhuje, aby ústavní stížnost byla zamítnuta, případně odmítnuta. Dodává, že si je vědom toho, že pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že snad rozhodnutí obecných soudů stran zjištění skutkového stavu věci a hodnocení důkazů nemohou z hlediska ústavnosti obstát a rozhodne se je proto zrušit, že důsledkem takového postupu bude i zrušení usnesení Nejvyššího soudu.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti předně zpochybnil správnost skutkových zjištění a hodnocení důkazů. Zdůraznil, že se soudy některými skutečnostmi nezabývaly, nebo se s nimi nevypořádaly dostatečně. Měly tím porušit jeho ústavně zaručená práva, jež jsou součástí široce pojímaného práva na soudní a jinou právní ochranu. Ústavní soud k tomu považuje za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, jež patří do pravomoci obecných soudů, a nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními (srov. III. ÚS 84/94, IV. ÚS 575/2000).

Ústavní soud se primárně zaměřil na posouzení, zda se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly s provedenými důkazy v duchu zásady trestního řízení, vyjádřené v ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu. Dle citovaného ustanovení hodnotí orgány činné v trestním řízení důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Jejich hodnocení však nesmí být projevem libovůle. Nepominutelná je transparentnost rozhodování, tj. důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Zákonodárce vložil uvedený požadavek do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§ 125 trestního řádu). Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.

V projednávané věci Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy porušily zásadu volného hodnocení důkazů. Nalézací soud provedl všechny dostupné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Z odůvodnění jeho rozsudku je patrné, že věnoval patřičnou pozornost i otázce hodnocení provedených důkazů. Důkazy vzájemně konfrontoval a všestranně vyhodnotil. Popsal podrobně úvahy, jimiž se při jejich hodnocení řídil. Zabýval se obhajobou stěžovatele a přesvědčivě vyložil, proč ji považoval za vyvrácenou. Odvolací soud, aniž by dokazování opakoval či doplňoval, potvrdil správnost skutkových zjištění a odkázal na závěry nalézacího soudu z hlediska viny.

Stěžovatel stavěl svou obhajobu na hypotéze, že některým dopravcům poskytoval občas nevyplněné výkupní lístky opatřené svým razítkem a podpisem s tím, že další údaje operativně vyplní řidič podle aktuálního stavu. Podle jeho verze, když při kontrole účetnictví zjistil přeplatek od obchodní společnosti Stora Enzo Timber, toto ihned telefonicky sdělil Ing. K. Této verzi skutkového děje však obecné soudy neuvěřily, neboť byla vyvrácena provedeným dokazováním. Vyšly z faktu, že kontrolu účetnictví stěžovatel údajně provedl v září nebo v říjnu roku 2002, přičemž poškozenou společností bylo trestní oznámení podáno dne 2. 8. 2002. Svědecké výpovědi dopravců L. B. a P. K. vyvrátily stěžovatelovo tvrzení o vystavování bianko výkupních lístků. Přehlédnout nelze, že pouze stěžovatel sám měl ze stíhaného jednání finanční prospěch, když částka byla poukázána na jeho účet. Ing. K. popřel, že by jej stěžovatel telefonicky informoval o přeplatku. Návrhem obhajoby na provedení důkazu výpisem z telefonických hovorů svědka Ing. K. se nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval. Dospěl k závěru, že vzhledem k tvrzení svědka, o jehož věrohodnosti neměl soud důvod pochybovat, by bylo provedení takového důkazu nadbytečné, když navíc telekomunikační společnosti uchovávají uvedené informace pouze po dobu tří měsíců, která v době podání návrhu obhajobou již uplynula. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že ze zásad řádného procesu nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které jsou v řízení navrhovány, ale musí ve svých rozhodnutích vyložit, z jakých důvodů je neprovedl (viz nález I. ÚS 362/96). Této povinnosti soud prvého stupně dostál. Závěr o existenci čtyř výkupních lístků podepsaných stěžovatelem obecný soud čerpal z výpovědi samotného stěžovatele (tato je částečně stran tří výkupních lístků podporována i závěry kriminalistické expertízy).

Pravidlo in dubio pro reo, na něž stěžovatel ve své ústavní stížnosti odkazuje, vyplývá ze zásady presumpce neviny, vyjádřené v čl. 40 odst. 2 Listiny. Znamená, že zůstanou-li po provedení a zhodnocení všech reálně dostupných důkazů v jakémkoli směru důvodné pochybnosti o vině obviněného nebo o jakékoli jiné skutkové otázce významné pro rozhodnutí, které nelze odstranit provedením dalších důkazů, musí rozhodnutí vyznít ve prospěch obviněného. Jak ovšem vyplývá z toho, co již Ústavní soud uvedl výše, soudy neměly o vině stěžovatele žádné pochybnosti. Nelze jim proto vytýkat, že zmíněnou zásadu in dubio pro reo nepoužily.

Námitkami týkajícími se otázky, zda stěžovatel svým jednáním naplnil subjektivní stránku stíhaného trestného činu ve formě úmyslu, se podrobně zabýval Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí a Ústavní soud na tyto závěry k opakovaným tvrzením stěžovatele odkazuje.

Polemiku se závěry odvolacího soudu při úvahách o stanovení druhu a výše trestu, nepovažuje Ústavní soud rovněž za důvodnou. Určujícím ustanovením pro uložení trestu je § 31 trestního zákona, který je nutno vykládat ve spojení s ustanoveními § 23, § 33 a § 34 trestního zákona. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že soud podmínky citovaných ustanovení respektoval. Zohlednil konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti jednání stěžovatele (který je zvyšován faktem, že stěžovatel se nemohl trestného jednání dopustit sám, nýbrž ve spolupráci s nejméně jednou další osobou) a vystihl i poměr přitěžujících a polehčujících okolností. Jeho právní závěry stran druhu i výše trestu odpovídají skutkovým zjištěním. Ani z procesního hlediska odvolacímu soudu nic nebránilo, když k odvolání státního zástupce v neprospěch stěžovatele zohlednil v úvahách o trestu skutková zjištění nalézacího soudu stran konkrétní výše způsobené škody, která značně převyšuje dolní limit škody nikoli malé (způsobená škoda přesahuje jeho pětinásobek) a nutné kooperace stěžovatele s další osobou či osobami a vyměřil mu přísnější trest.

Ústavní soud se dále zaměřil na posouzení argumentace stěžovatele směřující proti rozhodnutí dovolacího soudu. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je obecně přípustné. Stěžovatel podal dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu. Přes formální deklaraci těchto důvodů, jediná konkrétní námitka stran jejich naplnění, resp. stran naplnění důvodu uvedeného pod písmenem g), se týkala výroku o vině z hlediska naplnění subjektivní stránky stíhaného trestného činu. K závěru Nejvyššího soudu ohledně absence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. stěžovatel žádné námitky neuplatňuje, ale polemizuje pouze s jeho závěrem o neexistenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Nejvyšší soud se stěžovatelovou argumentací zabýval, dospěl k závěru, že jí nelze přisvědčit (s jeho odůvodněním se Ústavní soud ztotožnil a výše na něj odkázal) a dovolání shledal zjevně neopodstatněným. Dalšími stěžovatelovými námitkami týkajícími se správnosti a rozsahu skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů se dovolací soud nemohl zabývat, neboť dospěl k závěru, že zvolený mimořádný opravný prostředek není k takovému přezkumu zákonem určen.

Ústavní soud vystupuje dle čl. 83 Ústavy jako soudní orgán ochrany ústavnosti. Není povolán k přezkumu správnosti výkladu a následné aplikace norem jednoduchého práva, což je naopak úkolem obecných soudů. Ústavní soud toliko zjišťuje, zda výkladem a aplikací jednoduchého práva nedošlo k porušení ústavních kautel.

Nejvyšší soud ČR své závěry o postupu podle uvedených ustanovení zákona náležitě zdůvodnil a vypořádal se s námitkami stěžovatele, které nyní opakuje v ústavní stížnosti. Vyšel z toho, že stěžovatel zdůvodňoval naplnění dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu namítanou nesprávností právních závěrů obecných soudů, mající svou příčinu v neúplně provedeném dokazování. Dospěl k závěru, že jeho tvrzení jsou, vyjma výše uvedené námitky směřující proti právnímu posouzení, primárně založena na zpochybnění zjištěného skutkového stavu a že tyto výhrady nelze opřít o žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Vzhledem k popsaným konkrétním okolnostem případu Ústavní soud ověřil, že dovolací soud použil obvyklé metody výkladu norem jednoduchého práva. Jeho interpretace a aplikace jednotlivých procesních ustanovení nejsou projevem libovůle či dokonce svévole. Výklad ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu, jak jej provedl Nejvyšší soud, tak nelze považovat za neodůvodněně zužující.

Ústavní soud po posouzení řízení jako celku dospěl k závěru, že procesní postup obecných soudů při zjišťování a hodnocení skutkového stavu i při právním posouzení věci dodržel příslušné základní ústavní i zákonné předpoklady a zásady. Obecné soudy svým rozhodováním i postupem v řízení respektovaly elementární požadavky spravedlnosti. Právo na spravedlivý proces (dle čl. 36 Listiny, resp. čl. 90 Ústavy) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.

Ústavnímu soudu tak nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný. Ze stejného důvodu nevyhověl návrhu stěžovatele na náhradu nákladů právního zastoupení.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. května 2006


S t a n i s l a v B a l í k předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.