II. ÚS 35/05
II.ÚS 35/05 ze dne 20. 12. 2005

N 232/39 SbNU 457
Zvýhodnění státu jako věřitele v konkursním řízení

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 20. prosince 2005 sp. zn. II. ÚS 35/05 ve věci ústavní stížnosti Ing. J. H., správce konkursní podstaty úpadce družstva Z., proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 9. 2004 č. j. 2 Afs 106/2004-61, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. 30 Ca 73/2004, rozhodnutí Finanční ředitelství v Plzni ze dne 8. 1. 2003 č. j. 5055/150/2003 a rozhodnutí Finančního úřadu v Horažďovicích ze dne 5. 3. 2003 č. j. 5560/03/134970/2009, jimiž byla zamítnuta žádost stěžovatele o vrácení daňového přeplatku.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 9. 2004 č. j. 2 Afs 106/2004-61, Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. 30 Ca 73/2004, rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni ze dne 8. 1. 2003 č. j. 5055/150/2003 a rozhodnutí Finančního úřadu v Horažďovicích ze dne 5. 3. 2003 č. j. 5560/03/134970/2009 se zrušují.
Odůvodnění

Stěžovatel se - s odvoláním na porušení čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky - domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatel uvádí, že ústavní stížnost je podávána po rozhodnutí soudu prvního stupně, který však byl při rozhodování vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v rozsudku ze dne 2. 9. 2004 č. j. 2 Afs 106/2004-61, kterým bylo původní (žalobě stěžovatele vyhovující) rozhodnutí krajského soudu zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení. Kasační stížnost by v tomto případě byla bezpředmětná a dle stěžovatele jsou rovněž dány důvody pro postup dle § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Z obsahu připojeného spisu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 106/2004 Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Krajského soudu v Plzni sp. zn. 26 K 62/93 ze dne 30. 10. 1995 byl prohlášen konkurs na majetek družstva Z., přičemž stěžovatel byl tímto rozhodnutím ustanoven správcem konkursní podstaty úpadce.

Ústavní stížností napadeným rozhodnutím Finančního úřadu v Horažďovicích nebylo vyhověno žádosti stěžovatele o vrácení přeplatku na dani z příjmu v celkové částce 252 359 Kč, vzniklého jako srážková daň z terminovaného vkladu po prohlášení konkursu, s odůvodněním, že přeplatek byl dle § 64 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, použit na úhradu nedoplatku jiných daní. Jednalo se přitom o nedoplatek na daních vzniklý za období před prohlášením konkursu, který byl do konkursu řádně přihlášen a při přezkumném jednání zjištěn jako pohledávka druhé třídy.

V odůvodnění rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí finančního úřadu, Finanční ředitelství v Plzni odmítlo argumentaci stěžovatele, dle které uvedený postup správce daně za trvání konkursu má charakter skrytého započtení, které s odkazem na ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen "ZKV") není přípustné, neboť uvedené ustanovení zakazuje započtení na majetek patřící do konkursní podstaty, přičemž je nepochybné, že majetkem je třeba rozumět i pohledávky úpadce, což je v tomto případě pohledávka z titulu přeplatku daně. Žalobě stěžovatele, kterou se domáhal přezkoumání rozhodnutí finančního ředitelství, Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 29. 4. 2004 sp. zn. 30 Ca 144/2003 vyhověl, rozhodnutí správce daně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Z podnětu žalovaného finančního ředitelství byla podána Nejvyššímu správnímu soudu kasační stížnost, které bylo vyhověno a věc byla vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení se závazným právním názorem. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu bylo opřeno o stanovisko pléna ze dne 29. 4. 2004 č. j. Sst 2/2003-225 k výkladu vztahu ustanovení § 64 zákona č. 337/1992 Sb. a § 14 odst. 1 písm. i) ZKV, dle něhož daňový přeplatek lze vrátit daňovému subjektu jen za předpokladu, že se jedná o vratitelný přeplatek, tj. není-li evidován na žádném z jeho osobních účtů žádným správcem daně nedoplatek na dani, přičemž není rozhodné, zda nedoplatek vznikl před nebo po prohlášení konkursu, a že postup správce daně není nezákonný, postupuje-li v souladu s podmínkami pro jeho vrácení stanovenými daňovými předpisy. Krajský soud, který byl vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, pak ústavní stížností napadeným rozhodnutím žalobu stěžovatele zamítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že postupem správce daně došlo k porušení principu rovnosti účastníků - věřitelů pohledávek přihlášených do konkursního řízení. Pokud kterýkoliv věřitel přihlásí pohledávku do konkursního řízení a tato pohledávka je řádným a zákonným způsobem zjištěna, musí mít stejná práva jako kterýkoliv účastník - věřitel, co se týká uspokojení této pohledávky. Uspokojení pohledávek přihlášených do konkursního řízení lze provést za podmínek a v souladu s ustanovením § 30 a násl. ZKV, z nichž vyplývá, že pohledávky lze uspokojit poměrně s tím, že zákon stanoví pořadí uspokojování jednotlivých pohledávek. Je-li tedy pohledávka přihlášená Finančním úřadem v Horažďovicích druhé třídy, může být uspokojena pouze stejným způsobem jako pohledávka kteréhokoliv jiného věřitele, jehož pohledávka byla rovněž zjištěna jako pohledávka druhé třídy. V situaci, kdy Finanční úřad v Horažďovicích použil (v podstatě započetl) přeplatek daně z příjmu vzniklý po prohlášení konkursu na úhradu části své pohledávky přihlášené do konkursního řízení, získal tak vůči ostatním věřitelům druhé třídy výhodu a jeho uspokojení v konkursu je vyšší než u ostatních věřitelů druhé třídy.

Stěžovatel rovněž poukázal na odlišný právní názor části soudců Nejvyššího správního soudu, který byl publikován spolu se shora uvedeným stanoviskem pléna, dle něhož použitím přeplatku daně vzniklého po prohlášení konkursu na úhradu nedoplatku daně vzniklého před prohlášením konkursu dochází k porušení principu rovnosti.

Nejvyšší správní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na rozbor a právní závěry k projednávané problematice obsažené v citovaném stanovisku pléna, publikovaném ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. 6/2004, jímž jsou v zájmu jednotného rozhodování vázáni všichni jeho soudci. Na těchto závěrech trvá a nadále se nedomnívá, že by jimi bylo zasahováno do principu rovnosti.

Ústavní soud podotýká, že posuzoval ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a obdobně orgánům veřejné moci a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. S ohledem na zjištěné skutečnosti, pak dospěl k závěru, že právě k výše uvedenému porušení principů obsažených v Listině, opravňujícímu zásah Ústavního soudu, došlo.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, a účastníci řízení vyjádřili dle ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, svůj souhlas, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.
Ústavní soud nejdříve uvádí, že ústavní stížnost podanou po rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. 30 Ca 73/2004 považuje za přípustnou, neboť dle ustanovení § 104 odst. 3 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, platí, že kasační stížnost je nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem (to neplatí, je-li důvodem kasační stížnosti to, že se soud neřídil závazným právním názorem).

Ústavní soud dále předesílá, že projednávanou problematikou, tj. výkladem vztahu ustanovení § 64 zákona č. 337/1992 Sb. a § 14 odst. 1 písm. i) ZKV, tedy přípustností použití přeplatku na dani vzniklého po prohlášení konkursu na úhradu nedoplatku jiné daně vzniklého před prohlášením konkursu (tzv. "skrytým započtením" na majetek podstaty) se zabýval již ve svých nálezech sp. zn. I. ÚS 544/02 ze dne 7. 4. 2005 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, nález č. 76), sp. zn. III. ÚS 648/04 ze dne 28. 7. 2005 (uveřejněn tamtéž, svazek 38, nález č. 145) a sp. zn. III. ÚS 24/05 ze dne 24. 11. 2005 (uveřejněn tamtéž, svazek 39, nález č. 212), přičemž od závěrů zde uvedených nemá důvod se odchylovat; v podrobnostech proto na ně odkazuje a shodně či obdobně uvádí:

Z pohledu jednoduchého práva, relevantního v rozsahu ústavněprávního posouzení, na předmětnou věc dopadají ustanovení příslušných právních předpisů ve znění platném ke dni vydání stěžovatelem správní žalobou napadeného rozhodnutí Finančního úřadu v Horažďovicích, a to § 14 odst. 1 písm. i), § 32 odst. 4, § 33 odst. 3 ZKV, § 40 odst. 11, § 59 odst. 3 písm. e), § 64 odst. 2, 4 zákona č. 337/1992 Sb.

Podle § 59 odst. 3 písm. e) a § 64 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb. lze daň platit přeplatkem na jiné dani, přeplatek se použije na úhradu případného nedoplatku u jiné daně. Ustanovení § 33 odst. 3 ZKV pak stanoví, že k úhradě pohledávek konkursních věřitelů nelze použít prostředky, s nimiž je možné podle zvláštního zákona naložit jen stanoveným způsobem. Dle § 40 odst. 11 zákona č. 337/1992 Sb. se prohlášením konkursu daňové řízení nepřerušuje.

Dle § 14 odst. 1 písm. i) ZKV však platí, že započtení na majetek patřící do podstaty není přípustné, přičemž daňové pohledávky státu jsou v konkursním řízení pohledávkami druhé třídy (§ 32 odst. 4 ZKV).

Z ustanovení § 40 odst. 11 zákona č. 337/1992 Sb., dle něhož se prohlášením konkursu daňové řízení nepřerušuje, pak s ohledem na citovanou právní úpravu vyplývá dvojí možná interpretace:

Dle první prohlášení konkursu není překážkou započtení vratitelného přeplatku na jinou dlužnou daň. Na tuto interpretaci navazuje i jedna z výkladových alternativ ustanovení § 33 odst. 3 ZKV, podle něhož k úhradě pohledávek konkursních věřitelů nelze použít prostředky, s nimiž je možné podle zvláštního zákona naložit jen stanoveným způsobem, přičemž za takový se považuje postup podle § 59 odst. 3 písm. e) a § 64 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb. Navazuje na ni dále i výklad pojmu započtení dle § 14 odst. 1 písm. i) ZKV, omezující jeho rozsah toliko na pohledávky soukromoprávní.

Podle druhé interpretace pokračování daňového řízení po prohlášení konkursu je omezeno na jiné jeho aspekty, než je možný zápočet daňového přeplatku na jiný daňový dluh. Tato výkladová varianta se opírá o ustanovení § 14 odst. 1 písm. i) ZKV, resp. tu jeho interpretaci, dle níž pojem nepřípustnosti započtení na majetek patřící do podstaty zahrnuje jak soukromoprávní, tak i veřejnoprávní pohledávky. Opírá se i o interpretaci § 33 odst. 3 ZKV, která do rámce zvláštním zákonem stanoveného způsobu naložení s prostředky, vylučujícího možnost jejich použití k úhradě pohledávek konkursních věřitelů, nezahrnuje oprávnění správce daně z vratitelných přeplatků na dani z přidané hodnoty uhradit nedoplatek na dani jiné.

Napadená rozhodnutí obecných soudů vycházejí z právního názoru, že institut přeplatku na dani je institutem veřejného práva a že s daňovým přeplatkem je správce daně povinen naložit způsobem uvedeným v § 64 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., tj. převést jej nejprve na úhradu daňových nedoplatků, a to i v případě, že daňovým subjektem je úpadce, na jehož majetek byl prohlášen konkurs. Podle ustanovení § 40 odst. 11 téhož zákona se totiž prohlášením konkursu na majetek daňové řízení nepřerušuje, správce daně je tudíž povinen postupovat podle § 64 a případné úpadcovy daňové přeplatky převést na úhradu jeho daňových nedoplatků. Ve své argumentaci tak zcela vycházejí ze závěrů zaujatých plénem Nejvyššího správního soudu ve stanovisku ze dne 29. 4. 2004 č. j. Sst 2/2003-225 (dále jen "Stanovisko" nebo "Stanovisko pléna"). Podle právní věty Stanoviska lze vrátit daňový přeplatek daňovému subjektu jen za předpokladu, že se jedná o vratitelný přeplatek, tj. není-li evidován na žádném z jeho osobních účtů žádným správcem daně nedoplatek na dani, přičemž není rozhodné, zda nedoplatek vznikl před nebo po prohlášení konkursu. Postup správce daně není nezákonný, postupuje-li při vrácení přeplatku v souladu s podmínkami pro jeho vrácení stanovenými daňovými předpisy. Ve Stanovisku se dovozuje, že postupuje-li správce daně podle § 59 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb. ve vztahu k daňovému subjektu, na jehož majetek byl prohlášen konkurs, realizuje se tak úhrada splatné daňové povinnosti, tzn. že dochází k úhradě dluhu na dani, a nikoliv k započtení na majetek konkursní podstaty ve smyslu soukromoprávní úpravy, a není zde tedy rozporu s ustanovením § 14 odst. 1 písm. i) ZKV. Nemůže také obstát argumentace, že nárok na vrácení přeplatku je pohledávkou úpadce za jeho dlužníkem, jímž je stát, a že přeplatek na dani je majetkem, který ke dni vyhlášení konkursu patřil do konkursní podstaty. Tento názor je zdůvodněn odkazem na cíle konkursu, k jejichž dosažení je třeba způsobem uvedeným v ustanovení § 27 a § 27a ZKV majetek tvořící konkursní podstatu zpeněžit, což předpokládá, že takový majetek může být předmětem občanskoprávních vztahů, kterémužto vymezení však nárok daňového subjektu z veřejnoprávního daňového řízení neodpovídá.

Ústavní soud dodává, že ke Stanovisku pléna bylo přijato odlišné stanovisko šesti soudců Nejvyššího správního soudu, podle něhož: "I. Daňový nedoplatek vzniklý před prohlášením konkursu lze uspokojit jenom podle pravomocného rozvrhového usnesení. Daňový nedoplatek vzniklý po prohlášení konkursu má povahu pohledávky za podstatou a lze jej uspokojit kdykoliv v průběhu konkursu; II. Daňový přeplatek nelze po prohlášení konkursu použít k úhradě jiných daňových nedoplatků úpadce, které správce daně přihlásil nebo měl přihlásit do konkursu. Postup podle § 64 zákona č. 337/1992 Sb. by za trvání konkursu byl nepřípustným započtením." Zastánci odlišného stanoviska vycházeli z ústavněprávních východisek (principů právního státu i úpravy čl. 11 odst. 1 Listiny), z nichž dovozují rovné procesní postavení účastníků konkursního řízení, jakož i rovná práva všech vlastníků v širokém slova smyslu k jejich majetku. Správce daně za uvedených okolností má stejná práva a povinnosti jako kterýkoli jiný účastník řízení, jako konkursní věřitel není nadán vrchnostenským postavením, jehož nositelem je v rámci daňového řízení. Je poukazováno na novelu citovaného zákona provedenou zákonem č. 105/2000 Sb., v níž dal zákonodárce jasně najevo svou vůli nadále nezvýhodňovat daňové pohledávky.

Jak již bylo konstatováno, příslušná ustanovení zákona o správě daní a poplatků a zákona o konkursu a vyrovnání, jimiž byla napadená rozhodnutí zdůvodněna, připouštějí a umožňují - čemuž také nasvědčuje rozdílná praxe soudů v obdobných případech - různý výklad.

(Pokud jde o posouzení validity jednotlivých výkladových alternativ relevantního jednoduchého práva, jež je nutno odvinout od posouzení relevance interpretačních alternativ jednotlivých zákonných ustanovení, Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na odůvodnění nálezu sp. zn. III. ÚS 648/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 38, nález č. 145).

Ústavní soud již v minulosti judikoval tak, že v situaci, kdy právní předpis umožňuje různé interpretace, je povinností všech státních orgánů provést jejich interpretaci ústavně konformním způsobem [viz kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 5/96 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, nález č. 98, vyhlášen pod č. 286/1996 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 19/98 (uveřejněn tamtéž, svazek 13, nález č. 19, vyhlášen pod č. 38/1999 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 15/98 (uveřejněn tamtéž, svazek 13, nález č. 48, vyhlášen pod č. 83/1999 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 4/99 (uveřejněn tamtéž, svazek 14, nález č. 93, vyhlášen pod č. 192/1999 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 10/99 (uveřejněn tamtéž, svazek 16, nález č. 150, vyhlášen pod č. 290/1999 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 17/99 (uveřejněn tamtéž, svazek 16, nález č. 174, vyhlášen pod č. 3/2000 Sb.)].

Tam, kde zákon připouští dvojí výklad, je tak třeba upřednostnit ten, který je co nejvíce souladný s ústavním pořádkem. Ústavní soud také v řízení o ústavní stížnosti - v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 666/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, nález č. 145) zabývajícím se daňovou problematikou - již judikoval, že za situace, kdy právo umožňuje dvojí výklad, nelze pominout, že na poli veřejného práva mohou státní orgány činit pouze to, co jim zákon výslovně umožňuje; z této maximy pak plyne, že při ukládání a vymáhání daní dle zákona (čl. 11 odst. 5 Listiny), tedy při de facto odnětí části nabytého vlastnictví, jsou orgány veřejné moci povinny ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny šetřit podstatu a smysl základních práv a svobod [shodně viz i nálezy sp. zn. III. ÚS 667/02 (uveřejněn tamtéž, svazek 32, nález č. 39), sp. zn. I. ÚS 621/02 (uveřejněn tamtéž, svazek 34, nález č. 115), sp. zn. II. ÚS 669/02 (uveřejněn tamtéž, svazek 37, nález č. 70)].

I v posuzovaném případě je tak třeba při řešení určující otázky, tj. vzájemného vztahu ustanovení § 59 odst. 3 písm. e), § 40 odst. 11 a § 64 zákona č. 337/1992 Sb. a § 14 odst. 1 písm. i) ZKV, mít na zřeteli především ústavní úpravu základních práv tak, jak to odpovídá požadavku úcty k právům a svobodám člověka a občana, jakožto základu právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky), přičemž ze souvisejícího čl. 1 Listiny plyne primát základních práv a svobod, primát jednotlivce před státem. Ten je pak třeba respektovat i při střetu základních práv s obecným zájmem státu. Lze na tomto místě také odkázat zejména na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4/97 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 20, nález č. 164), sp. zn. III. ÚS 139/98 (uveřejněn tamtéž, svazek 12, nález č. 106), sp. zn. III. ÚS 257/98 (uveřejněn tamtéž, svazek 13, nález č. 10) a sp. zn. III. ÚS 765/02 (uveřejněn tamtéž, svazek 30, nález č. 65), v nichž je vyjádřeno působení Ústavy tak, že "jednou z funkcí Ústavy, zvláště ústavní úpravy základních práv a svobod, je její ,prozařování' celým právním řádem. Smysl Ústavy spočívá nejen v úpravě základních práv a svobod, jakož i institucionálního mechanizmu a procesu utváření legitimních rozhodnutí státu (resp. orgánů veřejné moci), nejen v přímé závaznosti Ústavy a v jejím postavení bezprostředního pramene práva, nýbrž i v nezbytnosti státních orgánů resp. orgánů veřejné moci, interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod." Takto, podle přesvědčení Ústavního soudu, přistupuje k interpretaci příslušných ustanovení jednoduchého práva odlišné stanovisko disentujících soudců Nejvyššího správního soudu, které zohlednilo i ústavní úpravu ochrany vlastnického práva, a jehož závěr považuje Ústavní soud za ústavně konformní.

Vlastnické právo jako právo základní, které je třeba mít při posuzování daného problému na mysli, je chráněno čl. 11 Listiny. Podle odstavce 1 věty prvé a druhé má každý právo vlastnit majetek a vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Z uvedené ústavní normy žádnou interpretací nelze dovodit zvýšenou ochranu práv státu jako vlastníka, kterého v daňových věcech reprezentuje správce daně. Výklad zastávaný správními soudy v posuzované věci však ve svých důsledcích stát, resp. správce daně, oproti jiným vlastníkům - v případech vyhlášených konkursů v úvahu přicházejících jako konkursní věřitelé - zvýhodňuje a de facto mu přiznává privilegované postavení (ač to již nyní, oproti době dřívější, neumožňuje stávající úprava zákona o konkursu a vyrovnání).

V této souvislosti Ústavní soud podotýká, že ve shodě s názorem Nejvyššího soudu, vyjádřeným v jeho rozhodnutí publikovaném pod č. 23/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, zastává názor, že nárok na vrácení přeplatku daně považuje za pohledávku úpadce za jeho dlužníkem, tj. státem reprezentovaným správcem daně. Přitom, a to opět ve shodě s názorem uvedeným v rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaném pod č. 20/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, považuje takové pohledávky úpadce za součást majetku jeho konkursní podstaty, a nesdílí tedy závěry Stanoviska pléna Nejvyššího správního soudu ani v té části, v níž s odkazem na povahu nároku daňového subjektu na vrácení přeplatku na dani nepřipouští možnost jeho zařazení do konkursní podstaty. S ohledem na čl. 11 odst. 1 Listiny stanovenou záruku stejné ochrany vlastnických práv různých vlastníků tak závěr, že by vlastnickému právu jednoho z věřitelů téže třídy, byť by se jednalo o stát, byla poskytována ochrana zvýšená, připustit nelze.

Zatímco výklad zastávaný odlišným stanoviskem vede k naplnění účelu zákona o konkursu a vyrovnání a respektuje jeden z jeho hlavních cílů, jímž je ochrana práv věřitelů dlužníka, jenž se ocitne v úpadku, a přitom stát zde reprezentovaný správcem daně nijak neznevýhodňuje, neboť u něj při pečlivém postupu a řádném uplatnění jeho pohledávek podle § 20 ZKV k žádné výraznější újmě, resp. nikoli větší než u ostatních věřitelů při poměrném uspokojení jejich nároků, nedochází. Naopak při výkladu zastávaném napadenými rozhodnutími je sice cílů zamýšlených předpisy daňovými v plné míře dosahováno, avšak za cenu omezení vlastnických práv ostatních věřitelů.

Ústavní soud proto konstatuje, že právní závěry obecných soudů vedly k neodůvodněnému zvýhodnění jednoho z věřitelů, tj. státu, zastoupeného finančními orgány. Potvrzením privilegovaného postavení finančního úřadu při uspokojování jeho pohledávek za úpadcem dochází v podstatě k odčerpávání finančních prostředků z konkursní podstaty na úkor ostatních věřitelů, čímž je fakticky omezována možnost poměrného uspokojení ostatních věřitelů.

Ústavní soud je toho názoru, že interpretací podanou napadenými rozhodnutími není zachována spravedlivá rovnováha mezi požadavkem obecného zájmu na řádném placení daní a imperativem ochrany základních práv jednotlivce (čl. 11 odst. 1 Listiny).

Ústavní soud, který vychází ze zásady priority ústavně konformní interpretace jednoduchého práva, dospěl k závěru, dle něhož ustanovení § 14 odst. 1 písm. i) ZKV je zvláštním právním předpisem, zakotvujícím nepřípustnost kompenzace nejen soukromoprávních, nýbrž rovněž soukromoprávních a veřejnoprávních pohledávek. Jako takové má proto v pozici speciální úpravy přednost před úpravou obecnou, obsaženou v ustanoveních § 59 odst. 3 písm. e), § 40 odst. 11 a § 64 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb. Rozhodnutí obecných soudů, jež uvedenou souvztažnost norem jednoduchého práva neakceptují, ocitají se z tohoto důvodu v rozporu s ustanoveními čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud proto z důvodu ústavně nekonformní interpretace příslušných ustanovení, podané v odůvodnění napadených rozhodnutí, ústavní stížností napadená rozhodnutí dle § 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil, a to pro jejich rozpor s čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 1 a čl. 37 Listiny.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.