II. ÚS 3466/11
II.ÚS 3466/11 ze dne 20. 9. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Jiřího Nykodýma a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti A. P. A., zastoupeného Mgr. Pavlem Marťánem, advokátem se sídlem Latrán 193, Český Krumlov, proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově č. j. 10 T 210/2010-321 ze dne 20. 12. 2010, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 3 To 30/2011-342 ze dne 31. 1. 2011 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 702/2011-362 ze dne 15. 6. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces, vyplývajícího z čl. 36 a násl. Listiny.

Jak Ústavní soud z připojeného spisového materiálu zjistil, rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově č. j. 10 T 210/2010-321 ze dne 20. 12. 2010 byl stěžovatel uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), za což byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.

Odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též "krajský soud") usnesením č. j. 3 To 30/2011-342 ze dne 31. 1. 2011 jako nedůvodné zamítl.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel rovněž dovolání, jež však Nejvyšší soud usnesením č. j. 7 Tdo 702/2011-362 ze dne 15. 6. 2011 odmítl dle § 265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), jako zjevně neopodstatněné.

Stěžovatel se tedy obrátil na Ústavní soud. V projednávané ústavní stížnosti obecným soudům vytkl nesprávnost skutkových zjištění, která se stala podkladem výroku o vině, a projevil nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů obecnými soudy. Odkázal na svoji obhajobu, založenou na tvrzení, že pohlavní styk mezi ním a poškozenou dne 3. 8. 2010 byl dobrovolný, poškozená se tomuto pohlavnímu styku nebránila a jestliže s ním nesouhlasila, pak tento nesouhlas nedala zřetelně najevo. Na podporu svého tvrzení se stěžovatel dovolával znaleckého posudku V. Š., znalce z odvětví zdravotnictví, obor psychiatrie, specializace klinická psychologie, který po vyšetření poškozené učinil závěr, že tato je velice složitou osobností, která nad svými pocity uplatňuje menší míru kontroly, a dále že některé aspekty svého vztahu se stěžovatelem neuvádí. Znalec dokonce připustil, že poškozená mohla mít se stěžovatelem pohlavní styk nejdříve dobrovolný, avšak později svůj souhlas s ním odvolala. Obsah znaleckého posudku podle stěžovatele vyvolává pochybnosti o věrohodnosti výpovědi poškozené, a tudíž i pochybnosti o průběhu skutkového děje, kteréžto nelze vykládat v jeho neprospěch. V důkazním řízení musí být dosaženo prakticky jistoty o existenci právně významných skutkových okolností, které jsou základem pro rozhodnutí o vině. V předmětném trestním řízení taková jistota v souladu s přesvědčením stěžovatele neexistovala, a proto soudy pochybily, jestliže ho za dané situace uznaly vinným, resp. nápravu tohoto pochybení nesjednaly v průběhu řízení o řádném a mimořádném opravném prostředku.

Obdobné argumenty stěžovatel uplatnil posléze v podání ze dne 21. 2. 2012, které sepsal sám bez právního zastoupení, stejně jako podání ze dne 13. 1. 2012 a 24. 8. 2012, v nichž požádal o přednostní vyřízení věci.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jádro ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatele se způsobem, jímž obecné soudy hodnotily důkazy a s právními závěry, k nimž tyto na základě hodnocení důkazů dospěly. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995, N 34/3 SbNU 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995, N 79/4 SbNU 255).

Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Obecné soudy opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu. Věnovaly patřičnou pozornost i hodnocení důkazů; jednotlivé důkazy vzájemně konfrontovaly a podrobně popsaly, v důsledku jakých úvah jim přikládaly důkazní sílu co do jejich věrohodnosti a relevance k prokázání viny stěžovatele. Jedná se především o klíčovou usvědčující výpověď poškozené, o jejíž věrohodnosti a pravdivosti obecné soudy navzdory námitkám stěžovatele nepochybovaly, a to s ohledem na řadu dalších provedených důkazů, které její výpověď podporovaly a které soudy zmínily v odůvodnění napadených rozhodnutí, na něž Ústavní soud v podrobnostech odkazuje.

Je třeba podotknout, že námitky obsažené v ústavní stížnosti ve své podstatě pouze kopírují námitky odvolací, aniž by ovšem stěžovatel jakkoliv zareagoval na podrobné a pečlivé odůvodnění usnesení krajského soudu ze dne 31. 1. 2011, v němž se tento se všemi jeho argumenty detailně vypořádal. Jen ve stručnosti, podle odvolacího soudu si stěžovatel závěry znalce V. Š. vykládá mylně, neboť znalec připustil toliko možnost, že poškozená mohla mít před inkriminovanou událostí se stěžovatelem dobrovolný pohlavní styk, ale v rámci dotčené události, tj. dne 3. 8. 2010 svůj souhlas k sexuálnímu styku nedala. Shledal-li znalec, že poškozená některé aspekty vztahu ke stěžovateli neuvádí, tato skutečnost by na závěru o vině stěžovatele ničeho neměnila, neboť znásilnění popisovala poškozená dle znalce i dle odvolacího soudu ve všech fázích trestního řízení shodně. Odvolací soud tak nepřisvědčil názoru stěžovatele, že závěry znaleckého posudku V. Š. vyvolávají pochybnosti o věrohodnosti výpovědi poškozené, naopak podle soudu svědčí v její prospěch. Znalec v rámci znaleckého zkoumání jednoznačně konstatoval, že nebylo zjištěno nic, co by bylo možné interpretovat jako projev výrazné averze ze strany poškozené ke stěžovateli. Ani odvolací soud ve výpovědi poškozené nenalezl žádné náznaky mstivosti, které by eventuálně vypovídaly o existenci křivého obvinění vzneseného poškozenou. Pochybnosti o věrohodnosti výpovědi panovaly spíše na straně stěžovatele, který v průběhu řízení svá vyjádření měnil a rozpory se objevily i mezi jeho výpovědí a výpovědí jeho družky (viz str. 8 rozsudku nalézacího soudu, na nějž krajský soud plně odkázal).

Pakliže se na základě shora popsaných skutečností obecné soudy přiklonily spíše k verzi poškozené, označujíce ji za pravdivou, nelze jim vytýkat, že nepřistoupily k aplikaci zásady in dubio pro reo. V trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá. To byl i případ nyní projednávané věci.

Lze tedy uzavřít, že postupem obecných soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Právo na spravedlivý proces (dle čl. 36 Listiny) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.

Ústavnímu soudu s ohledem na výše uvedené proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. září 2012

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.