II. ÚS 3462/13
II.ÚS 3462/13 ze dne 22. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Hany Filipové, zastoupené JUDr. Annou Doležalovou, advokátkou se sídlem Plzeň, Jablonského 604/7, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 9. 2013, č.j. Ncd 155/2013-1007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 11. 2013, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

II.

2. Stěžovatelka se svým návrhem ze dne 11. 6. 2013 domáhala, aby věc vedená Okresním soudem Plzeň - město pod sp. zn. 99 P 58/2006, byla Vrchním soudem v Praze z důvodu vhodnosti podle § 12 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), přikázána jinému soudu. Zároveň navrhla, aby věc, jež se týká výchovy a výživy nezletilého Filipa Frause, byla přikázána Obvodnímu soudu pro Prahu 4. Tento svůj návrh odůvodnila především poukazem na tvrzenou podjatost soudkyně, která věc u soudu prvního stupně projednává. Tuto podjatost stěžovatelka dovozovala z postupu soudkyně vůči její osobě. Vzhledem k relativně malému počtu soudců Okresního soudu Plzeň - město, jejich osobní známosti a vztahům mezi nimi, pak navrhla přikázání věci soudu v jiném kraji. Vhodnost přikázání věci Obvodnímu soudu pro Prahu 4 pak spatřovala v tom, že tento soud má větší počet soudců, dostatek ve věci neangažovaných soudních znalců a lze tedy předpokládat rychlejší, po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější projednání věci.

3. Vrchní soud v Praze však ústavní stížností napadeným rozhodnutím návrh stěžovatelky na přikázání věci Obvodnímu soudu pro Prahu 4 zamítl. V odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedl, že nedospěl k závěru, že by přikázáním věci Obvodnímu soudu pro Prahu 4 bylo dosaženo účelu sledovaného ustanovením § 12 odst. 2 občanského soudního řádu, tj. hospodárnějšího a rychlejšího projednání věci, neboť předmětné řízení je u Obvodního soudu Plzeň - město vedeno již od roku 2006, soud je s věcí řádně obeznámen a provedl již celou řadu úkonů. Dle názoru vrchního soudu ve věci nemůže dojít k přikázání věci jinému soudu ani z důvodů uvedených v ustanovení § 12 odst. 1 občanského soudního řádu, tj. z důvodu vyloučení všech soudců příslušného soudu z projednávání věci pro jejich podjatost, neboť soudkyně Okresního soudu Plzeň - město, jejíž podjatost stěžovatelka namítala, nebyla usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 6. 2013, č.j. Nc 642/2013-985, z projednávání a rozhodování v předmětné věci vyloučena.

III.

4. Toto rozhodnutí vrchního soudu stěžovatelka napadla ústavní stížností. V ní tvrdila, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, když Vrchní soud v Praze nevzal při svém rozhodování v potaz obsah jejího podání a při výkladu ustanovení § 12 odst. 2 občanského soudního řádu nepřihlédl ke všem namítaným okolnostem a zákonným kritériím. V této souvislosti poukázala i na dosavadní výsledek řízení, kdy byl Krajským soudem v Plzni (k odvolání stěžovatelky) zrušen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 31. 1. 2013, č.j. 99 P 58/2006-902 (jímž soud prvního stupně zakázal stěžovatelce styk s nezletilým synem Filipem), a věc mu vrátil k dalšímu řízení. S ohledem na skutečnost, že soud prvního stupně vedl řízení způsobem, jenž si vynutil kasační zásah odvolacího soudu, pak byla dle názoru stěžovatelky snížena důvěryhodnost tohoto soudu. Proto také bylo dle názoru stěžovatelky namístě věc delegovat.
IV.

5. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jí napadeného rozhodnutí, jakož i spisového materiálu, který si za tím účelem vyžádal, dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

6. Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního pak může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže obecné soudy postupují v souladu s příslušnými ustanoveními příslušného procesního předpisu, respektují ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.

7. Ve vztahu k posuzované ústavní stížnosti je předně nutno uvést, že její podstatou je toliko nesouhlas stěžovatelky s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze o jejím návrhu na přikázání předmětné věci Obvodnímu soudu pro Prahu 4. Zde je třeba připomenout, že obsahem práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je především garance možnosti domáhat se svého práva stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu, což znamená oprávnění předložit zákonnému soudci svou věc k posouzení a požívat všech práv vyplývajících z postavení účastníka řízení, především práva skutkově a právně argumentovat. Tomu pak odpovídá povinnost obecného soudu své rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1834/10 ze dne 22. 11. 2010 (N 231/59 SbNU 357)]. Neplyne však odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 439/11 ze dne 2. 6. 2011, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

8. Ústavní soud po prostudování věci dospěl k závěru, že do práva stěžovatelky na spravedlivý proces, jehož obsah byl vymezen výše, nebylo napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 9. 2013, č.j. Ncd 155/2013-1007, zasaženo, neboť tento soud se návrhem stěžovatelky na přikázání věci předepsaným způsobem zabýval, rozhodl o něm v souladu s příslušnými procesními předpisy a toto své rozhodnutí řádně a srozumitelně odůvodnil. Ústavní soud tak nepřisvědčil námitce stěžovatelky, že se vrchní soud ve svém rozhodnutí nevypořádal se všemi důvody na přikázání věci jinému soudu uvedenými stěžovatelkou v jejím návrhu. V této souvislosti si pak Ústavní soud dovoluje upozornit, že stěžovatelka ve svém návrhu odůvodňovala vhodnost delegace především poukazem na jí tvrzenou podjatost soudkyně, která o věci v prvním stupni rozhodovala. O této námitce však již bylo pravomocně rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 6. 2013, č.j. Nc 642/2013-985, na nějž vrchní soud ve svém rozhodnutí také odkázal. Vzhledem ke skutečnosti, že o námitkách stěžovatelky vztahujících se k tvrzené podjatosti soudkyně soudu prvního stupně již bylo rozhodnuto orgánem, který je k tomu dle občanského soudního řádu příslušný (přičemž tvrzená podjatost soudkyně nebyla shledána), neměl Vrchní soud v Praze důvod se těmito námitkami znovu podrobně zabývat.

9. K námitce stěžovatelky, že přikázání věci jinému soudu odůvodňuje i dosavadní výsledek řízení, tj. skutečnost, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, přičemž stěžovatelka je s ohledem na nutnost tohoto kasačního zásahu odvolacího soudu přesvědčena o neschopnosti soudu prvního stupně dospět ve věci ke spravedlivému výsledku, pak Ústavní soud uvádí, že ani tuto námitku neshledal důvodnou. Dle Ústavního soudu totiž skutečnost, že v řízení došlo ke zrušení prvostupňového rozhodnutí, nemůže být sama o sobě důvodem pro odnětí věci zákonnému soudci. Tato okolnost nemůže být důvodem k přikázání věci jinému soudu tím spíše, že ke kasačnímu zásahu došlo na návrh stěžovatelky, jejíž námitky odvolací soud shledal důvodnými, a proto jejímu návrhu vyhověl, odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a pro další řízení jej zavázal svým právním názorem. Ústavní soud je naopak toho názoru, že tímto postupem odvolacího soudu bylo zřetelně prokázáno, že práva stěžovatelky jsou v řízení dostatečně chráněna, a proto neshledal, že by zde byl důvod k přikázání věci jinému soudu.

V.

10. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. ledna 2014

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.