II. ÚS 3460/13
II.ÚS 3460/13 ze dne 5. 2. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti Ing. Martina Dědice, zastoupeného Mgr. Gabrielou Nejedlíkovou, advokátkou se sídlem Husova 1285/2, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti příkazu k domovní prohlídce Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 0 Nt 2229/2013 ze dne 10. 9. 2013 a následnému zajištění věcí při provedení domovní prohlídky takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i nápravy zásahu orgánu veřejné moci způsobeného zajištěním věcí při provedení nařízené domovní prohlídky.

Z napadeného rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě, jakož i k ústavní stížnosti přiložených listin, Ústavní soud zjistil, že soudce jmenovaného soudu vydal dne 10. 9. 2013 příkaz k domovní prohlídce bytu užívaného stěžovatelem, a to na návrh státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci (pobočka v Ostravě), z něhož vyplynulo, že policejním orgánem je vedeno trestní řízení ve věci podezření ze spáchání trestného činu sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě dle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 trestního zákoníku, jakož i z trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby dle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku jednáním blíže popsaným v odůvodnění napadeného příkazu, přičemž tyto zločiny mají být páchány formou organizované zločinecké skupiny dle § 129 téhož zákona, jichž se měl dopustit stěžovatel jako podezřelý. Domovní prohlídka byla nařízena na dobu od 16. 9. 2013 do 20. 9. 2013. Samotná domovní prohlídka se pak uskutečnila dne 16. 9. 2013 v době od 9:00 do 11:00 hodin.

Příkaz k prohlídce napadl stěžovatel ústavní stížností, ve které tvrdí, že stroze vymezené odůvodnění nařízení domovní prohlídky jeho obydlí nemůže být akceptovatelné. Tyto aspekty dle názoru stěžovatele proto vyžadují, aby rozhodující obecný soud před vydáním příslušného příkazu nejen bedlivě zkoumal, zda v té které konkrétní věci jsou pro nařízení domovní prohlídky splněny všechny zákonné podmínky, ale aby také příkazu, jímž domovní prohlídku nařizuje, věnoval náležitou pozornost a aby své rozhodovací důvody v jeho odůvodnění dostatečně a zřetelně vyložil, k čemuž v posuzovaném případě nedošlo, neboť jde o zjevný opis odůvodnění navrhujícího státního zástupce. Stěžovatel rovněž zpochybnil postup při vlastní realizaci příkazu k domovní prohlídce, který v důsledku vadného příkazu rovněž nemůže obstát. Protokolace prohlídky a zajištěných věcí byla dle jeho přesvědčení v rozporu s ustanovením trestního řádu, zejména § 85 odst. 3 s přihlédnutím k § 79 odst. 5, který stanoví, že protokol musí obsahovat dostatečně přesný popis věci, který by umožnil určit její totožnost, čemuž protokol pořízený v souvislosti s provedenou prohlídkou neodpovídá. Tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl. Poukázal na judikaturu Ústavního soudu v podobných věcech a navrhl, aby Ústavní soud napadený příkaz k prohlídce zrušil, aby zakázal Policii České republiky pokračovat v porušování jeho základních práv dle čl. 12 odst. 1 Listiny a aby jí přikázal obnovit stav před porušením tím, že vydá věci zabavené při domovní prohlídce provedené dne 16. září 2013, specifikované v protokolu o provedení domovní prohlídky pod čísly 1 až 9.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

V posuzované věci se jedná především o posouzení toho, zda aplikace trestně procesních ustanovení upravujících rozhodování o domovní prohlídce podle § 83 odst. 1 trestního řádu nezakládají nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelky v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou. Ústavní soud ovšem připomíná, že rozhodování o důvodech pro nařízení domovní prohlídky (popř. prohlídky nebytových prostor) může být ze své podstaty vedeno toliko v rovině určité pravděpodobnosti (nikoliv jistoty), protože v přípravném řízení shromážděné důkazy a jiné informace nejsou (a ze své podstaty ani nemohou být) úplné.

Ústavní soud tu pokládá za nutné zmínit, že otázkou požadavků na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí (resp. rozhodnutí orgánu veřejné moci obecně) se již zabýval mnohokrát, přičemž své postuláty formuloval v celé řadě svých rozhodnutí (z poslední doby např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3441/11 ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1834/10 ze dne 22. 11. 2010, N 231/59 SbNU 357, dostupné - stejně jako další zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu - na http://nalus.usoud.cz). Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, s tím, že jí ve smyslu judikatury Ústavního soud nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. "rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu" s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" (kupř. nálezy sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05 a IV. ÚS 787/06, III. ÚS 961/09). Rozsah odůvodnění je tedy co do jeho šíře spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští.

Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí vymezil podmínky, za nichž lze uskutečnění prohlídek považovat za ústavně aprobovaný zásah do uvedených práv [srov. např. nálezy ze dne 6. října 2005, sp. zn. II. ÚS 298/05 (N 196/39 SbNU 91), ze dne 25. srpna 2008, sp. zn. IV. ÚS 1780/07 (N 147/50 SbNU 297), a ze dne 28. dubna 2009, sp. zn. I. ÚS 536/06 (N 100/53 SbNU 263), dále též nálezy ze dne 1. listopadu 2006, sp. zn. II. ÚS 362/06 (N 200/43 SbNU 239), ze dne 10. března 2011, sp. zn. II. ÚS 3073/10 (N 41/60 SbNU 483), či ze dne 10. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 3369/10], přičemž v nich zdůraznil roli obecných soudů z hlediska ochrany základních práv při rozhodování o jejich nařízení podle § 83 a 83a trestního řádu. Za stěžejní lze v tomto směru označit požadavek odůvodnění těchto příkazů, v němž musí soud dostatečně a zřetelně vyložit své rozhodovací důvody. K naplnění zmíněného ústavněprávního požadavku přitom nepostačuje pouhý odkaz na příslušná zákonná ustanovení nebo jejich citace, nýbrž musí být dostatečně zřejmé, z jakých skutkových (a případně i jiných) okolností tento příkaz vychází, případně čím a v čem pokládá zákonem stanovené podmínky za naplněné (srov. nález sp. zn. II. ÚS 362/06).

V této souvislosti je namístě poznamenat, že k vydání uvedeného příkazu postačuje "důvodné podezření" (§ 82 odst. 1 a § 160 odst. 4 trestního řádu), že v bytě nebo jiném prostoru "je věc ... důležitá pro trestní řízení", z čehož se odvíjí i adekvátní úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Přiměřeně se zde uplatní právní názor Ústavního soudu vyslovený v souvislosti s institutem usnesení o zahájení trestního stíhání, podle něhož "trestná činnost nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u podané obžaloby" [srov. usnesení ze dne 5. února 2004 sp. zn. III. ÚS 554/03 (U 4/32 SbNU 467); usnesení ze dne 11. srpna 2011 sp. zn. III. ÚS 1581/11], v důsledku čehož nemá polemika stran větší či menší úplnosti popisu skutku, a s tím související míra relevance hledaného důkazního materiálu, ústavněprávní význam. Důvodem pro zrušení napadeného příkazu k prohlídce Ústavním soudem by mohlo být toliko zcela absentující odůvodnění příkazu či jiný závažný exces, mající ústavněprávní dimenzi, k čemuž však v nyní projednávaném případě nedošlo.

V této rovině zejména neobstojí výtky stěžovatele ohledně údajného nedostatku řádného odůvodnění příkazu k domovní prohlídce. Ústavní soud konstatuje, že argumentace obecného soudu v napadeném příkazu je transparentní a srozumitelná, nelze v ní nalézt žádné ústavněprávní deficity nebo zjevná interpretační pochybení, nejedná se o pouhou citaci zákonných ustanovení, nýbrž o zcela dostatečné vysvětlení skutkových souvislostí; zejména je pak v odůvodnění příkazu rozvedeno, v čem je spatřováno fungování organizované zločinecké skupiny (str. 2), jaké konkrétní listiny či jiné důkazní prostředky mohou být v rámci domovní prohlídky zajištěny (relativně obsáhlý soupis je uveden na třetí straně příkazu), jakož i dostatečné vysvětlení toho, proč jde v daném případě o úkon neodkladný a neopakovatelný (str. 4). Pro stručnost lze na odůvodnění napadeného příkazu odkázat. Nejde přitom o pouhý opis návrhu státního zástupce, jak je o tom stěžovatel přesvědčen.

Krom toho, skutečnost, že se soudce rozhodující o návrhu na nařízení domovní prohlídky ztotožňuje s argumentací předloženou v návrhu státním zástupcem, resp. ji akceptuje, samo o sobě z příkazu nečiní protiústavní akt. Byl-li návrh na nařízení domovní prohlídky státním zástupcem obsáhle a podrobně odůvodněn, jako tomu zjevně bylo v nyní projednávaném případě, nejde o pochybení soudce, pakliže ten v odůvodnění příkazu k domovní prohlídce obsahově vychází z pasáží návrhu státního zástupce, a to za předpokladu, že z odůvodnění příkazu vyplývají dostatečně přesvědčivé (ve smyslu shora zmíněných požadavků) důvody pro její nařízení, byť jde o původní argumenty státního zástupce následně akceptované rozhodujícím soudcem. Ostatně soudce při rozhodování o návrhu na nařízení prohlídky může z povahy věci posuzovat toliko opodstatněnost argumentace navrhujícího zástupce, jelikož zde absentuje prvek kontradiktornosti, který by požadavky na odůvodnění soudcova rozhodnutí posunul do jiné roviny, neboť by jinak bylo třeba reagovat též na protiargumenty ze strany toho, vůči němuž má výsledné rozhodnutí směřovat, což povaha takových prohlídek coby neodkladných a neopakovatelných úkonů přirozeně vylučuje.

Ve světle řečeného pak nelze hovořit o tom, že by následné provedení domovní prohlídky bylo zpochybněno právě následkem neústavního příkazu k prohlídce. Pokud jde o námitky stěžovatele týkající se protokolace provedené prohlídky, dlužno podotknout, že stěžovatel věci uvedené pod položkami č. 1 - 5 dobrovolně vydal (srov. str. 2 in fine protokolu), přičemž v tomto směru žádné námitky nevznesl, jak vyplývá z poslední strany protokolu. Pokud jde o věci uvedené v protokolu pod č. 6 - 9, lze stěžovateli přisvědčit, že byl použit pojem "vydány", nicméně jde toliko o terminologickou nedůslednost, resp. nepřesnost, přičemž stěžovatelkou předestřený pojem "zajištěny", důsledně a přísně vzato, by rovněž neobstál. Ustanovení § 78 a 79 ve spojení s § 85 odst. 4 trestního řádu totiž používají pro danou situaci termín "odnětí" (zajištěním věci se v širším slova smyslu rozumí proces, který vede k jejímu získání za účelem jejího vyhodnocení co do důkazní použitelnosti, kdy odnětí věci může a nemusí tvořit součást tohoto procesu; pojem zajištění je tak nadřazený pojmu odnětí). Je patrné, že se jedná o formalismus, který nemůže způsobit protiústavnost příkazu k prohlídce. U věcí uvedených v položkách 6 - 9 nelze dospět k závěru o jejich nedostatečné identifikaci. V případě věcí u položek 8 a 9 je uveden i konkrétní model a (u č. 9) též výrobní číslo. Pokud jde o věci č. 6 a 7, jde o více listin, a proto bylo použito pojmu "listinné dokumenty", nicméně dále je specifikováno, že jde o dokumenty vztahující se k nemovitostem na Mallorce, jakož je i výslovně uvedeno místo jejich nálezu, tj. kde přesně se tyto listiny v danou chvíli nacházely (tj. v šanonech růžové, resp. zelené barvy uložené v předsíni v komodě). Takto koncipovaná specifikace není v rozporu s příslušnými ustanoveními trestního řádu ani ústavním pořádkem. Totéž lze konstatovat ve vztahu k tzv. nezúčastněné osobě, která byla prohlídce ve smyslu § 85 odst. 2 trestního řádu přítomna a která má být studentem střední školy - bezpečnostně právní akademie a která je na praxi u předmětného policejního útvaru. Smyslem citovaného zákonného ustanovení (a stejně i § 79 odst. 4 téhož předpisu) je přítomnost osoby, která není služebně spojena s orgány činnými v trestním řízení. Přibrání studenta školy uvedeného zaměření, který se v rámci studia připravuje na své budoucí povolání v oborech souvisejících s postavením a fungováním těchto orgánů, byť je tou dobou na praxi u orgánu činném v trestním řízení, k výkonu domovní či osobní prohlídky, nepředstavuje zásah do práva na spravedlivý proces. Byť si je Ústavní soud vědom, že nejde o nezúčastněnou osobu "ideální" (jakým by byl kupříkladu náhodný circumveniens), přesto pojetí, které by vylučovalo účast i takových osob, by bylo nadmíru restriktivní. Ústavní soud tak zásah do základních práv stěžovatele neshledal.

Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 5. února 2014

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.