II. ÚS 346/05
II.ÚS 346/05 ze dne 12. 10. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Ing. L. V., zastoupeného JUDr. Janem Heroutem, advokátem se sídlem Jihlava, Masarykovo nám. 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 11 Td 12/2005, rozhodnutí o podání obžaloby Okresního státního zastupitelství v Jihlavě ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. Zt 470/2003, a usnesení Policie České republiky, SKPV Jihlava, ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. ČTS: ORJI- 487/KPV-OOK-2003, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 6. 2005, se stěžovatel domáhal s odkazem na porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy, čl. 1 odst. 3, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 3, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým byl zamítnut jeho návrh na odnětí věci, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 13 T 60/2004 a její přikázání Okresnímu soudu v Českých Budějovicích, i zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele a o podání obžaloby. Dále navrhl, aby Ústavní soud odňal trestní věc, vedenou pod sp. zn. 13 T 60/2004, Okresnímu soudu v Jihlavě a podle § 25 trestního řádu ji přikázal Okresnímu soudu v Českých Budějovicích jako soudu místně příslušnému a vhodnému. Podáním ze dne 26. 9. 2005 rovněž navrhl, aby Ústavní soud svým usnesením nařídil, aby Okresní soud v Jihlavě nepokračoval v řízení (ve věci je nařízeno na 24. 10. 2005 hlavní líčení) a odročil je na neurčito.

Z obsahu vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel je na základě usnesení policejního rady Policie České republiky, SKPV Jihlava, ze dne 29. 10. 2003, ČTS:ORJI-487/KPV-00K-2003, trestně stíhán pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 trestního zákona, jehož se měl dopustit tím, že postupně vylákal s nevážně míněným příslibem vrácení peněz, dne 23. 2. 2001 a 1. 10. 2001 ve Věžičce, okr. Jihlava, od V. N. částku v celkové výši 160.000,- Kč, v přesně nezjištěné dny v měsících březen a červenec 2001 v Polné, okr. Jihlava, ke škodě A. L. částku ve výši 35.000,-Kč, a v přesně nezjištěné dny v měsíci září 2001 v Polné, ke škodě Juliany Hamové částku 15.000,-Kč. Na základě obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Jihlavě ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. Zt 470/2003, vydal Okresní soud v Jihlavě dne 5. 10. 2004, pod sp. zn. 13 T 60/2004, trestní příkaz, jímž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody na devět měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho a půl roku, a k povinnosti nahradit škodu. Proti tomuto trestnímu příkazu podal stěžovatel odpor a podáním ze dne 11. 3. 2005 navrhl odejmout trestní věc Okresnímu soudu v Jihlavě a přikázat ji Okresnímu soudu v Českých Budějovicích. Svůj návrh odůvodnil tím, že se zdržuje a studuje v Českých Budějovicích a že mu jeho vyšší věk a zhoršený zdravotní a sociální stav neumožňují cestovat na větší vzdálenost. Nejvyšší soud jeho návrh usnesením ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 11 Td 12/2005, zamítl, když konstatoval, že k projednání žalované trestné činnosti stěžovatele je věcně a místně příslušný Okresní soud v Jihlavě a neexistují žádné závažné důvody ke změně příslušnosti tohoto soudu.

Ve velmi obsáhlé ústavní stížnosti, v níž je především citována řada obecných tezí, vyslovených v rozhodnutích Ústavního soudu, stěžovatel v podstatě argumentuje tím, že Nejvyšší soud, který zamítl jeho návrh na odnětí věci Okresnímu soudu v Jihlavě a na její přikázání Okresnímu soudu v Českých Budějovicích, a tím vyslovil místní příslušnost Okresního soudu v Jihlavě k projednání věci, porušil § 18 odst. 1, 2 trestního řádu. Stěžovatel dovozuje, že místně příslušným soudem je soud v Českých Budějovicích, kde se stěžovatel v době, kdy trestný čin vyšel najevo, zdržoval. Uvádí, že v místě trvalého bydliště, tj. na ohlašovně Městského úřadu v Polné, nebydlí ani zde nemá rodinu. Dle jeho názoru tedy Nejvyšší soud vybočil extrémně z mezí ústavnosti, a to zcela mimo zákonné limity, a bezprecedentně narušil právní jistotu stěžovatele. Vyslovuje pochybnost, zda toto extrémní vybočení nebylo spíše účelové. Má za to, že byl zjištěn důvod výjimečné povahy, pro který bylo vhodné věc přikázat jinému soudu, neboť z návrhu stěžovatele lze dovodit, že by projednání věci soudem v Českých Budějovicích bylo vhodnější, hospodárnější a rychlejší. Stěžovatel má také za to, že po podání obžaloby rozhodoval vyloučený soudce, který přes upozornění, že proti usnesení o nevyloučení soudce byla podána stížnost, pokračoval v jednání výslechem svědkyně, a to bez účasti stěžovatele. Stěžovatel také namítá nesprávný postup vyšetřovatele v souvislosti s jeho žádostí o ustanovení obhájce, čímž mělo dojít k porušení jeho základního práva na obhajobu a právní pomoc. Protože obhájce mu byl ustanoven až 27. 2. 2004, považuje všechny úkony činěné v přípravném řízení, včetně jeho výslechu jako obviněného, za protiústavní. V další části ústavní stížnosti stěžovatel rozebírá právní úpravu práva obviněného na obhajobu, obsaženou v trestním řádě a v Listině i Úmluvě a zákoně č. 85/1996, o advokacii, a poukazuje na nedostatky této úpravy v trestním řádě i zákoně o advokacii.

K ústavní stížnosti se vyjádřil coby účastník řízení Nejvyšší soud, který v plném rozsahu odkázal na odůvodnění svého usnesení.

Ústavní soud se v prvé řadě zabýval tím, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti. Pouze v takovém případě se podaným návrhem může zabývat i po stránce věcné.

Stěžovatel se navrhovaným petitem, jímž je Ústavní soud při svém rozhodování vázán, mj. domáhá "zrušení usnesení, jímž mu bylo sděleno obvinění pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 trestního zákona". Jedná se zřejmě o usnesení policejního rady Policie ČR, SKPV Jihlava, ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. ČTS: ORJI - 487/KPV-00K-2003, jímž bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro uvedený trestný čin. Takové rozhodnutí je dle judikatury Ústavního soudu samostatně napadnutelné ústavní stížností, a to ve lhůtě a za podmínek stanovených v § 72 odst. 1 písm. a), odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Pokud tedy stěžovatel uvedené rozhodnutí napadá až ve stádiu po podání obžaloby, činí tak evidentně opožděně. Z kompetencí Ústavního soudu v případě ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí orgánu veřejné moci (§ 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu) navíc nelze dovodit jeho oprávnění, aby zrušil toliko rozhodnutí, které evidentně není rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. V projednávané věci je takovým rozhodnutím až rozhodnutí státního zástupce o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Stěžovatel se ovšem v ústavní stížnosti nezmiňuje, zda vůbec takovou stížnost podal.

Vzhledem k další části navrhovaného petitu, jímž se stěžovatel domáhá zrušení "usnesení Okresního státního zastupitelství v Jihlavě ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. Zt 470/2003, o obžalobě", se Ústavní soud zaměřil na posouzení otázky, zda podání obžaloby je samo o sobě způsobilé k tomu, aby bylo přezkoumáno Ústavním soudem.

Mezi základní atributy ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, náleží požadavek její subsidiarity, vyjádřený v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud ve své judikatuře důsledně vychází z názoru, že ústavní soudnictví je založeno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž nelze protiústavnost napravit jiným způsobem, tedy zejména procesními prostředky podle příslušných právních předpisů (srov. III. ÚS 62/95, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 4, str. 243 a násl.). Trestní řízení je totiž zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí. V procesu, který probíhá, lze případné protiústavní vady napravit zákonem předvídaným způsobem, a to především samotnými orgány činnými v trestním řízení. Ingerenci Ústavního soudu do postupu těchto orgánů je třeba, s výjimkou zcela mimořádné situace, považovat za nepřípustnou. Podání obžaloby, jako jednoho z kroků v kontinuálním toku trestního řízení, nelze považovat za zásah orgánu veřejné moci do stěžovatelových základních práv a svobod, který by splňoval podmínky ingerence Ústavního soudu (srov. nepubl. usnesení II. ÚS 205/2000). Trestní řízení nejen že dosud pravomocně neskončilo, ale nachází se teprve v počáteční fázi soudního řízení, v němž se obecný soud bude zabývat i případnými vadami přípravného řízení, na něž stěžovatel upozorňuje v ústavní stížnosti (nezákonně provedené důkazy, porušení práva na obhajobu, neumožnění porady s obhájcem). Důvodnost obžaloby a také předchozího obvinění bude předmětem dalšího trestního řízení, které z přípravné fáze přešlo do soudního stadia. Ústavnímu soudu by příslušelo zabývat se v této souvislosti otázkou ochrany základních práv a svobod až po jeho ukončení, za podmínky vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv podle trestního řádu. S ohledem na vyslovenou zásadu subsidiarity proto není Ústavní soud v této fázi řízení oprávněn zasahovat do kompetencí obecných soudů. Nadto je ústavní stížnost v této části rovněž podána zjevně opožděně.

V souvislosti s napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 11 Td 12/2005, se stěžovatel domáhá vydání nálezu, jímž ústavní soud toto rozhodnutí zruší a současně odejme trestní věc Okresnímu soudu v Jihlavě a podle § 25 trestního řádu ji přikáže Okresnímu soudu v Českých Budějovicích jako soudu místně příslušnému a vhodnému.

Ústavní soud přezkoumal závěry napadeného usnesení i důvody, které k jeho vydání vedly, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost v části, navrhující zrušení tohoto rozhodnutí, je nedůvodná.

Podle čl. 38 odst. 1 Listiny nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudů i soudce stanoví zákon. V daném případě je tímto zákonem trestní řád. Průlomem do zákonem upravené zásady místní příslušnosti (§ 18 - § 22 trestního řádu) je institut odnětí a přikázání věci upravený v ustanovení § 25 trestního řádu, dle něhož z důležitých důvodů může být věc příslušnému soudu odňata a přikázána jinému soudu téhož druhu a stupně. Ačkoli pojem "důležité důvody" není v trestním řádu blíže specifikován, základním kriteriem pro posouzení existence důležitého důvodu je zejména to, zda u místně příslušného soudu lze zajistit dodržení základních zásad trestního řízení a vyloučit pochybnosti o nestrannosti soudu. Zmíněné důvody musí být zřetelné, zřejmé a bezpochybné a jejich existence musí být jednoznačně prokázána. Rozhodnutí o delegaci je potom v naznačených souvislostech rozhodnutím zcela výjimečným (srov. III. ÚS 90/95, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 4, nález č. 82).

V posuzovaném případě je nesporné, že věcně a místně příslušným soudem k projednání věci je podle § 17 a § 18 odst. 1 trestního řádu Okresní soud v Jihlavě, v jehož obvodu měla být trestná činnost spáchána. Pokud jde o stěžovatelem označené důvody pro delegaci k Okresnímu soudu v Českých Budějovicích, tj. skutečnosti, že v obvodě tohoto soudu se v současné době trvale zdržuje a studuje zde, a jeho vyšší věk a zdravotní a sociální stav mu neumožňují cestovat na větší vzdálenosti, lze se ztotožnit s názorem Nejvyššího soudu, že tyto důvody nelze označit za natolik závažné a výjimečné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do ústavního principu, vyjádřeného v citovaném čl. 38 odst. 1 Listiny. Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovateli v tom, že Nejvyšší soud svým rozhodnutím, jímž nevyhověl návrhu na delegaci, extrémně vybočil z mezí zákonnosti a ústavnosti. Opačným rozhodnutím by naopak narušil princip právní jistoty, jehož důležitým prvkem je právě institut zákonného soudce. Lze uzavřít, že v řízení o návrhu stěžovatele na delegaci soud postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu. Nelze tak dospět k závěru, že by svým postupem porušil jakákoli ústavní práva stěžovatele.

Pokud se stěžovatel v této souvislosti domáhá i vydání nálezu, jímž by Ústavní soud sám kladně rozhodl o jeho návrhu na delegaci, k takovému rozhodnutí není Ústavní soud příslušný. Při výkonu svých kompetencí musí totiž respektovat jeden ze základních principů právního státu zakotvený v čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který stanoví zákon. Kompetence Ústavního soudu jsou v případě ústavní stížnosti vymezeny v ustanovení § 82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je oprávněn především zrušit rozhodnutí orgánu veřejné moci. Směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, je Ústavní soud oprávněn zakázat příslušnému orgánu, aby v porušování práva pokračoval, nebo mu přikázat, aby obnovil stav před porušením, jestliže je to možné. Z uvedených kompetencí ústavního soudu nelze dovodit jeho oprávnění, aby sám rozhodl o věci (v daném případě o odnětí věci Okresnímu soudu v Jihlavě a její přikázání Okresnímu soudu v Českých Budějovicích), o níž je dle trestního zákona oprávněn rozhodnout obecný soud.

Ze stejných důvodů byl odmítnut i návrh stěžovatele, aby Ústavní soud svým usnesením Okresnímu soudu v Jihlavě nařídil přerušit řízení a odročit je na neurčito. Ani k takovému rozhodnutí není Ústavní soud dle Ústavy a zákona o Ústavním soudu oprávněn.

Ústavní soud tedy nezjistil, že by napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 11 Td 12/2005, došlo k porušení základních práv stěžovatele, zaručených ústavním pořádkem. Proto ústavní stížnost v této části podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou. V části týkající se rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. b), d) zákona o Ústavním soudu jako návrh opožděně podaný, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, v části, týkající se podání obžaloby , ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. b, e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a opožděně podaný, a v části, v níž je navrhováno, aby Ústavní soud sám kladně rozhodl o delegaci a nařídil Okresnímu soudu v Jihlavě přerušit řízení a odročit je na neurčito, ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. října 2005


Jiří Nykodým, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.