II. ÚS 345/05
II.ÚS 345/05 ze dne 7. 9. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Aleny Janské, se sídlem v Hradci Králové, Tomkova 181, správkyně konkursní podstaty úpadce Živnostenská družstevní záložna se sídlem ve Dvoře Králové nad Labem, Šafaříkova 1105, zastoupené JUDr. Milanem Novákem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Dukelská 15, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. dubna 2005, 6 Cmo 50/2005-102, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, a J.K., zastoupeného JUDr. Robertem Lososem, advokátem, se sídlem v Plzni, Nám. Republiky 3, jako vedlejšího účastníka, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelka se ústavní stížností domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Usnesením ze dne 24. listopadu 2004, č. j. 39 Cm 145/2004-92, Krajský soud v Hradci Králové výrokem I. zrušil vůči prvnímu žalovanému (vedlejšímu účastníkovi) vydaný směnečný platební rozkaz, výrokem II. vůči němu řízení zastavil, výrokem III. určil, že zpětvzetí návrhu není vůči druhému žalovanému (ANTARES leas, a. s.) účinné a konečně výrokem IV. rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka se v řízení domáhala zaplacení splatné směnky, která zajišťovala zaplacení jiného závazku prvního žalovaného. Pohledávku za žalovaným, která byla zajištěna směnkou, pak v průběhu řízení postoupila třetí osobě, aniž by došlo k indosaci samotné zajišťovací směnky. Výrok o nákladech řízení soud prvního stupně odůvodnil dle § 150 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Důvody hodné zvláštního zřetele spatřoval na straně žalobkyně (stěžovatelky), jež se domáhala zaplacení pohledávky do prostředků konkursní podstaty a která ve snaze získat co nejdříve prostředky do konkursní podstaty pohledávku zajištěnou směnkou prodala. I když zpětvzetím návrhu zavinila zastavení řízení, jevilo se soudu prvního stupně zavázat ji k úhradě značně vysokých nákladů řízení prvnímu žalovanému nepřiměřeně tvrdé. K odvolání prvního žalovaného proti výroku o náhradě nákladů řízení Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. dubna 2005, 6 Cmo 50/2005-102, změnil citované usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ve výroku IV. o náhradě nákladů řízení tak, že žalobkyně je povinna prvnímu žalovanému nahradit náklady řízení ve výši 57.225 Kč do tří dnů od právní moci usnesení soudu prvního stupně k rukám právního zástupce žalovaného. Současně uložil žalobkyni povinnost nahradit prvnímu žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odvolací soud dospěl k závěru, že pokud žalobkyně postoupila kauzální pohledávku, musela si být vědoma existence již u soudu uplatněné směnečné pohledávky a musela si být vědoma i možnosti převodu směnky indosamentem společně s kauzální pohledávkou. Pokud za situace, kdy žalobkyně směnku neindosovala a svědčila jí tak práva ze směnky, vzala návrh zpět, nemohou obstát závěry soudu prvního stupně ohledně existence podmínek pro použití § 150 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Podle názoru odvolacího soudu je nutno aplikovat § 146 odst. 2 větu prvou o. s. ř. a žalobkyně, která zpětvzetím návrhu z procesního hlediska zavinila, že řízení bylo zastaveno, je povinna hradit náklady řízení. Odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal i se vznesenou námitkou podjatosti soudkyně JUDr. Jiřiny Tachecí. I když dle jeho názoru uvedená soudkyně rozhoduje v konkurzním řízení prohlášeném na majetek úpadce Živnostenské družstevní záložny, nelze ze samotné této skutečnosti dovozovat její podjatost v řízení, kde se správce konkurzní podstaty domáhá plnění do konkurzní podstaty. Žaloba správce konkurzní podstaty o plnění do podstaty vůči dlužníkům úpadce je dle jeho názoru svým charakterem a postavením správce konkurzní podstaty odlišná. Nelze zde spatřovat obdobné postavení správce jako v incidenčních sporech. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Především zpochybňovala závěr Vrchního soudu v Praze, na němž je napadené rozhodnutí založeno, že je namístě v souladu s § 146 odst. 2 věty prvé o. s. ř. uložit stěžovatelce jako žalobkyni povinnost k náhradě nákladů řízení, neboť právě ona z procesního hlediska zavinila zastavení řízení, jestliže vzala podaný návrh na zahájení řízení zpět. Tato skutečnost ze spisu však dle stěžovatelky nevyplývá a Vrchní soud v Praze tedy rozhodl v přímém rozporu s obsahem spisu, a to takovým způsobem, že z jeho rozhodnutí lze dovodit zásah do práva stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka se v předmětném řízení domáhala zaplacení splatné směnky, která zajišťovala zaplacení jiného závazku prvního žalovaného. Pohledávku za žalovaným, která byla zajištěna směnkou, pak v průběhu řízení postoupila třetí osobě, aniž by došlo k indosaci samotné zajišťovací směnky. Za daných okolností, s ohledem na § 524 odst. 2 obč. zák., se domnívala, že postoupením pohledávky došlo i k převodu práva na plnění ze směnky, a že tedy ve sporu ztratila aktivní legitimaci, což bylo jediným důvodem jejího návrhu na zastavení řízení. Vrchní soud v Praze však dospěl k závěru, že postoupením pohledávky nedošlo ke ztrátě aktivní legitimace stěžovatelky, neboť nedošlo k indosaci směnky. Pokud však je tento názor správný, nebyl zde důvod pro zastavení řízení, neboť stěžovatelka nijak neprojevila svou vůli vzít návrh zpět. Důsledky nesprávného rozhodnutí nalézacího soudu pak Vrchní soud v Praze přenesl na stěžovatelku. Stěžovatelka dále napadá způsob, jakým se Vrchní soud v Praze vypořádal s námitkou podjatosti soudkyně Krajského soudu v Hradci Králové, JUDr. Jiřiny Tachecí, která je zároveň konkurzní soudkyní ve věci úpadce Živnostenská družstevní záložna, kde stěžovatelka vykonává funkci správkyně konkursní podstaty. Podle Vrchního soudu v Praze totiž podjatost konkurzního soudce pro vztah se správcem konkursní podstaty je možné dovodit pouze u incidenčních sporů, nikoliv již u žalob na plnění do podstaty, které jsou dle Vrchního soudu v Praze odlišné svým charakterem a postavením správce konkursní podstaty. Vrchní soud v Praze však již nevysvětlil, v čem je charakter tohoto řízení a postavení správce konkurzní podstaty odlišné. I tento nedostatek v odůvodnění považuje stěžovatelka za rozporný s požadavkem práva na spravedlivý proces. Vedle tohoto je přesvědčena, že jediným podstatným rozdílem v obou typech sporů je postavení správce konkurzní podstaty na straně sporu; pokud však jde o vztah správce konkursní podstaty a soudce rozhodujícího ve věci, jde-li zároveň o soudce konkurzního, není žádný rozdíl a závěry vyslovené Ústavním soudem ve věci sp. zn. I. ÚS 371/04 jsou aplikovatelné i na řízení o plnění do konkurzní podstaty. Závěrem stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného usnesení. Podáním ze dne 17. srpna 2005 zaslala stěžovatelka Ústavnímu soudu odlišné rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (usnesení ze dne 22. června 2005, č. j. 12 Cmo 58/2005-112) zabývající se stejnou problematikou, dokonce mezi stejnými účastníky, kdy Vrchní soud v Praze jako soud odvolací dospěl k závěru, že v takovém případě žalovanému (témuž vedlejšímu účastníku v řízení před Ústavním soudem) nárok na náhradu nákladů nevzniká. Toto své podání doplnila dne 14. února 2006 o usnesení Ústavního soudu ze dne 10. ledna 2006, sp. zn. I. ÚS 528/05, jímž byla ústavní stížnost proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze, podaná žalovaným (J.K., vedlejším účastníkem v řízení před Ústavním soudem) jako zjevně neopodstatněná odmítnuta. Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a J.K.jako vedlejšího účastníka řízení. Vrchní soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti v případě námitky stěžovatelky, že bylo rozhodnuto o zastavení řízení z důvodu zpětvzetí žaloby, uvedl, že ve svém usnesení nerozhodoval o výroku II., jímž bylo řízení zastaveno, neboť tento výrok nebyl žalobkyní ani žalovanými napaden. S ohledem na výše uvedené, nelze Vrchnímu soudu v Praze vytýkat pochybení v souvislosti s tím, že soud prvního stupně zastavil řízení. Vrchní soud v Praze nepovažoval za důvodnou ani další námitku stěžovatelky, že jím nebyl respektován nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 371/04, když nebylo vyhověno námitce podjatosti. Ohledně této námitky odkázal Vrchní soud v Praze na tu část odůvodnění svého rozhodnutí, která se s námitkou vypořádává. Vedlejší účastník řízení nesouhlasil s ústavní stížností a navrhl, aby byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta. Zopakoval nejprve dosavadní průběh řízení a posléze se věnoval rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ohledně nákladů řízení. Podle názoru vedlejšího účastníka Vrchní soud v Praze nezasáhl do práva stěžovatelky zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. V napadeném rozhodnutí zcela jasně a pregnantně vyložil, proč je stěžovatelka zavázána povinností hradit náklady řízení. Postup stěžovatelky a její ústavní stížnost se mu jeví jako účelová. Vedlejší účastník rovněž nepovažuje návrh stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za opodstatněný. Podle článku 83 Ústavy ČR je základním úkolem Ústavního soudu ochrana ústavnosti. Ústavní soud musí ve své činnosti respektovat jeden z hlavních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody stěžovatelky chráněné ústavním zákonem. Ústavní soud tedy není vrcholnou třetí instancí v systému obecného soudnictví a není ani součástí soustavy obecných soudů. Proto mu zpravidla nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení dokazování provedené obecnými soudy (a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval), pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky. Ústavní soud by tedy mohl hodnotit provedené důkazy v rozporu s hodnocením, jež provedly soudy obecné, jen výjimečně. Uvedené principy našly odraz rovněž ve skutečnosti, že nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat, jak Ústavní soud konstatoval v řadě svých rozhodnutí (např. nález ze dne 8. července 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98) až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus). Ústavní soud předně podotýká, že v podstatě totožnou věcí (a to jak po stránce obsahové, tak i co se týče účastníků řízení) se zabýval ve svém nálezu ze dne 11. července 2006, sp. zn. IV. ÚS 323/05. Od závěrů obsažených v tomto nálezu, nemá Ústavní soud důvod se ani v tomto případě odchylovat a proto na ně ve vztahu k námitkám, které se týkají způsobu rozhodnutí o nákladech řízení (tedy aplikace § 146 odst. 2 věta první o. s. ř.) odkazuje. Zdůrazňuje přitom, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, do nějž mu zásadně nepřísluší zasahovat, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě, kdy by úvahy soudu vybočily z pravidel upravujících toto řízení v důsledku naprosté libovůle (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98). I přes široký prostor pro úvahu, kterou občanský soudní řád v otázce nákladů řízení soudům poskytuje (včetně případného uplatnění moderačního práva soudu ve smyslu aplikace § 150 o. s. ř.), a který v sobě skrývá nebezpečí nejednotnosti posuzování otázky nákladů řízení v judikatuře obecných soudů, což stěžovatelka dokumentovala i zcela opačným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze, řešícím v podstatě totožnou problematiku (usnesení ze dne 22. června 2005, č. j. 12 Cmo 58/2005-112), zůstává zde zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které odpovídá zákonnosti, jakož i učiněným skutkovým zjištěním. Skutečnost, že odvolací soud neshledal důvody pro uplatnění § 150 o. s. ř., jako to učinil soud prvního stupně, nebo jako tomu bylo ve skutkově i právně obdobném sporu mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti s ohledem na výše uvedené, přestože jde o jev nežádoucí, založit nemůže. Ústavní soud připomíná, že k nápravě tohoto nežádoucího stavu zná právní řád řadu právních prostředků i způsobů k usměrnění judikatury; tímto prostředkem však zásadně není a nemůže být ústavní stížnost. Aplikace § 150 o. s. ř., tedy soudcovského zmirňovacího práva ve vztahu k rozhodování o nákladech řízení, je pouze a jedině na úvaze obecných soudů, shledají-li, že pro jeho použití existují důvody hodné zvláštního zřetele. Do tohoto posouzení Ústavní soud zásadně nevstupuje, a zejména pak nikoliv tam, kde tyto důvody obecným soudem (byť v řízení odvolacím) shledány nebyly. Otázku aplikace § 146 odst. 2 věty prvé o. s. ř. posoudil odvolací soud dle názoru Ústavního soudu správně, v souladu s konstantní judikaturou obecných soudů, dle níž je třeba otázku zavinění zastavení řízení posuzovat z hlediska procesního, a to v tomto konkrétním řízení, s ohledem na jeho stav a chování jeho účastníků. Stěžovatelka podala žalobu, o jejíž důvodnosti zde nejsou pochybnosti. Nicméně nikoliv pro chování na straně žalovaného, nýbrž pro její chování došlo posléze k tomu, že řízení nebylo ukončeno vydáním meritorního rozhodnutí. Na tom nic nemění ani okolnosti, za nichž došlo k zániku kauzální pohledávky, neboť předmětem řízení nebyla tato pohledávka, nýbrž pohledávka směnečná, abstraktní, na osudu kauzální pohledávky nezávislá. Převod a následný zánik kauzální pohledávky se pak mohl stát pouze případnou kauzální námitkou vůči stěžovatelce v řízení uplatněnou, nikoliv důvodem pro uplatnění procesního nástupnictví, jak požadovala v řízení stěžovatelka, ani pro ztrátu její aktivní legitimace. Pouze stěžovatelka učinila návrh na zastavení řízení a jí v zásadě přísluší, aby nesla náklady řízení. Ústavní soud rovněž nepovažuje v daném ohledu za nutné zabývat se námitkou stěžovatelky, jakým způsobem se Vrchní soud v Praze vypořádal s námitkou podjatosti vznesenou vůči soudkyni Krajského soudu v Hradci Králové JUDr. Jiřině Tachecí, byť právě tento způsob, jímž se s touto námitkou vypořádal z hlediska jeho odůvodnění, není zcela dostačující. Námitku podjatosti vůči soudkyni JUDr. Tachecí totiž vznesl toliko vedlejší účastník. Stěžovatelka se až v ústavní stížnosti vyslovila ke způsobu, jakým Vrchní soud v Praze odůvodnil svůj závěr o podjatosti resp. nepodjatosti soudkyně. Taková výtka se Ústavnímu soudu jeví pouze jako účelová a bez relevance k problému tvrzeného zásahu do ústavně zaručených práv. Ve vztahu k námitkám, které se týkají zastavení řízení na základě procesního úkonu stěžovatelky - zpětvzetí žaloby, je Ústavní soud nucen konstatovat, že se jím nemůže zabývat. Ústavní soud se řídí zásadou subsidiarity, podle níž je ústavní stížnost přípustná, pokud stěžovatel vyčerpal všechny prostředky, které mu procesní předpisy dávají k dispozici. V této souvislosti konstatuje, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, neboť proti výroku Krajského soudu v Hradci Králové o zastavení řízení vůči prvnímu žalovanému nepodala odvolání. Tento výrok nebyl napaden žádným z účastníků a nabyl samostatně právní moci, takže se jím odvolací soud vůbec mohl zabývat. V tomto případě je tedy třeba posoudit ústavní stížnost jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Napadeným rozhodnutím tak nedošlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem. Ani jeden z těchto požadavků přirozeně nelze vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Skutečnost, že se stěžovatelka se závěry obecného soudu neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 7. září 2006

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.