II. ÚS 3438/13
II.ÚS 3438/13 ze dne 5. 2. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti Inema, s.r.o., se sídlem Skalická 205, 251 01 Dobřejovice, zastoupené Mgr. Michalem Pokorným, advokátem se sídlem Lublaňská 507/8, 120 00 Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 7 Cmo 375/2013-125 ze dne 23. 8. 2013 a usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 45 Cm 125/2011-113 ze dne 3. 7. 2013 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 4 odst. 1 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením krajský soud zamítl návrh stěžovatelky, v původním řízení žalované, na vydání předběžného opatření, jímž mělo být změněno dosavadní předběžné opatření, nařízené usnesením Krajského soudu v Praze č. j. 45 Cm 125/2011-54 ze dne 18. 10. 2012 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. 7 Cmo 528/2012-74 ze dne 23. 1. 2013, kterým bylo stěžovatelce zakázáno převést či zatížit věcným právem blíže specifikované nemovitosti v katastrálním území Dobřejovice, část obce Dobřejovice. K odvolání stěžovatelky rozhodl Vrchní soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením tak, že napadené rozhodnutí nalézacího soudu dle § 219 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") jako věcně správné potvrdil.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka uvedla, že návrhem na vydání změny předběžného opatření sledovala takovou dočasnou úpravu poměrů, která by jí umožnila zcizit předmětné nemovitosti, vedlejšímu účastníkovi jako žalobci by složením jejich poměrné hodnoty poskytla dostatečnou jistotu pro případ, že bude ve sporu úspěšný, a konečně i vážnému zájemci jako budoucímu kupujícímu by umožnila nabýt k nim vlastnické právo. Stěžovatelka soudům vytkla přepjatý formalismus při výkladu občanského soudního řádu, poukazujíc na to, že konkrétní normy v kontextu celého o. s. ř. lze interpretovat tak, že jí navržený postup je nejen možný, ale navíc žádoucí. "Je totiž logickým řešením dané situace, když záměrem žalobce je mít zajištěnou případnou pohledávkou dostatečnou jistotou, záměrem žalovaného je nemovitosti prodat a záměrem třetí osoby je nemovitosti koupit a provozovat v ní neomezeně svou podnikatelskou činnost". Stěžovatelka rovněž podrobila kritice stávající předběžné opatření mj. s poukazem na to, že se s ní předčasně zachází jako s účastníkem, který ve sporu nebude úspěšný. Všechny tyto své argumenty v ústavní stížnosti blíže rozvedla. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Ústavní soud dále považuje za nutné zdůraznit, že sám poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/05 ze dne 29. 9. 2005, dostupné, jako další zde citovaná rozhodnutí, na adrese http://nalus.usoud.cz). Z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, které záleží v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, které toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo, je nutno poznamenat, že zde musí být, cumulative, splněny dvě podmínky. Jednak musí být takové rozhodnutí způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod, jednak je třeba, aby se námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, expressis verbis, aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím, včetně ústavní stížnosti proti takovým rozhodnutím) efektivně uplatněna.

K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (ač s nemalou mírou rezervovanosti) vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření, poněvadž ty se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymykají, jak ostatně Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, nález č. 158, str. 171]. Je třeba zdůraznit, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť se jedná o rozhodnutí, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jehož trvání je omezeno.

Ústavní soud dal ve svých dřívějších rozhodnutích (např. IV. ÚS 171/04, II. ÚS 221/98 aj.) najevo, že i při zatímní úpravě poměrů účastníků musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu opatření směřuje (s ohledem na čl. 4 a 90 Ústavy, podle nichž jsou soudy povolány k ochraně základních práv a svobod). Současně však platí, že ochrana osoby povinné z předběžného opatření nemůže dosáhnout takové intenzity, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany, popřípadě ochranu veřejného zájmu. I když Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil, že některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, z povahy věci vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na soudní řízení jako celek. Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, nikterak nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole dle čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 16, str. 17).

Dále je třeba poznamenat, že má-li být předběžné opatření nařízeno, musí být tím, kdo takový návrh činí, "prokázána" především - jako tomu bylo též v případě nyní projednávané věci - potřeba zatímní úpravy právních poměrů účastníků [§ 74, § 75c odst. 1 občanského soudního řádu]; tato potřeba nastává - obecně vzato - v těch případech, kde by nenařízením předběžného opatření vznikl prostor pro jednání, jež by vytvořilo nezvratný stav, resp. vedlo k neodčinitelným následkům. Co do podmínky "prokázání" pak platí, že jde o více než osvědčení, tedy že o důvodech potřeby prozatímní úpravy musí navrhovatel soud přesvědčit, na druhé straně však zde nemá místo dokazování v procesním smyslu, pro které z povahy věci není prostor (viz kupříkladu absence jednání). U ostatních "skutečností, které jsou rozhodující pro uložení povinnosti předběžným opatřením" postačí, budou-li osvědčeny, tj. aby se jevily pravděpodobnými (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 637/05). V posuzované věci pak není důvod pochybovat, že obecné soudy interpretační zásady rozhodných ustanovení procesního práva znaly a že z nich patřičně vycházely (srov. např. stranu 3 napadeného rozhodnutí soudu druhé stolice).

Odvolací soud své rozhodnutí postavil na tom, že dispozice s návrhem ve věci samé i s návrhem na nařízení předběžného opatření, včetně případných změn těchto návrhů, náleží žalobci (navrhovateli), nikoliv žalovanému (účastníkovi), čímž však jednoznačně při interpretaci dotčených zákonných ustanovení pochybil a současně se i dopustil ústavně nekonformního výkladu právních norem, který poškozuje účastníky řízení (v daném případě konkrétně stěžovatelku). Totiž jednak aplikovatelná právní úprava předběžného opatření v civilním procesu osobu navrhovatele blíže nekonkretizuje (označuje jej v obecné poloze za navrhovatele), žalovanému přitom jako účastníkovi řízení podat návrh na předběžné opatření nezapovídá, jednak otázka dispozice s návrhem ve věci samé (žalobou) vůbec nesouvisí s návrhem na nařízení předběžného opatření, a už vůbec ne v případě žádaných změn již nařízených předběžných opatření.

Vrchní soud současně pomíjí, že ve skutečnosti se jedná o návrh na vydání nového předběžného opatření, a nikoli o dispozici s návrhem vedlejšího účastníka (žalobce), o němž navíc bylo pravomocně rozhodnuto výše citovanými soudními rozhodnutími, pročež již z tohoto důvodu nepřichází závěr odvolacího soudu vůbec v úvahu, resp. se zcela míjí se sledem procesních úkonů soudů i účastníků v předmětném řízení; lhostejno přitom, zda a jak se má nové předběžné opatření dotknout předchozího, již účinného předběžného opatření. Argumentace vrchního soudu o tom, že možnost modifikace předběžného opatření na základě nového návrhu občanský soudní řád, jenž je procesním předpisem veřejnoprávní povahy, neupravuje, není namístě. Absence explicitní úpravy v o. s. ř. neznamená, že takový postup není z hlediska procesně právní úpravy možný, resp. dovolený. Je třeba vycházet ze smyslu a účelu institutu předběžného opatření, který spočívá v zatímní úpravě poměrů účastníků; tyto poměry ovšem nemusejí být nevyhnutelně statické, ale během soudního řízení mohou mít i dynamický charakter.

Skutečnost, že žalobce bývá z povahy věci iniciátorem předběžných opatření, neboť se domáhá nápravy pro něj (subjektivně vnímaného) nastalého porušení práva, nicméně nevylučuje, aby s takovým návrhem přišel i žalovaný; i ten totiž může svým myšlenkovým vkladem přispět ke stabilizaci zatímních poměrů mezi procesními stranami. Tyto poměry se nadto v průběhu řízení mohou změnit, a to i v neprospěch žalované strany, která se pak může návrhem na vydání předběžného opatření oprávněně domáhat obnovení pokojného stavu (kupř. v případě neadekvátní realizace retenčního práva ze strany žalobce, obnovení dodávky elektrické energie do prostor využívaných žalovaným apod.). Není tudíž žádných rozumných důvodů pro vyloučení žalovaného z okruhu potenciálních navrhovatelů předběžných opatření. Svým právním názorem tak vrchní soud porušil rovnost účastníků řízení ve smyslu čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 37 odst. 3 i čl. 36 odst. 1 Listiny. Tu je třeba také poznamenat, že odvolací soud se svým právním názorem na procesní právo sám dostal do rozporu s judikaturou dalších soudů, včetně dovolacího (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Nd 65/2011 ze dne 24. 2. 2011, dostupné na adrese www.nsoud.cz, které možnost vydání předběžného opatření na základě návrhu žalovaného - pro jeho nezpůsobilost být navrhovatelem - nevyloučilo).

Ústavní soud dal ve své dosavadní judikatuře mnohokrát najevo, že shledá-li v postupu orgánu veřejné moci ústavněprávní deficit, je nutno dále uvážit, zda je pro nalezené vady třeba přikročit ke kasaci stěžovaných rozhodnutí či jiných zásahů takového orgánu. V případě subjektivního práva na soudní a jinou právní ochranu je totiž třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních práv zkrátilo účastníka řízení na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit mu příznivější rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 148/02 ze dne 27. srpna 2003 (U 19/31 SbNU 327)]. Jedním z kritérií k úspěšnému uplatnění ústavní stížnosti je totiž i její racionalita [k tomu blíže kupř. nález sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. března 2009 (N 43/52 SbNU 431)]. Tam, kde by realizace procesního oprávnění účastníka nemohla přinést příznivější rozhodnutí ve věci samé, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem příslušného právního řízení oprávněně očekávat, bylo by nepřípustným a z ústavního hlediska nepřijatelným formalismem zrušit rozhodnutí obecného soudu výhradně pro nevyhovění procesním oprávněním účastníka. Naopak kdyby Ústavní soud stížnosti vyhověl, pak by paradoxně sám přispěl k porušení základních práv stěžovatele tím, že by jen z důvodu dodržení "procesní čistoty" prodlužoval řízení.

Taková situace nastala i v případě stěžovatelky, kdy zamítavé rozhodnutí soudu nalézacího a s ním (toliko co do správnosti výroku) korespondující rozhodnutí soudu odvolacího bylo založeno především na tom, že návrh předběžného opatření by směřoval vůči třetí osobě (zájemci o koupi nemovitostí), což po něm za daných okolností nebylo lze spravedlivě požadovat (ve smyslu § 76 odst. 2 o. s. ř.), když fakticky by došlo k blokování peněz osobě, která má zájem o koupi nemovitostí, k čemuž jí však nelze nijak donucovat, a tedy nelze ani vyloučit změnu jejího úmyslu co do realizace koupě, s tím, že při absenci formálního rozhodnutí o přijetí do úschovy (které ustanovení § 352 o. s. ř. nezná) by pak nebyl vysloven účel složení peněz, tj. absentoval by závazek této třetí osoby splnit za žalovanou stranu povinnost, případně jí uloženou konečným rozhodnutím v uvedeném sporu, a tím tedy nelze vyloučit zhoršení postavení žalobce co do zajištění vykonatelnosti případně mu přiznaného nároku. Taková argumentace je dostatečná a Ústavní soud v ní nespatřuje žádné neústavní prvky, pro které by bylo zapotřebí přistoupit ke zrušení napadených soudních usnesení.

Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 5. února 2014

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.