II. ÚS 3429/12
II.ÚS 3429/12 ze dne 28. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti S. D., zastoupeného JUDr. Františkem Penkem, advokátem se sídlem Jistebnice 29, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 1394/2011-24 ze dne 29. 3. 2012, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře č. j. 14 To 211/2011-158 ze dne 11. 8. 2011 a rozsudku Okresního soudu v Táboře č. j. 2 T 133/2010-124 ze dne 19. 4. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 9. 2012, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měly být porušeny procesní předpisy, zejména právo na obhajobu.

Z obsahu spisu Okresního soudu v Táboře sp. zn. 2 T 133/2010 bylo zjištěno, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným usnesením zamítl jako nedůvodné. Stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, které opřel o dovolací důvody dle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v napadeném řízení došlo k porušení procesních předpisů, zejména práva na obhajobu, že učiněná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a že věc byla nesprávně právně posouzena. Porušení práva na obhajobu spatřuje v podstatě v tom, že se nemohl před soudem hájit způsobem, který si zvolil, tj. odmítnout vypovídat, ale současně uvádět skutečnosti vyvracející obžalobu. Poukazuje též na neúplnou protokolaci zvukového záznamu, která neposkytuje přesný obraz daného momentu, i na to, že k přepisu protokolu došlo až po vynesení rozhodnutí, a na okolnost, že soudy se nijak nevyjádřily k jeho jedinému tvrzení "bylo to dobrovolné z obou stran, cítím se nevinen, paní Svobodová (jedná se o pseudonym) mi přitom navrhovala polohy". Dle stěžovatele Nejvyšší soud v usnesení popřel, že by v přípravném řízení byl navrhován výslech poškozené, přestože takový návrh byl obhajobou vznesen v souvislosti s předložením plné moci obhájce. Námitky stran procesního postupu tak nebyly dle stěžovatele důsledně reflektovány. Stěžovatel dále tvrdí, že obžaloba nebyla podložena žádnými důkazy a pokud byla podána, mělo dojít k jejímu předběžnému projednání. Za situace, kdy byla vyloučena veřejnost, stěžovatel žádal, aby mohli být přítomni jeho dva důvěrníci, což soud prvního stupně odmítl a odvolací soud akceptoval. Pokud byl následně proveden výslech poškozené bez důvěrníků, stalo se tak v rozporu s procesními předpisy. Upozorňuje též na další dílčí pochybení soudu v průběhu hlavního líčení.

V další části ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na obsah odvolání a dovolání, v nichž namítal nesrovnalosti mezi obsahem provedených důkazů a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními a nedostatky při hodnocení důkazů. Ani jeden ze soudů se však těmito výhradami konkrétně nezabýval, s jednou výjimkou, kdy Nejvyšší soud svým názorem vstupuje do skutkového děje, pokud dospívá k názoru, že poškozená navrhovatele kousla, až mu tekla krev, ač jinak uvádí, že k tomu není oprávněn. Cituje výpověď poškozené i části skutkové věty a odůvodnění skutkového stavu v rozsudku soudu prvního stupně a poukazuje na zkreslené vylíčení skutkové věty, která dle jeho názoru vykazuje odlišnosti oproti zjištěnému skutkovému stavu a zdůrazňuje násilí a donucení, což nemá v provedeném dokazování oporu. Stěžovatel sám hodnotí výpověď poškozené, nachází v ní zjevné rozpory, přičemž poukazuje na vlastní verzi skutkového děje a znovu připomíná, že svoji obhajobu nemohl před soudem předestřít, neboť k tomu nedostal příležitost. Má za to, že poškozená v podstatě jen obecně řekla, že byla znásilněna, což bylo pro soudy k odsouzení dostačující. Poukazuje na výpověď svědkyně D., která vyzněla v jeho prospěch, přičemž vylučuje jakékoli donucení poškozené k pohlavnímu styku, a to i s ohledem na různé polohy při styku, které ani poškozená nepopřela. Ze všech okolností vyvozuje, že odpor poškozené nebyl míněn vážně, že od něj záhy upustila a se stykem souhlasila. Stěžovatel rozebírá i výpovědi dalších svědků, poukazuje na jejich účelové hodnocení soudem a zpochybňuje odbornou způsobilost znalce, který se vyslovoval k věrohodnosti poškozené, když znalci ani nebyl znám pojem "vytěsnění z paměti" na což soudy nijak nereagovaly. Podle mínění stěžovatele došlo k obyčejné nevěře, což je v rozporu s povahou poškozené. Tomu odpovídá zejména výpověď svědkyně D., kterou stěžovatel považuje na rozdíl od soudů za věrohodnou.

Stěžovatel dále namítá, že z hlediska právního hodnocení nebyla věnována odpovídající pozornost subjektivní stránce, kterou se prakticky zabýval až Nejvyšší soud, avšak jen částečně. Z dokazování vyvozuje, že odpor poškozené nebyl míněn vážně, že stěžovatelka souložila aktivně, přičemž svými vzdechy projevovala uspokojení, takže si lze stěží jen představit, že by si stěžovatel uvědomoval, že tím překonává její odpor a že porušuje její právo svobodně rozhodovat o pohlavním životě. Dle jeho názoru není naplněn ani znak násilí zločinu znásilnění.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení Nejvyšší soud a Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře. Nejvyšší státní zastupitelství a Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, se postavení vedlejších účastníků vzdala.

Nejvyšší soud upozornil na to, že ústavní stížnost je zaměřena v celém svém kontextu na změnu skutkového stavu zjištěného soudy, přičemž stěžovatel argumentuje tím, že šlo o dobrovolný styk s poškozenou. Vyslovil proto názor, že primárně měl být napaden především rozsudek soudu prvního stupně. Zejména uvedl, že stížnost je po obsahové stránce shodná s dovoláním, v němž dovolací soud na podané námitky reagoval. V souvislosti s tvrzením o extrémním nesouladu odkázal na svou judikaturu i rozhodnutí Ústavního soudu a navrhl ústavní stížnost odmítnout.

Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře uvedl, že ústavní stížnost je pouhým opakováním námitek uplatněných v trestním řízení. Vyslovil přesvědčení, že v průběhu tohoto řízení nedošlo k porušení práva na obhajobu. Skutkové závěry prezentované ve stížnosti odhlížejí od zásady volného hodnocení důkazů, neboť stěžovatel hodnotí jednotlivé důkazy izolovaně. Konstatoval, že hodnocení důkazů v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je přesvědčivé a logické a má podklad v provedených důkazech. Proto v plném rozsahu odkázal na všechna napadená rozhodnutí a navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta.

Stěžovatel v obsáhlé replice na podaná vyjádření v podstatě setrval na své argumentaci uplatněné v ústavní stížnosti. Dle jeho názoru vytýkaná procesní pochybení, jejichž podstatu v replice zopakoval, samy o sobě znamenají, že skutkový stav věci a právní závěry nebyly zjištěny ve spravedlivém procesu. Vzhledem k vyjádření Nejvyššího soudu doplnil petit stížnosti o návrh na zrušení rozsudku soudu prvního stupně.
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí i příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudců, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 91 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.

Stěžovatel v prvé řadě vznáší výhrady proti postupu obecných soudů, kterým měly být porušeny procesní předpisy, zejména právo na obhajobu. Ústavní soud však nezjistil žádné okolnosti, které by svědčily o zásadním a hrubém porušení procesních norem upravujících trestní řízení a které by současně znamenaly zásah do základního práva stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces či do práva na obhajobu.

Vzhledem k obsahu příslušného policejního spisu i podané obžaloby se soudu prvního stupně nabízela možnost předběžného projednání obžaloby a vrácení věci státnímu zástupci k došetření, neboť obžaloba nebyla podložena všemi důkazy rozhodnými pro objasnění základních skutkových okolností případu. Pokud se však rozhodl, že tento deficit v dokazování lze napravit v řízení před soudem a neučinil žádné z rozhodnutí uvedených v § 188 tr. ř., z ústavního hlediska nelze jeho postupu cokoliv vytknout.

S dalšími procesními námitkami, které stěžovatel opakuje i v ústavní stížnosti, se dostatečně vypořádal již odvolací soud, byť se s jeho závěry stěžovatel neztotožňuje.

Jde o námitku, že stěžovateli v průběhu prvního hlavního líčení nebyl dán prostor vyjádřit se k věci, při jejímž hodnocení odvolací soud vyšel důsledně z obsahu příslušného protokolu o hlavním líčení a z postoje stěžovatele, který po procesním poučení uvedl, že vypovídat nebude, přičemž pouze konstatoval, že k pohlavnímu styku došlo, ale bylo to oboustranné, a poté znovu zopakoval, že nechce vypovídat. Jeho postoj vyplývá i z dalšího průběhu hlavního líčení i odročených jednání. Kromě krátkého vyjádření k výpovědi poškozené, v němž opakoval, že to bylo dobrovolné z obou stran, že se cítí nevinen a že paní Svobodová mu přitom navrhovala polohy, se již nijak k věci ani prováděným důkazům nevyjadřoval, byť k tomu byl opakovaně vyzýván. Nevyužil ani práva posledního slova.

Odvolací soud se vypořádal i s námitkou o procesní nevyužitelnosti výpovědi poškozené, která byla vyslechnuta po vyloučení veřejnosti bez účasti jeho důvěrníků, když z obsahu příslušné části protokolu o hlavním líčení, kterou citoval, ani z pořízeného zvukového záznamu nezjistil pochybení, které by námitku stěžovatele odůvodňovalo. Z těchto záznamů ani nevyplynulo, že by stěžovatel či jeho obhájce označil nějakou konkrétní osobu, která by v řízení před soudem měla plnit funkci důvěrníka za situace, kdy pro část řízení byla veřejnost vyloučena. Pokud bylo dále rozhodnuto o provedení výslechu poškozené v nepřítomnosti stěžovatele, takové rozhodnutí má oporu v ustanovení § 209 odst. 1 tr. ř. Z hlediska ústavního je rozhodující, že se tak stalo za přítomnosti obhájce a že stěžovatel byl po návratu do jednací síně s obsahem výpovědi seznámen a dostal příležitost se k ní vyjádřit.

Námitkami stěžovatele proti neúplnému a nesprávnému přepisu průběhu hlavního líčení se odvolací soud zabýval opakovaně, jednak na základě stížnosti stěžovatele, kterou neshledal oprávněnou, a jednak v napadeném rozhodnutí, přičemž jeho závěru, že učiněná protokolace odpovídá tomu, co v průběhu hlavního líčení předmětného dne zaznělo, a že jí v žádném případě nebyl znehodnocen obsah jednotlivých provedených důkazů, nelze nic vytknout. Odvolací soud totiž před vlastním rozhodnutím porovnal příslušný zvukový záznam s následnou protokolací a zjistil, že na některé námitky bylo reagováno již rozhodnutím soudu prvního stupně, když došlo k opravě protokolu a v ostatním je přepis správný. K tomu lze připomenout, že v protokolu se zaznamenává podstatný obsah výpovědi slyšené osoby. Doslovné zaprotokolování výpovědi či její části je možné na žádost státního zástupce nebo obviněného. V projednávané věci však z obsahu spisu nevyplývá, že by o to stěžovatel či jeho obhájce požádal. Odvolací soud se řádně vypořádal i s další související námitkou, že stížnostní soud o námitkách rozhodl až po vynesení meritorního rozhodnutí. I dle přesvědčení Ústavního soudu neměl takový postup žádný vliv na kvalitu provedených důkazních prostředků. Pokud pak soud prvního stupně rozhodl ve věci, aniž již měl pořízen přepis zvukového záznamu z průběhu hlavního líčení, ani takový postup není vyloučen, když soud stejně jako strany vnímal podstatný obsah důkazů, provedených při tomto hlavním líčení, a mohl z nich čerpat podklady pro své rozhodnutí.

Námitky stěžovatele dále směřují proti provádění a hodnocení důkazů a usilují o revizi skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů, přičemž nabízejí vlastní verzi skutkového děje. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a testu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., jakož i ustanovení § 125 tr. ř. a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu, aby takové hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním neztotožňoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995, N 34/3 SbNU 257, nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995, N 79/4 SbNU 255).

V posuzovaném případě Ústavní soud neshledal, že by se obecné soudy jakkoli zpronevěřily výše uvedeným zásadám. Jak bylo ověřeno z přiloženého spisového materiálu, soud prvního stupně, vědom si toho, že předmětem dokazování se stala závažná trestná činnost, provedl rozsáhlé dokazování, a to daleko nad rámec přípravného řízení. Za situace, kdy nemohl přihlížet ke stěžovatelovu doznání, učiněnému při podání vysvětlení v reakci na trestní oznámení poškozené (po zahájení trestního stíhání již stěžovatel ve věci nevypovídal a omezil se na pouhé konstatování, že k pohlavnímu styku došlo, ale bylo to oboustranné, později ještě doplnil, že poškozená sama navrhovala polohy), provedl výslech poškozené, celé řady svědků a listinné důkazy, včetně znaleckých posudků z oboru zdravotnictví. V podstatě tak vyhověl všem návrhům obhajoby, vzneseným v přípravném řízení i před soudem, a tím si opatřil pro své rozhodnutí dostatečný skutkový rámec. Patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů; jednotlivé důkazy vzájemně konfrontoval a podrobně popsal, v důsledku jakých úvah jim přikládal důkazní sílu co do jejich věrohodnosti a relevance k prokázání viny stěžovatele.

Nalézací soud si byl vědom toho, že proti sobě stojí na jedné straně tvrzení stěžovatele (částečně podporované výpovědí jeho manželky) a na straně druhé výpověď poškozené, podporovaná nepřímými důkazy. Jeho úkolem tedy bylo vyhodnotit pečlivě věrohodnost těchto dvou skupin výpovědí, a to jak samostatně, tak ve spojení s ostatními provedenými důkazy. Pokud po řádném vyhodnocení obou skupin považoval na rozdíl od stěžovatele věrohodnost výpovědi poškozené za plně zachovalou, nelze tomuto jeho řádně odůvodněnému dílčímu závěru z ústavního hlediska nic vytknout.

S argumentací i skutkovými závěry soudu prvního stupně se posléze plně ztotožnil Krajský soud v Českých Budějovicích v rámci odvolacího řízení, přičemž se dále podrobně zabýval všemi relevantními námitkami obhajoby, včetně znovu opakované nevěrohodnosti poškozené a stěžovatelem vyzdvihovaným významem výpovědi svědkyně D., manželky stěžovatele. Stěžovateli nelze přisvědčit v tom, že odvolací soud nezaujal žádné stanovisko k jeho tvrzení, že mělo jít o oboustranný styk. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení, odvolací soud tuto konstrukci stěžovatele odmítl, a to poukazem na výpověď poškozené, potvrzovanou dalšími ve věci opatřenými důkazy, přičemž hodnocení důkazů podávané obhajobou označil za izolované, nikoli ve vzájemných vazbách, jak je požadováno trestním řádem, když připomněl, že stěžovatel klade důraz a upřednostňuje důkazy, které by jeho vinu mohly dle jeho názoru oslabit a stranou ponechává fakta, plynoucí z věrohodných důkazů, která jsou neúprosná, spolehlivá a v souhrnu v dostatečné míře i průkazná. Stejným způsobem ostatně stěžovatel hodnotí proces zjišťování skutkového stavu i v ústavní stížnosti.

Pokud se tedy oba soudy na základě skutečností podrobně popsaných v napadených rozhodnutích přiklonily k verzi poškozené, přičemž za dané důkazní situace věnovaly hodnocení důkazů zvýšenou pozornost, a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnily, nelze v jejich hodnotící činnosti shledat libovůli, která by jedině mohla vést k vydání zrušujícího nálezu.

Se skutkovými závěry soudů obou stupňů se ostatně ztotožnil i soud dovolací (byť věcně řešil především námitky obhajoby, že předmětný skutek nenaplňuje znaky zločinu, jímž byl stěžovatel uznán vinným), přičemž mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními neshledal extrémní rozpor. Pokud stěžovatel nesouhlasí s jeho argumentem, že z trestního spisu nevyplývá, že by obhajoba v přípravném řízení navrhovala výslech poškozené, k tomu lze pouze uvést, že z příslušného policejního spisu takový návrh obhajoby skutečně nevyplývá. Dle záznamu o odmítnutí návrhů obhajoby na doplnění dokazování ze dne 28. 7. 2010 je zřejmé, že obhájce výslech poškozené nenavrhoval, a ze záznamu ze dne 16. 8. 2010 vyplývá, že uvedeného dne byl stěžovateli a jeho obhájci s patřičným procesním poučením o právu navrhnout doplnění vyšetřování, předložen trestní spis k prostudování, přičemž obhajoba žádné návrhy na jeho doplnění nevznesla.

S ohledem na uvedené nebyly shledány důvodnými ani námitky dopadající na právní posouzení jednání stěžovatele, neboť i tyto výhrady byly založeny na polemice se skutkovými zjištěními a hodnocením důkazů, s nimiž se však obecné soudy vypořádaly. Skutková zjištění jsou podložena řádně zhodnoceným dokazováním a vyplývá z nich naplnění všech znaků skutkové podstaty zločinu, jímž byl stěžovatel uznán vinným. Uvedená námitka byla ostatně předmětem přezkumné činnosti dovolacího soudu, který se jí zabýval věcně a své úvahy v napadeném rozhodnutí přesvědčivě a logicky zdůvodnil.

V postupu soudu prvního stupně a v jeho skutkových a právních závěrech, s nimiž se ztotožnily i soudy odvolací a dovolací, nebyla shledána žádná libovůle či extrémnost ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Stěžovatelova argumentace, která je opakováním výhrad obsažených v odvolání a dovolání, tak Ústavní soud nevede k závěru, že mohla být porušena jeho základní práva, jichž se dovolává.

Z uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. ledna 2014

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.