II. ÚS 342/10
II.ÚS 342/10 ze dne 11. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. D. H., zastoupeného JUDr. Klárou Veselou Samkovou, Ph.D., advokátkou Advokátní kanceláře Španělská 6, Praha 2, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 23. října 2006, č. j. 19 C 261/2005-54, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. května 2008, č. j. 35 Co 111/2007-91, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. listopadu 2009, č. j. 26 Cdo 5135/2008-115, a o návrhu na zrušení § 8 odst. 6 a 7 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích), v platném znění, a o návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 3 a 4, čl. 4 odst. 1, 2, 3 a 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. 2 odst. 3 a 4 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, a čl. 3, čl. 6 odst. 1, čl. 13 a 14, čl. 17 a 18 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, kterými mu bylo uloženo zajistit ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku dodávku pitné vody do bytu žalobkyně z vodovodních rozvodů nacházejících se v bytech a odvádění odpadních vod z bytů. Stěžovatel navrhuje i zrušení § 8 odst. 6 a 7 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích), v platném znění (dále jen zák. č. 274/2001 Sb.). Stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí a to z toho důvodu, že mu reálně hrozí výkon rozhodnutí.

2. Dle obsahu připojeného spisu soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že žalobkyně uzavřela se žalovaným (stěžovatelem) nájemní smlouvu, na jejímž základě užívá příslušný byt. Od 7. prosince 2004 nebyla do jejího bytu zajištěna dodávka pitné vody a odvod odpadních vod, neboť stěžovatel neuzavřel jako odběratel smlouvu o dodávce vody a odvodu odpadních vod ve vztahu k domu, ve kterém se nacházel byt žalobkyně, se Severočeskou vodárenskou společností, a. s., která je v daném místě provozovatelem vodovodů a kanalizací.

3. Soudy dospěly k závěru, že stěžovatel porušil povinnosti vyplývající z § 687 a § 688 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), tím, že žalobkyni jako nájemkyni neposkytl plnění vyplývající z nájemního vztahu. Povinnost pronajímatele předat nájemci byt ve stavu způsobilém k řádnému užívání a zajistit mu plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu (§ 687 odst. 1 obč. zák.) zahrnuje i povinnost opatřit byt vytápěním, hygienickým zařízením, rozvody elektrické energie a vody a odvody odpadních vod. Povinnost pronajímatele zajistit nájemci bytu a osobám, které s ním žijí, plnění, jejichž poskytování je s užíváním bytu spojeno (§ 688 obč. zák.), znamená poskytování služeb jako je úklid domu, odvoz odpadků, dodávka vody, odvod odpadních vod apod. Zákon č. 274/2001 Sb. v § 8 odst. 5 věta první stanoví povinnost vlastníku vodovodu nebo kanalizace uzavřít písemnou smlouvu o dodávce vody nebo odvádění odpadních vod s odběratelem. Podle § 2 odst. 5 tohoto zákona musí být odběratelem (až na určité výjimky) vlastník pozemku nebo stavby připojené na vodovod nebo kanalizaci; odběratelem není nájemce bytu. Soudy neshledaly opodstatněnými námitky stěžovatele, že v důsledku regulace nájemného a řádného neplacení nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu dotoval nájemkyni, a poukázaly na jeho možnost domáhat se nápravy ve vztahu k porušování těchto povinností zákonnými prostředky.

4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné, neboť nebyly shledány podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").

II.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v intencích nálezu Ústavního soudu, který vyhlášku č. 173/1993 Sb. jako protiústavní zrušil, s nájemkyní, stejně jako s ostatními nájemci, uzavřel novou nájemní smlouvu na dobu neurčitou. Nájemníci začali smlouvy zpochybňovat, přestali platit nájem nejen dle nově uzavřených smluv, ale i dle smluv původních. Výši nájmu určovali sami zcela libovolně, často ve výši neodpovídající ani zálohám na služby, které hrazeny nebyly vůbec. S ohledem na neplacení nájemného a vodného nájemníky nemohl stěžovatel hradit vodárnám za spotřebu vody ve svých domech, respektive hradil závazky s mnohaměsíčním zpožděním, přičemž dluh za odebranou a obyvateli domů nehrazenou vodu stále narůstal (dosáhl několika set tisíc Kč). Stěžovatel proto odmítl podepsat smlouvu o dodávce vody do domu, následkem čehož Severočeské vodárny a kanalizace vodu uzavřely. V době uzavírky vody stěžovatel již neměl finanční prostředky na hrazení vodného, udělil však svým nájemníkům včetně žalované písemný souhlas, aby si s dodavatelem sjednali dodávky vody sami. Poukázal na to, že obdobná situace jako s dodávkou studené vody byla i v otázce dodávky teplé vody. Na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu l si s dodavatelem teplé vody a topení uzavřeli smlouvy jednotliví obyvatelé bytů a pokud řádně platili, teplá voda jim tekla. Studená voda byla stěžovatelem zabezpečena donáškou balené vody do domu. Stěžovatel zdůrazňuje, že obecné soudy mu ukládají povinnost, která jednak nevyplývá ze zákona, jednak je nesplnitelná pouhou vůlí stěžovatele. Povinnost poskytnut dodávky vody a odvod odpadních vod není žádným právním předpisem zákonným ani podzákonným včetně občanského zákoníku uložena jako kogentní povinnost pronajímatele bytu (zákonem č. 274/2001 Sb. je pouze pro něj stanoven právní nárok na uzavření smlouvy o dodávce vody) a nikde v zákoně není stanoveno, co se rozumí plněními poskytovanými a spojenými s užíváním bytu.

6. Ostatní plnění, která jsou všeobecně považována za služby, jsou běžně poskytována na základě individuálních smluv sjednaných přímo s nájemníky. Stěžovatel se domnívá, že nemůže být činěno neodůvodněného rozdílu mezi dodávkami teplé vody, elektřiny, plynu, telefonního připojení apod. a dodávkami studené vody. Není důvodu, aby právo (resp. dokonce povinnost) uzavřít smlouvu o dodávce a odvodu studené vody bylo dáno pouze pronajímateli a nebylo výslovně dáno i nájemci, byť se souhlasem pronajímatele.

7. V zákoně o vodovodech a kanalizacích, ani v jiném zákoně rovněž není stanovena povinnost stěžovatele uzavřít smlouvu s dodavatelskou společností, jak tvrdí soudy a jak vyplývá i ze zcela konkrétního výroku soudu, který uvádí, že pitná voda má být zajištěna z vodovodních rozvodů, což lze reálně jen na základě smlouvy s dodavatelskou společností. Tento názor je dle přesvědčení stěžovatele protiústavním omezením jeho vlastnických práv, protože se jedná o nepřiměřený smluvní přímus. Zákon ani soud nemohou nutit nikoho k uzavření smlouvy, navíc za každou cenu. Smlouva je zásadně dvoustranný právní úkon, který vzniká konsenzem účastníků právního úkonu a proces vzniku smluv je ovládán zásadou smluvní volnosti jako projevu autonomie vůle.

8. Soudy měly v zájmu zachování rovnosti stran i vyhledávat důvody, proč by dodávání vody bez protiplnění ze strany nájemců (uživatelů bytů) a nekonečné zadlužování pronajímatele mohlo být v rozporu se zákonem a dobrými mravy. Na jedné straně totiž stáli nájemníci, kteří dlouhodobě neplatili za nájem bytu žádné nájemné a odmítali platit za poskytované služby, na druhé straně pronajímatel, který se musel v důsledku protiprávního jednání žalované a dalších nájemců zadlužovat do řádu statisíců. Soudy vůbec nezohlednily, proč vlastně k přerušení dodávky studené vody došlo, přičemž vodu nepřestal dodávat stěžovatel, ale vodárny.

9. Stěžovatel poukazuje i na to, že žaloba na zaplacení dlužné částky a využití práva výpovědi z nájmu bytu neposkytuje faktickou a efektivní možnost obrany. Spory o neplatnost výpovědi z nájmu bytu a následné vyklizení trvají běžně 3-4 roky, za toto období dlužná částka narůstá na několik set tisíc korun. Následné vymáhání dlužných částek trvá další 3 léta, u většiny nájemníků navíc bez možnosti pozdějšího úspěšného vymožení v rámci vykonávacího řízení.

10. Současně, pokud by Ústavní soud dospěl k závěru, že ustanovení § 8 odst. 6 a 7 zákona č. 274/2001 Sb. ukládá stěžovateli výlučné právo (či dokonce povinnost) uzavřít s vodárnami smlouvu o dodávce a odvodu pitné vody a znemožňuje uzavření smluv jednotlivými nájemci bytů, stěžovatel navrhuje, aby tato dvě ustanovení zákona byla pro zřejmý rozpor s ústavními zákony a vyhlášenými mezinárodními smlouvami zrušena.
III.

11. Ústavní soud není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 Ústavy.

12. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") v § 43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

13. Ústavní soud musí konstatovat, že se jeho druhý senát ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 485/09 zabýval téměř doslovně totožnou ústavní stížností stěžovatele směřující proti obsahově stejným rozhodnutím obecných soudů ve věci jiných nájemců a usnesením ze dne 27. srpna 2009 ji odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Názor vyjádřený v citovaném usnesení ze dne 27. srpna 2009 sp. zn. II. ÚS 485/09 Ústavní soud nemá důvod měnit a to tím spíše, že ústavní stížnost v nyní projednávané věci byla podána až poté, co stěžovatel měl možnost se seznámit s odůvodněním předchozího rozhodnutí, a ve své současné argumentaci nijak na předchozí rozhodnutí Ústavního soudu nereaguje. Ústavní soud ze stejných důvodů, které vyjádřil v usnesení ze dne 27. srpna 2009 sp. zn. II. ÚS 485/09 dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

14. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu nepřísluší.

15. Stěžejním problémem projednávané věci, který řešily obecné soudy, bylo posouzení otázky, zda je vlastník nemovitosti oprávněn svou nečinností, spočívající v neuzavření smlouvy o dodávce pitné vody a odvodu odpadních vod v nemovitosti s pronajatými byty, znemožnit přívod vody do jím vlastněné nemovitosti proto, že nájemce neplní své povinnosti a neplatí za pronajímatelem poskytnuté služby. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že zajištění dodávky pitné vody do pronajímaných bytů a odvod odpadních vod je povinností pronajímatele a vyplývá z § 687 a § 688 obč. zák., dále nesouhlasí s výrokem rozsudku, kterým byl zavázán k uzavření dvoustranné smlouvy s dodavatelem vody, a poukazuje na to, že soudy dostatečně nezohlednily důvody vedoucí k neuzavření smlouvy o dodávce vody, tj. porušení povinností ze strany nájemců.

16. Ústavnímu soudu nepřísluší z důvodů výše uvedených zasahovat do výkladu jednotlivých ustanovení obecného práva včetně § 687 odst. 1 obč. zák., tedy i posouzení otázky, konkrétně která plnění je pronajímatel bytu povinen nájemci zajistit, aby pronajatý byt byl způsobilý k řádnému užívání a byl zajištěn plný a nerušený výkon práv spojených s nájmem bytu, případně jeho užíváním. To je plně věcí obecných soudů. Ústavnímu soudu totiž, jak ustáleně judikuje, zásadně nepřísluší se v řízení o ústavní stížnosti vyjadřovat k výkladu podústavního práva.

17. Jak Ústavní soud uvedl ve svém předchozím rozhodnutí ve věci stejného podání stěžovatele, považuje výklad obecných soudů, týkající se povinností pronajímatelů bytů v souvislosti s pronájmem bytů, za ústavně souladný, a proto nejde o porušení základního práva stěžovatele. Za situace, kdy daná problematika není doslovně řešena právním předpisem, je výklad stávající úpravy (§ 687 odst. 1 a násl. obč. zák.) plně na obecných soudech. Za neústavní nepovažuje Ústavní soud ani výrok, kterým byl stěžovatel zavázán k zajištění dodávky vody z vodovodních rozvodů nacházejících se v bytech a odvádění odpadních vod z bytů, neboť jiný způsob (stěžovatelem navrhovaný způsob formou dodávky balené pitné vody) by právě nenaplnil požadavky vyplývající z citovaného ustanovení občanského zákoníku (odvod odpadních vod pak jiným způsobem ani zajistit nelze). Uvedené nelze zpochybnit ani námitkou, že stěžovatel může tuto povinnost splnit jen za součinnosti druhé strany, tj. uzavřením smlouvy o dodávce vody, a to za podmínek určovaných dodavatelem vody. Z ustanovení zák. č. 274/2001 Sb. pro stěžovatele totiž jednoznačně vyplývá právní nárok na uzavření smlouvy o dodávce vody a právní předpisy rovněž určují způsob stanovení ceny, způsob vyúčtování a rozúčtování spotřebované vody a nákladů na odvod odpadních vod až na jednotlivé spotřebitele, tedy nájemce bytů.

18. Ústavní soud se nemohl zabývat dalšími námitkami stěžovatele ohledně neplatnosti nájemní smlouvy, neplacení nájemného a služeb spojených s užíváním bytu a otázkou platnosti či neplatnosti výpovědi nájemní smlouvy žalované, neboť tyto otázky nebyly předmětem řízení. I kdyby stěžovatel měl, pokud jde o okruh uvedených otázek, pravdu, nedávalo by mu to právo vzít ochranu práva "do svých rukou". To v právním státě nelze připustit s výjimkou případů, na které výslovně pamatuje zákon. V tom smyslu je třeba chápat dovětek, uvedený v odůvodnění předchozího rozhodnutí ve věci stejného podání stěžovatele, v níž Ústavní soud uvedl, že povinnost vyplývající pro pronajímatele z § 687 odst. 1 obč. zák. lze vztahovat jen k nájemci užívajícímu pronajatý byt na základě platné nájemní smlouvy.

19. V ostatním Ústavní soud odkazuje na odůvodnění svého usnesení ze dne 27. srpna 2009, sp. zn. II. ÚS 485/09, které se, jak bylo již uvedeno, týká stěžovatelovy srovnatelné ústavní stížnosti. Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují, a proto byla ústavní stížnost shledána jako neopodstatněná.

20. Jako neopodstatněný byl shledán i návrh na zrušení § 8 odst. 6 a 7 zákona č. 274/2001 Sb., podaný v souvislosti s projednávanou ústavní stížností. Ústavní soud v souladu se svou judikaturou konstatuje, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného podle § 74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení.

21. Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle § 43 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti nebyl dán důvod pro odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. března 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.