II. ÚS 3417/12
II.ÚS 3417/12 ze dne 20. 9. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti Z. B., zastoupeného Mgr. Ing. Vladimírem Doleželem, Ph. D., advokátem se sídlem Horova 3121/68, 616 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 14 Co 78/2012-203 ze dne 13. června 2012 a rozsudku Okresního soudu v Opavě č. j. 14 P 314/2010-186 ze dne 8. prosince 2011 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností, jež splňuje náležitosti ustanovení §§ 34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), usiluje stěžovatel o zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít k porušení ustanovení čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresního soudu v Opavě byl jeho dřívější rozsudek ze dne 29. 9. 2011, č. j. 14 P 314/2010-153, kterým tento soud schválil dohodu rodičů o jejich právech a povinnostech ve vztahu k nezletilému dítěti, doplněn o výrok, že matce se výživné na nezletilého T. za období od 1. 5. 2010 do 30. 9. 2011 nestanoví.

Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel včasné odvolání, v němž především namítal, že v daném případě byla porušena ústavní zásada zákonného soudce, když původní řízení bylo projednáno a věc rozhodnuta soudkyní Mgr. Markétou Fochlerovou, zatímco napadené rozhodnutí bylo vydáno soudkyní Mgr. Natálií Krausovou. V každém případě však soudce, který vydal napadený doplňující rozsudek, byl podle zákona povinen nařídit ústní jednání, ke kterému měli být účastníci a právní zástupci řádně a včas předvoláni, zatímco v daném případě byl právní zástupce otce vyrozuměn o datu vyhlášení doplňujícího rozhodnutí, tedy bez jednání. Ve vztahu k samotnému meritu věci pak stěžovatel dovozoval, že schválená dohoda vzhledem k podanému návrhu toliko vyjadřovala část shody mezi rodiči, když ve zbývajícím období, na kterém se rodiče nedohodli, bylo povinností soudu autoritativně rozhodnout. Pokud se tak nestalo, byl důvod pro postup podle § 166 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř."), kterému přisvědčil soud prvního stupně. V posuzovaném období pro vydání doplňujícího rozhodnutí nenastala žádná změna poměrů, pro kterou by nebyl důvod matce nestanovit výživné zpětně v doplňovaném rozhodnutí nepokrytém období, a to minimálně ve stejné výši, podle dohody rodičů soudem schválené.

Krajský soud přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení jemu předcházející (§ 206, § 212 o. s. ř.), a poté dospěl k závěru, že odvolání stěžovatele sice důvodné po věcné stránce není, ovšem je třeba zároveň na druhé straně konstatovat, že "prvostupňové rozhodnutí v té podobě, v jaké bylo vydáno, nemůže ani v nejmenším obstát."

Odvolací soud nejprve vyvrátil pochybnosti stěžovatele o zákonnosti rozhodujícího soudce, když uvedl, že žádnou takovou diskrepanci nelze ze spisového materiálu vysledovat a že pokud soudkyně Mgr. Markéta Fochlerová po vydání původního rozsudku absolvovala odbornou praxi u zdejšího senátu krajského soudu, není v sebemenším rozporu s rozvrhem práce, když doplňující rozhodnutí bylo v době její nepřítomnosti u okresního soudu vydáno zastupující soudkyní Mgr. Natálií Krausovou. V dalším však přisvědčil námitce stěžovatele, že o doplňujícím návrhu bylo rozhodnuto rozsudkem bez toho, aby bylo nařízeno jednání. Jako důvod, proč odvolací soud nepřistoupil ke kasaci odvoláním napadeného rozsudku okresního soudu, krajský soud uvedl, že podle jeho názoru toto evidentní procesní pochybení nemá ve svých důsledcích na konečný výsledek sebemenší vliv, neboť odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně neshledává totiž v daném případě žádný důvod k doplnění rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 20. 9. 2011, č. j. 14 P 314/2010-153.

Svůj postoj odůvodnil odvolací soud tím, že učiněný dvoustranný právní úkon se podpisem obou smluvních stran (rodičů) stal perfektní, přičemž rodiče si jím takto provedli novou úpravu svých práv a povinností k nezletilému T., a to s ohledem na nastalé změny poměrů. Tato změna se pak dotýká nejen otázky samotného výchovného prostředí nezletilého dítěte, ale rovněž i problematiky placení výživného, a to jak co do jeho výše, tak co do počátku doby jeho stanovení. Krajský soud vyzdvihl, že zmíněná dohoda nebyla a "pochopitelně ani nemohla být uzavřena jaksi ,podmíněně' s tím, že by k ní pak ještě měl přináležet nějaký dodatek". Podotkl, že úkolem okresního soudu bylo zabývat se tím, zda je či není možno dohodu v takovémto znění schválit, přičemž tuto dohodu musel zkoumat ze stejných hledisek, k nimž by přihlížel i při svém rozhodování. Neztotožnil se s argumentací uplatněnou stěžovatelem v podaném odvolacím návrhu, kde dovozuje, že dohoda rodičů uzavřená dne 20. 9. 2011 vyjadřovala toliko část jejich shody, když co do zbývajícího období (od 1. 5. 2010 do 30. 9. 2011) se rodiče neshodli, a bylo tedy povinností soudu autoritativně rozhodnout. Podle názoru krajského soudu nutno naopak kategoricky uzavřít, že pokud došlo mezi rodiči k dohodě o nové úpravě práv a povinností k nezletilému T. B., včetně té skutečnosti, od kdy se matka zavazuje na dítě platit výživné k rukám otce (a takto bylo tedy vypořádáno i otcem zmiňované období od 1. 5. 2010 do 30. 9. 2011), zajisté je "pojmově naprosto vyloučeno, aby bylo ze strany soudu přikročeno k vydání jakéhosi ,kombinovaného' rozhodnutí, které by dílem schválilo uzavřenou rodičovskou dohodu a dílem by obsahovalo autoritativní výrok soudu, který by tuto dohodu měl jaksi ,doplnit'." Ze všech těchto důvodů odvolací soud doplňující rozsudek změnil tak, že se návrh stěžovatele na doplnění rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 29. 9. 2011, č. j. 14 P 314/2010-153, zamítá.

Stěžovatel brojí proti oběma soudním rozhodnutím ústavní stížností, v níž polemizuje se správností rozhodnutí obou obecných soudů. Namítá, že Ústavní soud již svým nálezem sp. zn. IV. ÚS 257/05 z 26. 1. 2006, v meritorně téměř totožné věci, rozhodl, že v případech, kdy dítě není ve střídavé péči rodičů, představuje existence období, po které není rodiči, který dítě nevychovává, uloženo platit příspěvek na výchovu a výživu dítěte, porušení základního práva na ochranu rodičovské výchovy a péče garantované čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a činnosti soudů, která k takovému výsledku vede, je porušením základního práva na soudní a jinou právní ochranu garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stejně jako v citovaném nálezu prý došlo rozhodnutími Okresního soudu v Opavě a následně Krajského soudu v Ostravě k vytvoření období, po které nebyla matka jako rodič, který dítě reálně neměl ve výchově, povinna přispívat na výchovu a výživu nezletilého.

Stěžovatel oponuje názoru krajského soudu argumentací, že zákonodárce předpokládal, že rodiče mohou uzavřít dohodu o výchově a výživě nezletilého, která nemusí být plně v zájmu dítěte, proto dle § 86 odst. 1 zákona o rodině dohoda rodičů podléhá schválení soudem, přičemž zájem dítěte by měl být pro soud nejvyšším imperativem. V případě, kdy rodiče uzavřou dohodu, která není plně v zájmu dítěte, má prý soud možnost dohodu neschválit. Pokud soud dohodu o obsahu ne zcela souladném se zájmem dítěte schválí, bylo by dle názoru stěžovatele ústavně nekonformní vykládat § 86 odst. 1 zákona o rodině tak, že soud nemá možnost takovou dohodu doplnit svým autoritativním rozhodnutím (k čemuž stěžovatel podal příslušný návrh), je-li takové doplnění možné, a ochránil tak práva a zájem dítěte na prvním místě, ale i ústavně zaručená práva rodičů zakotvená v čl. 32 odst. 4 Listiny. Dle názoru stěžovatele je takový postup soudu i vhodný, neboť s ohledem na citlivost rodinných vztahů je nejvýše žádoucí, aby soudy svou činností podporovaly konsenzus mezi rodiči a do vztahů zasahovaly co nejméně, a (pouze) tam, kde rodiče k dohodě nedospěli.

Z charakteru řízení o výživném pro nezletilé zakotveného v § 81, § 120 odst. 2 a § 153 odst. 2 o. s. ř. prý plyne, že se nejedná o řízení kontradiktorní. Stěžovatel podotkl, že soudy nejsou vázány návrhy účastníků, neměly by tedy být co do šíře předmětu řízení vázány ani dohodou rodičů. Tím spíše prý lze dovodit, že soudy jsou oprávněny (a v zájmu dítěte i povinny) doplnit dohodu rodičů, pokud takové doplnění je možné a v zájmu dítěte. Pokud soudy odmítnou dohodu doplnit v zájmu nezletilého, nezasáhnou jen do práv nezletilého, ale i do ústavně zaručených práv rodiče.

Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud dotčená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, jakož i obsah naříkaných soudních aktů, a dospěl k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud předně pokládá za nutné konstatovat, že stojí mimo samostatnou soustavu obecných soudů, pročež mu nepřísluší zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, je vázán již v minulosti mnohokrát akcentovanou doktrínou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci a principem sebeomezení. Ústavní soud jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti tudíž není povolán k instančnímu přezkumu rozhodovací činnosti soudů obecného soudnictví a jeho pravomoc k takovému přezkumu je založena výhradně v důsledku toho, že jimi nebyly respektovány principy ústavněprávní, a došlo tak k dotčení ústavních předpisů garantujících práva a svobody účastníků řízení.

V souladu s posláním Ústavního soudu a jeho konstantní judikaturou mu nepřísluší "posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí, a to včetně jeho odůvodnění" [srov. nález sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), dostupný v on-line databázi rozhodnutí Ústavního soudu na adrese http://nalus.usoud.cz]. Podstatou sporu mezi stěžovatelem a Krajským soudem v Ostravě je odlišnost v chápání institutu smluvní úpravy vzájemných rodičovských práv a povinností vůči nezletilému dítěti, jak ji zachycuje § 26 odst. 3 zákona o rodině. Ústavní soud však stěžovatelovu pojetí přisvědčit nemůže. Není chybou soudu a porušením zásady vyhledávací, pakliže ten schválí takovou dohodu rodičů, z níž neplyne povinnost jednoho z rodičů platit výživné rodiči, jemuž je dítě svěřeno do výchovy, v určité výši a v určitém časovém úseku. Na takovou dohodu není možné pohlížet tak, že nepokrývá-li veškeré aspekty rodičovských práv a povinností, znamená to, že ve zbývající části je nutno, aby soud o neřešených otázkách sám autoritativně, z vlastní iniciativy rozhodl. To je dáno především preferencí dohody rodičů na způsobu výchovy dítěte nad zásahy státu do ní, ke kterým může a současně i musí dojít toliko tehdy, nejsou-li splněny předpoklady pro uspokojivou výchovu a výživu dítěte, jeho další rozvoj.

Za takovou okolnost či podmínku však v žádném případě není možno pokládat skutečnost, že jeden z rodičů (v posuzované věci matka) se v dohodě schválené soudem nezaváže k placení výživného v určité výši za určité období v minulosti. Je na samotných rodičích a jejich zodpovědnosti, aby v případě, přejí-li si upravit vyživovací povinnost jinak, než by tomu mohlo být v případě, kdyby soud rozhodl o veškerých rodičovských právech a povinnostech, jakož i právech dítěte, autoritativně sám, navrhli takovou redakci dohody, která bude tuto skutečnost náležitým způsobem odrážet. Soud není inkvizičním strážcem naprosté dokonalosti předkládané dohody, neb ji poměřuje pouze v tom rozsahu, v jakém jsou základní otázky rodičovské odpovědnosti a práv dítěte smlouvou zodpovězeny. Opačný pohled by naopak mohl vést k nepřiměřené ingerenci státní moci do rodičovských práv, a to obzvláště za situace, kdy by "dodatečná" úprava některých jejich aspektů soudem ve své podstatě protiřečila obsahu a smyslu dohody rodičů. Pokud pak jde o stěžovatelův odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 257/05 z 26. 1. 2006, je třeba říci, že se nejedná o argumentaci přiléhavou, neboť případ tam řešený nevychází ze situace, kdy by mezi rodiči byla uzavřena dohoda, jak to předpokládá § 26 odst. 3 zákona o rodině, čímž má celý případ naprosto odlišný rozměr, jelikož o všech podstatných otázkách práv a povinností rodičů rozhodoval výlučně soud.

Ve světle řečeného byl tudíž Ústavní soud nucen ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 20. září 2012

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.