II. ÚS 341/05
II.ÚS 341/05 ze dne 31. 8. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti T. C., zastoupeného JUDr. Ivou Háječkovou, advokátkou, se sídlem České Budějovice, Přemysla Otakara II. 6, směřujícímu proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - nezákonnému držení stěžovatele ve vazbě, a o návrhu na změnu § 71 odst. 4 trestního řádu,

takto :

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Dne 14. června 2005 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, kterou stěžovatel brojil proti skutečnosti, že je ve vazbě, o jejímž prodloužení nebylo rozhodnuto v zákonné tříměsíční lhůtě, a proto požadoval, aby byl propuštěn na svobodu a aby byla změněna úprava rozhodování o ponechání ve vazbě podle § 71 odst. 4 trestního řádu. V postupu uplatněném při rozhodování o ponechání ve vazbě stěžovatel jako cizinec shledává porušení svých základních práv, zejména práva na rovnost zaručeného čl. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí zaručeného čl. 7 Listiny a práva na osobní svobodu zaručeného čl. 8 Listiny.

Dne 26. října 2004 byl stěžovatel na základě usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích vzat do vazby, usnesením státního zástupce Městského státního zastupitelství ze dne 31. ledna 2005, č. j. 1 KZv 322/2004-102, bylo rozhodnuto o prodloužení vazby stěžovatele. Dne 4. května 2005 se stěžovatel obrátil se žádostí o propuštění na svobodu na Městské státní zastupitelství v Praze i na Obvodní soud pro Prahu 4. Svoji žádost doplnil následující den písemným slibem podle § 73 odst. 1 písm. b) trestního řádu. Písemností ze dne 9. května 2005 Obvodní soud pro Prahu 4 sdělil stěžovateli, že jeho žádost postoupil Městskému státnímu zastupitelství v Praze. Přípisem ze dne 26. května 2005 se stěžovatel obrátil na Nejvyšší státní zastupitelství a na Vrchní státní zastupitelství v Praze se žádostí o bezodkladné propuštění z vazby. Vrchní státní zastupitelství v Praze právní zástupkyni stěžovatele sdělilo dopisem ze dne 3. června 2005, že rozhodnutí o prodloužení vazby ze dne 31. ledna 2005 jí bylo doručeno dne 3. února 2005 a stěžovateli po překladu do turečtiny dne 9. března 2005. Vzhledem k právní moci rozhodnutí bude státní zástupce rozhodovat o prodloužení vazby, v souladu s ustanovením § 71 odst. 4 trestního řádu, do 15. června 2005. S tímto názorem Vrchního státního zastupitelství v Praze však stěžovatel nesouhlasí; dle jeho názoru je délka vazby vykládána v rozporu se záměrem zákona, aby o vazbě bylo rozhodováno každé tři měsíce. V posuzovaném případě by se však fakticky jednalo o lhůtu čtyř a půl měsíce. Dále uvedl, že rozpor spočívá i v datech doručení, neboť jeho právní zástupkyni bylo doručeno rozhodnutí již dne 2. února 2005 (nikoliv 3. února 2005, jak uvedlo státní zastupitelství), a tato lhůta uplynula dne 5. května 2005. Stěžovatel obdržel turecký překlad usnesení dne 9. března 2005, tím by ovšem lhůta pro následné rozhodování uplynula dne 13. června 2005 (nikoliv 15. června 2005, jak uvedlo státní zastupitelství).

Závěrem stěžovatel uvádí, že úprava rozhodování o vazbě je nedokonalá a měla by být změněna, neboť reálný text je v rozporu s účelem, který byl úpravou sledován a navrhuje, aby byl změněn zákon, konkrétně § 71 odst. 4 trestního řádu tak, aby znění zákona vyhovovalo potřebám praxe a reálného pobytu obviněných ve vazbě.

K projednání věci si vyžádal Ústavní soud vyjádření Městského státního zastupitelství v Praze a Vrchního státního zastupitelství v Praze.

Státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že usnesení ze dne 31. ledna 2005 bylo právní zástupkyni stěžovatele doručeno dne 3. února 2005, stěžovateli pak, po přeložení do tureckého jazyka, dne 9. března 2005. Poslední den lhůty k podání stížnosti tedy připadl na sobotu 12. března 2005, v souladu s ustanovením § 60 odst. 3 trestního řádu tedy lhůta pro podání stížnosti skončila v pondělí 14. března 2005, a právní moci nabylo rozhodnutí následujícího dne, tj. 15. března 2005. V souladu s ustanovením § 71 odst. 4 trestního řádu rozhodl o prodloužení vazby dne 13. června 2005. Postup Městského státního zastupitelství v Praze považuje za souladný s příslušnými ustanoveními zákona.

Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze uvedl, že pro posouzení, zda došlo k namítanému porušení práv stěžovatele, bylo nutno nejprve vyhodnotit, zda dosavadní postup orgánů činných v trestním řízení byl v souladu se zákonem. Porušení jednoduchého práva v průběhu řízení by totiž založilo poškození ústavních práv stěžovatele. Podle ustanovení § 137 odst. 3 trestního řádu je usnesení o prodloužení vazby nutno oznámit obviněnému i jeho právnímu zástupci. Oznámení výhradně právnímu zástupci není možné. Lhůta k podání stížnosti pak začíná běžet od posledního oznámení (§ 143 odst. 1 trestního řádu). Povinnost pořídit překlad plyne z ustanovení § 28 odst. 1 a 2 trestního řádu. V daném případě došlo k pozdějšímu doručení dne 9. března 2005. Konec lhůty k podání stížnosti by připadl na sobotu 12. března 2005, a proto v souladu s ustanovením § 60 odst. 3 trestního řádu bylo posledním dnem pondělí 14. března 2005. Vzhledem ke skutečnosti, že nebyla podána stížnost, nabylo usnesení právní moci dne 15. března 2005. O dalším ponechání stěžovatele ve vazbě rozhodl státní zástupce Městského státního zastupitelství, neboť shledal trvání důvodů vazby. Usnesení bylo doručeno právní zástupkyni stěžovatele dne 15. června 2005, stěžovateli pak 27. června 2005. Dále státní zástupce vrchního státního zastupitelství popsal okolnosti rozhodování orgánů činných v trestním řízení o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby. Postup státního zástupce v dané věci shledal v souladu se zákonem. Vrchní státní zástupce nesouhlasí s námitkou porušení základních práv zakotvených v čl. 8 Listiny, námitky týkající se porušení práv zaručených čl. 3 a 7 Listiny považuje za nekonkretizované. K namítané neústavnosti právní úpravy trestního řádu, která má umožňovat nejednotný výklad, poukázal na faktické postupy, v jejichž rámci je nezbytné plnit jednak stanovené povinnosti v oblasti doručování rozhodnutí, a jednak, za účelem právní jistoty dotčených subjektů, vázat běh lhůt na přesně stanovený okamžik. Stěžovatel opomněl, že orgány činné v trestním řízení jsou povinny zkoumat trvání a případnou změnu důvodů vazby průběžně. Vrchní státní zastupitelství v Praze proto navrhlo ústavní stížnost odmítnout.

Ústavní soud si k věci vyžádal kopie rozhodnutí o prodloužení vazby ze dne 31. ledna 2005 a z 13. června 2005 a rovněž doručenky vztahující se k těmto rozhodnutím.

Po seznámení se s předloženými podklady dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh je zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti se jedná o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.

Předtím, než se Ústavní soud vyjádří k samotné podstatě návrhu, předesílá, že je orgánem ochrany ústavnosti, jemuž přísluší zásah do činnosti obecného soudnictví ve zcela výjimečných situacích, jež zakládají nikoliv rozpor s jednoduchým zákonodárstvím, nýbrž s garancemi, které jsou obsaženy v normách ústavního pořádku. Nutno rovněž zdůraznit, že Ústavní soud je oprávněn ke svému zásahu pouze tehdy, může-li jím odstranit efektivně aktuální a trvající protiústavní stav [k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2005 ve věci sp. zn. I. ÚS 39/05, publikováno pouze jako dokument ASPI č. 33115 (JUD) a další judikaturu tam uvedenou].

Podle ustanovení § 72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je oprávněna podat ústavní stížnost fyzická či právnická osoba, která tvrdí, že v řízení, jehož byla účastníkem, došlo pravomocným rozhodnutím, nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, k porušení jejích práv či svobod, zaručených ústavním pořádkem. Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci je nutno chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům a svobodám, který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému řízení. V tomto případě stěžovatel nenavrhuje zrušit žádné konkrétní rozhodnutí, ale - jak vyplývá mimo jiné z jeho výslovného požadavku - požaduje po Ústavním soudu propuštění z vazby a protiústavnost nastalého stavu spatřuje v tom, že se fakticky nacházel ve vazbě, přestože podle jeho názoru marně uplynula lhůta pro rozhodnutí o ponechání v ní.

Z obsahu podkladů, které Ústavní soud ve věci shromáždil, vyplynulo, že o ponechání ve vazbě bylo rozhodnuto po stavu, který stěžovatel namítá jako protiústavní, usnesením Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 13. 6. 2005, č. j. 1 KZV 322/2004-236, které bylo doručeno právní zástupkyni stěžovatele dne 15. 6. 2005 a stěžovateli v tureckém překladu dne 27. 6. 2005. Za této procesní situace se vydáním rozhodnutí o ponechání ve vazbě ze dne 13. 6. 2006 stalo nemožné, aby Ústavní soud vyhověl požadavku ústavní stížnosti a uložil ve smyslu § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu odstranění protiústavního stavu spočívajícího v držení stěžovatele ve vazbě. Vydáním dalšího rozhodnutí o ponechání ve vazbě pozbyl stav, který je předmětem ústavní stížnosti, na opodstatněnosti, neboť právním titulem pobytu ve vazbě se stalo zmíněné pozdější rozhodnutí, které se ostatně stalo předmětem samostatného přezkumu jak na základě řádných opravných prostředků, tak na základně ústavní stížnosti projednané před Ústavním soudem v řízení vedeném pod sp. zn. III. ÚS 473/2005.

Vzhledem ke všem shora uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítl.

Návrh týkající se změny (případně zrušení) § 71 odst. 4 trestního řádu) je ve vztahu k individuální ústavní stížnosti návrhem akcesorickým, tj. návrhem, který sdílí osud ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu, že nejsou splněny předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti, Ústavní soud se návrhem napadajícím zákonné ustanovení a ni nemohl zabývat. Pouze na okraj Ústavní soud dodává, že návrh na změnu § 71 odst. 4 trestního řádu, je návrhem, k jehož projednání není příslušný, neboť Ústavou České republiky předpokládaná koncepce svěřuje Ústavnímu soudu pouze roli negativního zákonodárce oprávněného ke zrušení norem jednoduchého práva pro rozpor s normami ústavního pořádku, Ústavní soud tedy není povolán napadené předpisy ani měnit, ani mu není svěřena legislativní iniciativa k navržení takové změny.

Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2006

Stanislav Balík předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Eleni Kameníková

Ref.: - usnesení doručit do vlastních rukou na adresy uvedené ve spisu - právnímu zástupci stěžovatele (2x) - Městskému státnímu zastupitelství v Praze ke sp. zn. 1 KZv 322/2004 - Vrchníému státnímu zastupitelství v Praze ke sp. zn. 1 VZt 402/2005 - přílohy ponechat ve spisu - po vrácení zpátečních lístků vyznačit doručení a spis založit

V Brně dne



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.