II. ÚS 3409/16
II.ÚS 3409/16 ze dne 10. 8. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem ve věci návrhu stěžovatelky obce Sokolnice, sídlem Komenského 435, Sokolnice, zastoupené Mgr. Bc. Peterem Mrázikem, advokátem sídlem Pražákova 1008/69, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 8. 2016, č. j. 5 As 175/2014-29, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2014, č. j. 64 A 3/2014-101, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti ze dne 12. 10. 2016 stěžovatelka navrhuje zrušení výroku I. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2014, č. j. 64 A 3/2014-101, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 8. 2016, č. j. 5 As 175/2014-29. Ačkoliv je na titulní straně ústavní stížnosti výslovně uvedeno, že jde o ústavní stížnost podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a v jejím petitu je současně odkazováno na čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, naopak z jejího obsahu - stěžovatelka namítá porušení práva územně samosprávného celku na samosprávu, garantovaného čl. 8, čl. 100 odst. 1 a čl. 101 odst. 4 Ústavy, přičemž na uvedeném je založena i veškerá její argumentace - je patrné, že jde o ústavní stížnost podle § 72 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, tedy o tzv. komunální ústavní stížnost.

Porušení svého práva na samosprávu napadenými rozhodnutími spatřuje stěžovatelka ve způsobu, jakým správní soudy, jejichž rozhodnutími došlo ke zrušení části územního plánu vydaného stěžovatelkou, posoudily kolizi dvou základních práv, a to vlastnického práva vedlejších účastníků k pozemkům, jež byly regulovány dotčenou částí územního plánu, s právem stěžovatelky na samosprávu při jeho vydávání.
II.

Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je však třeba zkoumat, zda návrh splňuje formální náležitosti předpokládané zákonem o Ústavním soudu.

Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jsou oprávněni podat ústavní stížnost zastupitelstvo obce nebo vyššího územního samosprávného celku podle čl. 87 odst. 1 písm. c) Ústavy, jestliže tvrdí, že nezákonným zásahem státu bylo porušeno jejich zaručené právo na samosprávu. Jestliže stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na samosprávu, pak nelze než konstatovat, že obec není oprávněna podat komunální ústavní stížnost podle § 72 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, protože aktivní legitimace k takovému návrhu přísluší pouze zastupitelstvu obce (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. IV. ÚS 606/06, a ze dne 9. 9. 2010, sp. zn. II. ÚS 2264/10). Z ústavní stížnosti a k ní připojené plné moci pro advokáta k zastupování v řízení před Ústavním soudem vyplývá, že se na Ústavní soud s komunální ústavní stížností obrátila přímo stěžovatelka jako územně samosprávný celek, aniž by bylo tvrzeno či doloženo, že se na podání této komunální ústavní stížnosti usneslo zastupitelstvo. Ústavní stížnost je proto podána někým zjevně neoprávněným (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. I. ÚS 1503/13).

Ústavní soud proto postupoval podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu a mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. srpna 2017

Jaroslav Fenyk v. r. soudce Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.