II. ÚS 3407/16
II.ÚS 3407/16 ze dne 23. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Michala Maglii, zastoupeného Mgr. Michalem Burešem, advokátem, se sídlem Bělehradská 1042/14, 360 01 Karlovy Vary, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2016, č. j. 21 Cdo 508/2016-209, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

1. Ve včas podané ústavní stížnosti ze dne 12. října 2016 doplněné podáním ze dne 6. prosince 2016, která splňuje i další formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel brojí proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a právo na legitimní očekávání nabytí majetku spadající pod ochranu čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Žalobce (stěžovatel) se žalobou podanou u Okresního soudu v Českých Budějovicích domáhal proti žalované (Mgr. Štěpánka Augustinová) určení, že je vůči němu právně neúčinná darovací smlouva uzavřená dne 17. dubna 2013 mezi žalobcovým dlužníkem (insolvenční správce Ing. Štěpán Bláha) a žalovanou k nemovitostem v rozsudku blíže specifikovaným. Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 29. května 2015, č. j. 21 C 287/2013-130, žalobu zamítl a jeho zamítavé rozhodnutí bylo následně potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. října 2015, č. j. 8 Co 1541/2015-159. Soudy dospěly k závěru, že není možné postihnout osobní majetek insolvenčního správce a není tedy ani možné právní úkony, kterými insolvenční správce disponuje se svým majetkem, považovat za úkony, které by zkracovaly uspokojení pohledávky věřitele.

3. Následné dovolání žalobce bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2016, č. j. 21 Cdo 508/2016-209, zamítnuto, když Nejvyšší soud shledal, že je sice přípustné pro vyřešení právní otázky, zda lze ve smyslu § 42a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.") odporovat právnímu úkonu dlužníka, kterým nakládal se "svým osobním" majetkem, bylo-li by jím zkráceno uspokojení pohledávky, která byla věřiteli přiznána proti dlužníku "jako insolvenčnímu správci", avšak následně dospěl k závěru, že je neopodstatněné. Nejvyšší soud mj. odkázal na dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 2225/2008, v kterém bylo judikováno, že na základě exekučního titulu získaného proti příslušné osobě ve sporu, v němž vystupovala jako správce konkursní podstaty konkrétního úpadce (z titulu výkonu této funkce), nemůže být výkonem rozhodnutí nebo exekucí nikdy postižen osobní majetek této osoby. Tyto závěry se dle názoru Nejvyššího soudu uplatní i v poměrech insolvenčního zákona. V rozhodnutí o dovolání byla zvážena i argumentace stěžovatele týkající se § 39 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, avšak Nejvyšší soud zde vysvětlil, že otázky týkající se této problematiky není možné řešit v nyní projednávané věci. Pokud bylo pravomocným rozsudkem (viz rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. listopadu 2014, č. j. 13 Cm 1888/2012-281) rozhodnuto, že Ing. Štěpán Bláha je povinen uspokojit stěžovatelovu pohledávku "jako insolvenční správce dlužníka PIVOVAR EGGENBERG, a. s.", bylo tím v projednávané věci závazně stanoveno, že pohledávka má být uhrazena z majetkové podstaty dlužníka a nikoliv z osobního majetku Ing. Štěpána Bláhy.

II.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapituluje obsah napadených rozhodnutí, okolnosti sporu a zejména se důkladně věnuje argumentaci, kterou uplatňoval v rámci svého dovolání. Hlavním argumentem je tvrzení, že fyzická osoba Ing. Štěpán Bláha je stále tatáž fyzická osoba bez ohledu na uvedení dodatku spočívajícího v označení jeho funkce jako správce konkursní podstaty. Vyvrací Nejvyšším soudem uvedenou rozhodovací praxi, podle které jedná-li správce na účet majetkové podstaty, nemůže být v této pozici nikdy postižen jeho osobní majetek. Stěžovatel pak v dovolání upozornil na potřebu nového posouzení systematiky § 39 insolvenčního zákona, když poukázal zejména na odstavec 3 uvedeného paragrafu, který pojednává o specifické skupině nákladů na činnost insolvenčního správce. V této souvislosti vyslovuje domněnku, že za určitých okolností (neúčelnost, absence schválení věřitelským orgánem) by tyto náklady měly být hrazeny z osobního majetku správce. Stěžovatel má za to, že dovolací soud setrval na stanovisku a důvodech, které vyjádřil odvolací soud a s argumenty stěžovatele se vůbec nevypořádal, když dosavadní judikatura, na kterou Nejvyšší soud poukazuje, byla vydána za původní úpravy zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání"). Stěžovatel uzavírá, že odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu není řádné a tudíž se jedná o nepřezkoumatelné rozhodnutí, které zasahuje do jeho práva na spravedlivý proces. Zásah do svého práva na legitimní očekávání majetku pak stěžovatel spatřuje v tom, že Nejvyšší soud svým rozhodnutím de facto učinil jeho soudně přiznanou pohledávku nevykonatelnou, neboť stěžovatel nyní není schopen tuto pohledávku uspokojit ani z majetku Ing. Štěpána Bláhy, ani z majetkové podstaty dlužníka PIVOVAR EGGENBERG, a. s., neboť insolvenční správce nevyžádal souhlas věřitelského výboru s úhradou nákladů za právní služby, které stěžovatel správci poskytl. Závěrem stěžovatel navrhuje, aby napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo zrušeno.
III.

5. Ústavní soud posoudil argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti, jakož i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh, který je nutno podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněný.

6. Ústavní soud předně podotýká, že se obsahově téměř totožnou ústavní stížností téhož stěžovatele podanou rovněž v rámci řízení o určení neúčinnosti darovací smlouvy (ovšem ve vztahu k jiné žalované) zabýval ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 4133/16, kde dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti. Od závěrů obsažených v usnesení ze dne 21. března 2017 sp. zn. II. ÚS 4133/16 nemá Ústavní soud důvod se odchylovat ani v nyní projednávané věci, a proto na uvedené rozhodnutí nyní odkazuje a pouze stručně shrnuje jeho nosné důvody.

7. Ve vztahu i k nyní posuzované ústavní stížnosti je třeba uvést, že její podstatou je toliko nesouhlas stěžovatele s výsledkem rozhodovací činnosti obecných soudů, zejména pak se závěrem obecných soudů o nemožnosti uspokojit pohledávku přiznanou stěžovateli rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. listopadu 2014, č. j. 13 Cm 1888/2012-281, z osobního majetku Ing. Štěpána Bláhy.

8. Obecné soudy se ovšem s možností uspokojení předmětné pohledávky z osobního majetku Ing. Bláhy řádně vypořádaly, přičemž postupovaly v souladu s platnou judikaturou. Právní závěry soudů pak nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, jsou ústavně konformní a v souladu s dobrými mravy a jejich uplatnění nepředstavuje zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv stěžovatele.

9. Rovněž odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu považuje Ústavní soud za řádné, když se v něm tento soud vypořádal se všemi relevantními námitkami. Jestliže stěžovatel vytýká Nejvyššímu soudu, že se ve svém rozhodnutí nevypořádal s jeho argumentací týkající se možnosti požadovat úhradu nákladů právního zastoupení poskytnutých advokátem ve prospěch insolvenčního správce v souvislosti s výkonem jeho funkce z osobního majetku tohoto správce, poukazuje Ústavní soud (shodně jako Nejvyšší soud) na skutečnost, že tyto námitky měly být uplatněny zejména v nalézacím řízení, kterým se stěžovatel domáhal úhrady předmětné pohledávky a nikoliv nyní v řízení o vyslovení neúčinnosti darovací smlouvy. Úkolem soudů v řízení, jehož výsledky jsou napadány ústavní stížností v dané věci, bylo zejména posoudit, zda stěžovateli svědčí vymahatelná pohledávka vůči účastníkovi darovacích smluv, kterým odporoval. Jak plyne z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2001 sp. zn. 21 Cdo 2285/2000, vymahatelnou pohledávkou se ve smyslu § 42a odst. 1 obč. zák. rozumí taková pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci). Nelze vytýkat Nejvyššímu soudu skutečnost, že se v řízení, které je svou podstatou blízké výkonu rozhodnutí, nezabýval opětovně podstatou pohledávky a osobou dlužníka této pohledávky, když rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. listopadu 2014, č. j. 13 Cm 1888/2012-281, byla stěžovateli přiznána pohledávka vůči dlužníkovi Ing. Štěpánu Bláhovi, insolvenčnímu správci úpadce PIVOVAR EGGENBERG, a. s., čímž bylo závazně stanoveno, že má být uspokojena z konkursní podstaty a nikoliv z osobního majetku Ing. Štěpána Bláhy.

10. Ze shora uvedených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele a posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. května 2017

Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.