II. ÚS 3406/13
II.ÚS 3406/13 ze dne 14. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti Ing. Luďka Fuchse, zastoupeného JUDr. Václavem Hodanem, advokátem se sídlem Wenzigova 5, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3440/2012-88 ze dne 29. 8. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. 11. 2013, stěžovatel napadá v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu a žádá o spravedlivé posouzení případu a o vyslovení nálezu, kterým bude napadené rozhodnutí zrušeno. Odmítá závěry Nejvyššího soudu, že v dovolání nekonkretizoval důvody svého podání, neboť má za to, že okolnosti sporu vylíčil úplně a vyčerpávajícím způsobem a uvedl též, v čem spatřuje pochybení soudu prvního stupně i soudu odvolacího, a proč se tedy obrátil na Nejvyšší soud. Vychází přitom z toho, že pochybení prvoinstančního soudu v minulosti již potvrdil i Ústavní soud, byť stížnost odmítl jako opožděně podanou.

Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 21 C 181/2009, bylo zjištěno, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 21 C 181/2009-58 ze dne 15. 12. 2011, ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 21 Co 168/2012-77 ze dne 26. 6. 2012, byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel domáhal po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 2 256 192 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem Obvodního soudu pro Prahu 2 v řízení vedeném pod sp. zn. 17 C 141/95 (nesprávný úřední postup stěžovatel spatřoval v nesprávném rozhodnutí soudu o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku). Žaloba byla zamítnuta v prvé řadě pro neexistenci aktivní legitimace stěžovatele coby žalobce, který nebyl účastníkem řízení, v němž bylo usnesení o zastavení řízení vydáno. Nad uvedený rámec bylo soudy konstatováno, že dotčené rozhodnutí nebylo nikdy zrušeno pro nezákonnost (nebylo proti němu podáno ani odvolání) a mimo to byla shledána důvodnou i námitka žalované o promlčení žalovaného nároku.

Stěžovatel podal proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu dovolání. Za zásadně právně významnou označil skutečnost, že "v průběhu mnohaletého řízení nebyly posouzeny všechny okolnosti, na které v průběhu řízení poukazoval, které dokládal navrhovanými důkazy a které by znamenaly, že dosavadní řízení byla pro něj diskriminující a jejich opomenutí znamenala ve svém důsledku, že nebyl pro něj zajištěn spravedlivý proces ve smyslu zákona. Z celého spisu je zřejmé, že dovolatel postupoval v řízení podle platných právních norem, že i využíval poučení soudů ve věci a že se dosud marně domáhá některých úkonů, které v minulosti navrhoval a které dosud byly oslyšeny".

Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl, neboť shledal, že stěžovatel v něm neuvedl, z jakých důvodů rozsudek odvolacího soudu napadá, a tato vada brání dalšímu pokračování dovolacího řízení. Vyšel přitom ze zjištění, že dovolání bylo soudu prvního stupně doručeno dne 3. 10. 2012, přičemž dovolateli marně uplynula zákonná lhůta stanovená v § 241b odst. 3 o. s. ř. k podání dovolání i k jeho případnému doplnění dnem 8. 10. 2012, takže vada dovolání spočívající v nekonkretizaci dovolacího důvodu se stala vadou neodstranitelnou.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadeného rozhodnutí a příslušného spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jehož porušení se stěžovatel dle obsahu stížnosti dovolává, když žádá o spravedlivé posouzení případu, zaručuje každému domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Toto právo je realizováno tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána účastníku řízení možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit. Aby mohl obecný soud o návrhu jednat, musí návrh splňovat požadavky stanovené zákonem. V případě podání mimořádného opravného prostředku - dovolání - zakotvuje ustanovení § 241a o. s. ř. jeho základní náležitosti a důvody, přičemž dovolací soud může přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání (viz ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř.). Tato vázanost se projevuje nejen v tom, který z důvodů uvedených v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. byl uplatněn, ale především v tom, jak byl dovolací důvod vylíčen, tj. v jakých konkrétních okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění. Pokud tedy není vymezen obsah přezkumné činnosti dovolacího soudu po stránce kvalitativní, napadené rozhodnutí nelze přezkoumat.

V projednávané věci dovolací soud, vázán příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, posoudil naplnění náležitostí dovolání v souladu se soudní judikaturou, na niž odkázal. S jeho řádně odůvodněnými závěry se lze ztotožnit, neboť z obsahu dovolání, krom popisu okolností případu, vylíčení průběhu řízení a obecných tvrzení o tom, že nebyly posouzeny všechny okolnosti, na které bylo poukazováno, nelze skutečně zjistit, z jakých konkrétních důvodů stěžovatel rozsudek odvolacího soudu napadá. Odepřením spravedlnosti není postup, jímž dovolací soud, který je povinen zkoumat, zda dovolání obsahuje všechny náležitosti dle ustanovení § 241a o. s. ř., dojde k závěru, že tomu tak není, jestliže je tento závěr dostatečně odůvodněn a má oporu ve spisovém materiálu.

Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že dovolání mělo být přezkoumáno i proto, že pochybení prvoinstančního soudu, na základě něhož náhradu škody požadoval, v minulosti již potvrdil Ústavní soud, byť stížnost odmítl jako opožděně podanou, z příslušného rozhodnutí Ústavního soudu (usnesení sp. zn. I. ÚS 671/04 ze dne 8. 2. 2005) se nic takového nepodává. Předmětem uvedeného řízení před Ústavním soudem byla stížnost společnosti FUCHS, spol. s r.o. proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2, kterým bylo zastaveno řízení pro nezaplacení soudního poplatku, a proti rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu vydaná v řízení o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem. Ústavní soud uvedenou ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. a), b) odmítl, přičemž nad rámec rozhodovacích důvodů sice odkázal na svou judikaturu, v níž zdůraznil význam správného postupu při zkoumání podmínek pro zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, v posuzované věci však konstatoval, že stěžovatelka měla důsledně a včas brojit proti usnesení o zastavení řízení. Jestliže tak neučinila, nelze podmínky pro podání ústavní stížnosti obcházet tvrzením o permanentním stavu. Ke stejným závěrům ostatně dospěly obecné soudy i v nyní projednávané věci, neboť jedním z důvodů zamítnutí žaloby stěžovatele bylo zjištění, že dotčené rozhodnutí o zastavení řízení nebylo zrušeno pro nezákonnost, když ani nebylo napadeno řádným opravným prostředkem

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. ledna 2014

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.