II. ÚS 3394/09
II.ÚS 3394/09 ze dne 20. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatelky JUDr. L. L., zastoupené JUDr. Zuzanou Mayerovou, advokátkou se sídlem v Praze, V Luhu 754/18, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 9. 2009 sp. zn. 21 Co 497/2008 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 3. 10. 2007 sp. zn. 57 Ro 4868/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 12. 2009, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených usnesení Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, a to pro údajný zásah do jejích základních práv garantovaných čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení čl. 90 Ústavy. V odůvodnění ústavní stížnosti namítala, že soudy ve věci rozhodovaly se značnou mírou libovůle, kterou stěžovatelka spatřovala v nesprávném posouzení podmínek řízení dle ustanovení § 103 o. s. ř. Tvrdila, že v důsledku nezákonného postupu soudy přiznali aktivní legitimaci jmenovaným vedlejším účastníkům, čímž v konečném důsledku stěžovatelce jako plnoprávnému vlastníkovi pohledávky odňaly možnost pohledávku vymáhat a jakkoli s ní nakládat.

Z listin, které si Ústavní soud vyžádal od Městského soudu v Brně, bylo zjištěno, že usnesením ze dne 3. 10. 2007 sp. zn. 57 Ro 4868/2007 rozhodl Městský soud v Brně o vstupu nabyvatele práv z titulu postoupení pohledávky do řízení namísto dosavadního žalobce dle § 107a o. s. ř. (vedlejší účastníci řízení o ústavní stížnosti). Proti uvedenému rozhodnutí soudu prvého stupně podala stěžovatelka odvolaní, ve kterém namítala, že smlouva o postoupení pohledávek nebyla platně uzavřena. Svoji aktivní legitimaci k podání odvolání odvozovala ze skutečnosti, že postupem vedlejších účastníků byl dotčen její nárok na odměnu jako právního zástupce původního žalobce. Krajský soud v Brně odvolání stěžovatelky usnesením ze dne 1. 9. 2009 sp. zn. 21 Co 497/2008 odmítl dle § 218 písm. b) o. s. ř., neboť dospěl k závěru, že bylo podáno někým, kdo k tomu není oprávněn. Zda byla smlouva o převodu pohledávek uzavřena platně, bude soud zkoumat z hlediska aktivní legitimace až při rozhodování ve věci samé. Odvolací soud uvedl, že pro potřebu závěru o právním nástupnictví se soud platností dispozice účastníka soudního řízení s nárokem na odměnu právního zástupce zabývat nemusí.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž uvedené neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Zmíněnými procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se potom ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky, s výjimkou výše uvedenou a vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

V ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů (sebeomezení) Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. Především obecným soudům je totiž adresován imperativ formulovaný v čl. 4 Ústavy, kdy ochrana ústavnosti v demokratickém právním státě není a nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice. Ústavní stížnost takto představuje prostředek ultima ratio (nález sp. zn. III. ÚS 117/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 19, nález č. 111), tj. je nástrojem ochrany základních práv nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci (tedy až na zákonem stanovené výjimky).

Od 1. 1. 2001 je procesním opravným prostředkem také žaloba pro zmatečnost. Tento procesní institut koncipovaný jako mimořádný opravný prostředek má sloužit k možnému zrušení pravomocného rozhodnutí soudu, které trpí vadami, jež představují porušení základních principů soudního řízení, případně je takovými vadami postiženo řízení, které vydání takového rozhodnutí předcházelo. Žalobou pro zmatečnost lze ve smyslu § 229 odst. 4 o. s. ř. napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání (dle ustanovení § 218, § 218a nebo podle § 211 a § 43 odst. 2 o. s. ř.) nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2008 sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08, usnesení ze dne 15. ledna III. ÚS 2166/07, usnesení ze dne 16. 6. 2009 II. ÚS 1470/09 a další in http://nalus.usoud.cz)

Z připojených materiálů ze spisu Městského soudu v Brně Ústavní soud ověřil, že v dané věci se právě o situaci předpokládanou ustanovením § 229 odst. 4 o. s. ř. jedná, neboť odvolání stěžovatelky bylo odmítnuto dle § 218 písm. b) o. s. ř.

Pokud byla stěžovatelka přesvědčena, že odvolací soud učinil vadný závěr o tom, že odvolání muselo být odmítnuto, měla dosáhnout přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu z důvodů, které uvádí ve své ústavní stížnosti, v rámci řízení u obecných soudů ještě před podáním ústavní stížnosti, a to prostřednictvím žaloby pro zmatečnost. Ústavní soud musí v projednávané věci proto konstatovat, že nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky k ochraně práva, což je nezbytnou formální náležitostí k tomu, aby se ústavní stížností mohl meritorně zabývat.

Po zjištění, že podání stěžovatelky není meritorně projednatelné, nemohl se Ústavní soud jejími námitkami dále zabývat.

Z uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.

V Brně dne 20. ledna 2010

Stanislav Balík, v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.