II. ÚS 3379/13
II.ÚS 3379/13 ze dne 5. 2. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti Tomáše Ďurdi, zastoupeného JUDr. Kárimem Titzem, advokátem se sídlem Kobližná 19, 602 00 Brno, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 15 Co 470/2011-480 ze dne 1. 2. 2012 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 30 C 372/2006-436 ze dne 22. 3. 2011 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem obvodní soud zamítl žalobu, jíž se stěžovatel po vedlejším účastníkovi domáhal zaplacení peněžité částky ve výši 805 343 Kč s příslušenstvím, kterou dovozoval z uzavření pojistné smlouvy mezi ním a vedlejším účastníkem, vznikem pojistné události, a v jejím důsledku nárokem na pojistné plnění. Obvodní soud žalobu zamítl s tím, že stěžovateli se v řízení nepodařilo prokázat, že havarované vozidlo bylo vozidlem pojištěným dle předmětné pojistné smlouvy. K odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem tak, že napadené rozhodnutí nalézacího soudu dle § 219 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") jako věcně správné potvrdil. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 23 Cdo 2630/2012-503 ze dne 4. 9. 2013 podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012, odmítl.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel v prvé řadě namítl, že soud prvního stupně pečlivě nepřihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, vyvozoval závěry zcela v rozporu se zásadou uvedenou v ustanovení § 132 o. s. ř., když při hodnocení důkazů a svědeckých výpovědí postupoval selektivně, vycházel z chybných znaleckých posudků, byť znalec přiznal své pochybení, ba dokonce vycházel z důkazů, které ani nebyly součástí soudního spisu. Nalézacímu soudu dále vytkl, že z výpovědí klíčových svědků, kteří měli potvrdit, že havarované vozidlo (resp. jeho vrak) je tím, které je pojištěno, soud vyňal pouze část informací a k ostatním nijak nepřihlížel, přestože učinil závěry zcela v rozporu s tím, co tito svědci uvedli, a to na základě znaleckých posudků, které byly provedeny pouze z nekvalitních fotografií pořízených právním předchůdcem vedlejšího účastníka, a jejich nekvalitní provedení tak nemůže být vykládáno k tíži stěžovatele. Stěžovatel rovněž poukázal na neprovedené důkazy i provedený důkaz, který dle něj ani není součástí spisového materiálu. Tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Úvodem je třeba poznamenat, že stěžovatel nenapadl výše zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání. Dovolání však bylo přezkoumáno podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2012, poněvadž rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před nabytím účinnosti zákona č. 404/2012 Sb. (viz čl. IV část druhá). Dovolání přitom bylo posuzováno v intencích dříve platného ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož přípustnost závisela, ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve znění účinném do 31. 12. 2012, na uvážení Nejvyššího soudu. Z toho důvodu nebyl stěžovatel povinen shora citované usnesení Nejvyššího soudu coby rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 4 téhož předpisu), ústavní stížností napadnout (srov. též bod 4 sdělení Ústavního soudu, publikovaného pod č. 469/2012 Sb.).

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Ačkoliv Ústavní soud některá dílčí pochybení v postupu obecných soudů zjistil, přesto nemohl dospět k závěru o nutnosti přistoupit ke kasaci ústavní stížností napadených soudních rozhodnutí.

Stěžovateli je nutno přisvědčit v tom, že nalézací soud se vskutku dopustil procesních pochybení, když v rámci hodnocení důkazů a svědeckých výpovědí vycházel ze znaleckého posudku, ač znalec dodatečně přiznal některá svá pochybení, k čemuž patřičným způsobem v odůvodnění svého rozhodnutí nepřihlédl. Stejně tak se obvodní soud dopustil zjevné dezinterpretace, když z výpovědi zasahujícího policisty Marcela Peška, zachycenou v úředním záznamu ze dne 17. 4. 1998, a vyjádření městského požárního rady ze dne 4. 1. 1998, z něhož vyplývá, že požárníci dorazili v době intenzivního požáru vozidla a toto ještě více než 30 minut hasili, dovodil, že "policisté a požárníci na místě našli ohořelý vrak" (str. 7 prvoinstančního rozsudku). Odvolací soud naproti tomu pochybil v tom, že v rámci odvolacího řízení se nevypořádal s odvolacími námitkami stěžovatele týkajícími se neprovedení důkazů, resp. provedení důkazu listinou, která ve spisu absentuje.

Nicméně Ústavní soud dal ve své dosavadní judikatuře mnohokrát najevo, že za těchto okolností je třeba vážit, zda je pro tyto vady třeba přikročit ke kasaci stěžovaných soudních rozhodnutí. V případě subjektivního práva na soudní a jinou právní ochranu je totiž třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních práv zkrátilo účastníka řízení na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit mu příznivější rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 148/02 ze dne 27. srpna 2003 (U 19/31 SbNU 327)]. Jedním z kritérií k úspěšnému uplatnění ústavní stížnosti je totiž i její racionalita [k tomu blíže kupř. nález sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. března 2009 (N 43/52 SbNU 431)]. Tam, kde by realizace procesního oprávnění účastníka nemohla přinést příznivější rozhodnutí ve věci samé, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem příslušného právního řízení oprávněně očekávat, bylo by nepřípustným a z ústavního hlediska nepřijatelným formalismem zrušit rozhodnutí obecného soudu výhradně pro nevyhovění procesním oprávněním účastníka. Naopak kdyby Ústavní soud stížnosti vyhověl, pak by paradoxně sám přispěl k porušení základních práv stěžovatele tím, že by jen z důvodu dodržení "procesní čistoty" prodlužoval řízení.

Taková situace nastala i v případě stěžovatele, kdy zamítavé rozhodnutí soudu prvé stolice a jeho potvrzení soudem druhé stolice bylo založeno mimo jiné i na tom, že stěžovatel v rozporu s pokyny zaměstnance vedlejšího účastníka nechal vozidlo o své vůli ve velmi krátké době sešrotovat, čímž se jednak - jak zdůraznil i městský soud (str. 4 rozsudku odvolacího soudu) - sám dostal do důkazní nouze, protože znalecké zkoumání vraku tím bylo znemožněno [ze stejného důvodu musilo být též policejním orgánem odloženo podezření z pokusu trestného činu pojistného podvodu, směřovaného ve vztahu ke stěžovateli, v jehož rámci mělo být šetřeno, zda se nepokusil podvodným způsobem uplatnit nárok na výplatu pojistného plnění za předmětný vůz (srov. str. 4 napadeného rozsudku obvodního soudu)], jednak tímto svým počinem neumožnil pojišťovně, aby provedla šetření nutné k zjištění rozsahu povinnosti pojistitele plnit ve smyslu § 797 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění, jehož ustanovení je třeba na posuzovaný případ aplikovat. Zamítnutí žaloby jen z tohoto důvodu, bez ohledu na další pochybnosti, by tudíž beztak obstálo.

Proto i kdyby obecné soudy po zrušení svých rozhodnutí napravily vytýkané vady, nezměnilo by to ničeho na tom, že stěžovatel svým postupem zmařil řádné vyšetření pojistné události tak, aby byly odstraněny pochybnosti stran toho, zda havarované vozidlo bylo vskutku tím, které bylo dle předmětné pojistné smlouvy pojištěno. Přitom stěžovatel proti tomuto závěru obecných soudů o volním sešrotování vozidla v ústavní stížnosti ani nijak nebrojí.

Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 5. února 2014

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.