II. ÚS 3372/09
II.ÚS 3372/09 ze dne 7. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů R., I. a R. K., zastoupených Mgr. Matějem Kopřivou, advokátem se sídlem 28. října 219/438, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 9. 2009 č. j. 29 Cdo 2808/2009-192, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 10. 2008 č. j. 5 Cmo 56/2008-142 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 10. 2007 č. j. 29 Cm 119/2006-83 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů pro tvrzené porušení jejich základního práva na spravedlivý proces.

V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Olomouci potvrdil k odvolání navrhovatelů a), b) a d) usnesení ze dne 26. října 2007, č. j. 29 Cm 119/2006-83, jímž Krajský soud v Ostravě zamítl návrh na jmenování rozhodce pro řízení mezi nimi a obchodní společností ŽDB Group a. s. o přezkoumání výše vypořádání v penězích za akcie zrušené obchodní společnosti ŽDB a. s. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelů. Dle Nejvyššího soudu dovolatelé podali dne 9. února 2009 prostřednictvím svého zástupce tzv. blanketní dovolání, v němž v rozporu s ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. neuvedli, z jakých důvodů toto rozhodnutí napadají. Následně podáním ze dne 8. dubna 2009 své dovolání doplnili. Dovolání, které neobsahuje údaj o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, je vadným podáním, které může dovolatel doplnit o chybějící náležitosti jen do uplynutí dovolací lhůty (§ 241b odst. 3 věta první o. s. ř.). Jejím marným uplynutím se původně odstranitelné vady dovolání stávají neodstranitelnými; dovolací soud, který k pozdějšímu doplnění dovolání již nemůže přihlížet z úřední povinnosti, tedy musí dovolání nezpůsobilé zahájit dovolací řízení odmítnout, a to za přiměřeného použití ustanovení § 43 odst. 2 věty první o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 21/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Stěžovatelé namítají, že bylo možno podat dovolání proti usnesení odvolacího soudu do 4 měsíců od doručení usnesení odvolacího soudu, neboť neobsahovalo poučení o soudu, u něhož se podává dovolání. Dle ust. § 240 odst. 3 věta druhá o.s.ř. v takovém případě platí, že dovolání lze podat do 4 měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. V této čtyřměsíční lhůtě stěžovatelé své dovolání doplnili o podrobné zdůvodnění, a i pokud by byl správný závěr dovolacího soudu o tom, že dovolání ze dne 9. 2. 2009 neobsahovalo řádně vymezené dovolací důvody, pak tímto doplněním dovolání byla tato vada odstraněna.

Nejvyšší soud uvedl ve vyjádření k ústavní stížnosti, že rozhodnutí odvolacího soudu v projednávané věci poučení o soudu, u něhož mohou účastníci podat dovolání, obsahuje, neboť uvádí, že dovolání lze podat "k Nejvyššímu soudu ČR v Brně". Nejde proto o situaci předjímanou v ustanovení § 240 odst. 3 o.s.ř. , jež je - v tomto ohledu - konstruováno pouze pro situaci, kdy poučení o soudu, u něhož se dovolání podává, zcela absentuje (v důsledku čehož je postavení účastníků, kteří hodlají podat dovolání, ztíženo). Lhůta pro podání dovolání (jež mohlo být v souladu s poskytnutým poučením podáno k Nejvyššímu soudu, popř. v souladu s ustanovením § 240 odst. 1, odst. 2 o.s.ř. soudu prvního stupně či odvolacímu soudu), proto činila dva měsíce od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Pokud by se účastníci v projednávané věci řídili poskytnutým poučením a podali ve dvouměsíční lhůtě dovolání obsahující zákonné náležitosti k Nejvyššímu soudu, nemohla by jim vzniknout žádná procesní újma. Na uvedeném závěru nemění ničeho ani skutečnost, že podle ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. se dovolání podává u soudu, jenž ve věci rozhodoval v prvním stupni. Skutečnost, že stěžovatelé si byli vědomi u kterého soudu (odlišného od soudu, jenž byl označen v poučení rozhodnutí odvolacího soudu) mají (mohou) podat dovolání, je ostatně zřejmá i z toho, že dovolání podali ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u Krajského soudu v Ostravě, který ve věci rozhodoval v prvním stupni. Nejvyšší soud takto podané dovolání nepovažoval za opožděné (ačkoliv bylo podáno u jiného než v poučení napadeného rozhodnutí uvedeného soudu), ale odmítl je s ohledem na jeho vady.

Stěžovatelé v replice k ústavní stížnosti uvedli, že z ust. § 240 odst. 3 věty druhé o.s.ř. zcela jednoznačně vyplývá, že neobsahuje-li rozhodnutí poučení o dovolání, o lhůtě k dovolání, nebo o soudu, u něhož se podává, nebo obsahuje-li nesprávné poučení o tom, že dovolání není přípustné, lze podat dovolání do 4 měsíců od doručení. Rozhodnutí odvolacího soudu skutečně obsahovalo poučení, že dovolání lze podat k Nejvyššímu soudu, což však není poučení o soudu, u něhož se dovolání podává. Pokud tedy poučení neobsahovalo výslovnou zmínku o tom, že se dovolání podává u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, nelze gramatickým ani logickým výkladem ust. § 240 odst. 3 věty druhé o.s.ř. dospět k jinému závěru, než že lhůta k podání dovolání je čtyřměsíční. Je zcela nepodstatné, jestli bylo blanketní dovolání podáno již ve dvouměsíční lhůtě, ale naopak je významné, že odvolací soud nerespektoval platný zákon a neposkytl ve svém rozhodnutí správné poučení dle o.s.ř. Pokud zákon s nesprávným poučením spojuje delší lhůtu, nemůže jít k tíži stěžovatelů fakt, že dovolání podali u správného soudu a blanketní dovolání podali již ve dvouměsíční lhůtě. Dodržení zákonem stanovených lhůt je pilířem právní jistoty účastníků jakéhokoliv soudního řízení, a tyto lhůty není možno zkrátit. Napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu proto bylo porušeno právo na soudní ochranu zakotvené v ústavních předpisech.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Přestože je součástí soudní moci, pojednané v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, a není jim proto ani nadřízen. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel.

Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelů s interpretací podústavního práva, konkrétně § 240 odst. 3 věty druhé o.s.ř. Nicméně Nejvyšší soud předložil rozumné důvody pro jím zastávanou právní normu, dle níž je citované ustanovené konstruováno pouze pro situaci, kdy poučení o soudu, u něhož se dovolání podává, zcela absentuje. Nejvyšší soud výkladem teleologickým poukázal na smysl zkoumaného ustanovení v podobě zábrany ztížení postavení účastníků, kteří hodlají podat dovolání, avšak nejsou poučeni, kam jej mají podat. V dané věci ovšem stěžovatelé byli poučeni, k jakému soudu mají podat dovolání (Nejvyššímu soudu), i když poučení mělo směřovat k soudu prvního stupně. To však z povahy věci nic nemění na absenci ztížení postavení stěžovatelů coby dovolatelů, což je z hlediska smyslu § 240 odst. 3 věty druhé o.s.ř. klíčové. To platí tím spíše, že stěžovatelé zjevně věděli, že mají dovolání podat k soudu prvního stupně, neboť tam jej také adresovali (v blanketní podobě), přičemž byli zastoupeni advokátem. Argumentace stěžovatelů nese znaky formalismu, neusilujícímu hledat smysl právního předpisu a omezujícímu se v podstatě toliko na jazykový výklad, který sám o sobě není dostačující (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 33/97 či sp. zn. Pl. ÚS 21/96, dostupné na http://nalus.usoud.cz/Search/Search.aspx).

Vzhledem ke shora uvedenému je dán důvod odmítnutí ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu pro zjevnou neopodstatněnost.

Pokud se jedná o napadená rozhodnutí krajského a vrchního soudu, Ústavní soud dospěl k závěru, že ve vztahu k nim byla ústavní stížnost podána po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu. Dle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Ustanovení § 72 odst. 4 dále stanoví, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Typicky se jedná o situace, kdy je přípustnost dovolání závislá na posouzení, zda má nastolená otázka po právní stránce zásadní význam. V projednávané věci se jednalo o dovolání podané dle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., avšak s ohledem na skutečnost, že bylo odmítnuto pro vady podání a k rozhodování o právním významu předložené otázky dovolacím soudem vůbec nedošlo, nelze ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu na projednávanou věc použít. Za daných okolností bylo nutno postupovat dle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu a za poslední procesní prostředek považovat usnesení vrchního soudu, které jak stěžovatelé uvádí, bylo doručeno jejich právnímu zástupci dne 9. 12. 2008. Jestliže stěžovatelé předali svou ústavní stížnost k poštovní přepravě až dne 30. 12. 2009, učinili tak po uplynutí zákonné lhůty a Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost v této části odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud připomíná mechanismus fungování soukromého práva, který je vybudován na předpokladu iniciativy jeho subjektů směřujících k realizaci svých zájmů právně relevantním chováním. Obecně platná zásada "každý nechť si střeží svá práva" (vigilantibus iura scripta sunt) vyžaduje od účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a jakým způsobem v souladu s hmotnými i procesními normami o ochranu svého práva zamýšlí usilovat. Podáním dovolání, které nesplňovalo požadavky kladené na tento mimořádný opravný prostředek zákonem, si stěžovatelé sami uzavřeli cestu k meritornímu přezkumu věci Nejvyšším soudem i Ústavním soudem.

Na tomto základě - tedy po shledání absence zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů - Ústavní soud ústavní stížnost (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) odmítl z části podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) a z části podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. dubna 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.