II. ÚS 337/17
II.ÚS 337/17 ze dne 27. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudce zpravodaje Vojtěcha Šimíčka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti R. P., zastoupeného Mgr. Lubomírem Matějem, advokátem se sídlem Gočárova 806, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 13. 5. 2016, č. j. 2 To 96/2016-208, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, č. j. 6 Tdo 1431/2016-30, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností splňující podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými byl uznán vinným zločinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku. Za to byl podle § 345 odst. 3 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.

2. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 37 odst. 3 Listiny; dále se stěžovatel dovolává též porušení čl. 90, čl. 95 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky. Zásadní pochybení stěžovatel spatřuje především ve skutečnosti, že prý nebylo prokázáno (minimálně nejednoznačně a bez důvodných pochybností), že by svým jednáním naplnil skutkovou podstatu zločinu křivého obvinění v jakékoliv jeho stránce, a proto měl být obžaloby zproštěn, přinejmenším na základě demokratického právního principu trestního práva v pochybnostech ve prospěch obžalovaného (in dubio pro reo). Takto obecné soudy údajně nesprávně hodnotily důkazy a nikterak nezjistily, zda se ze strany stěžovatele jednalo o úmyslně smyšlené, lživé obvinění policistů (křivé obvinění), nebo o pravdivé vylíčení jejich jednání policistů, či pouze o jeho subjektivní vnímání na základě nelogičností skutkového děje při řízení o přestupku. Stěžovatel namítá rovněž nezpůsobilost výslechů policistů (poškozených) při hlavním líčení jako důkazů v trestním řízení, a to s ohledem na jejich postavení a úkony v přestupkovém řízení a v řízení o stížnosti na postup policistů. Vadu řízení stěžovatel spatřuje též ve skutečnosti, že soudy pominuly chyby v přípravném řízení ústící ve zkrácení jeho práv, neboť na záznamu o prostudování spisu je vyznačena zcela zřejmě nedostatečná doba 15 minut (9:00 - 9:15 hod.) a je zde nevyplněno jeho vyjádření, zda mu byla či nebyla poskytnuta přiměřená doba k prostudování spisu.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

4. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá především porušení zásady in dubio pro reo při hodnocení provedených důkazů a z nich vyvozených skutkových i právních závěrů. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, pravidlo in dubio pro reo vychází z principu presumpce neviny, který je zaručen čl. 40 odst. 2 Listiny, a který vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem tohoto pravidla je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: www.nalus.usoud.cz]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)]. Uvedené se úzce dotýká též hodnocení důkazů, kdy procesní předpisy sice ponechávají volnost soudci obecného soudu, avšak nemůže jít o volnost absolutní, nevázanou na zkušenostmi prověřenou pravděpodobnost určitých skutečností. Důkaz musí být odrazem skutečných událostí a situací, což má garantovat, aby byl jednotlivec uznán vinným na podkladě objektivních a skutečnosti odpovídajících zjištění, protože pouze ona jsou způsobilá ospravedlnit krajní opatření spočívající v uznání jednotlivce vinného trestným činem [nález sp. zn. IV. ÚS 335/05 ze dne 6. 6. 2006 (N 116/41 SbNU 453)]. Obecný soud tak musí dodržet vysoký standard i tam, kde jde o hodnocení vypovídací schopnosti a hodnověrnosti důkazu samotného.

6. Uplatnění zásady in dubio pro reo je tedy namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá.

7. Uvedené nastalo právě v případě stěžovatele. Z napadených rozhodnutí se totiž podává, že soudy věc stěžovatele pečlivě hodnotily a zároveň se dostatečně věnovaly průkaznosti a hodnověrnosti provedených důkazů, včetně těch, které stěžovatel zpochybňuje v ústavní stížnosti (ve vztahu k namítanému hodnocení výpovědi policistů viz s. 4-5 usnesení odvolacího soudu a s. 6-7 usnesení dovolacího soudu). Ústavní soud přitom nepovažuje za nezbytné argumentaci předestřenou obecnými soudy opakovat, nýbrž na jejich odůvodnění ve stručnosti odkazuje. Obecné soudy totiž náležitě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům a odůvodnění napadených rozhodnutí tvoří ucelený celek, který se opírá o skutečnosti svědčící vině stěžovatele. Dotčené trestní řízení tak lze jako celek považovat za spravedlivé, kdy z provedených důkazů bylo možno bez porušení principu presumpce neviny i pravidla in dubio pro reo učinit závěr, že stěžovatel je pachatelem skutku uvedeného v obžalobě. Za této situace Ústavní soud nemíní nikterak přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, neboť argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat za polemiku s těmito závěry, jimiž se však Ústavní soud, který není "další soudní instancí", nemá důvod zabývat.

8. Pokud se pak jedná o námitku stěžovatele, že v přípravném řízení neměl dostatek času na prostudování spisu, připomíná Ústavní soud svoji předchozí judikaturu, dle níž k prostudování spisu musí být poskytnuta přiměřená doba s tím, že čas potřebný ke studiu konkrétního spisu je třeba posuzovat individuálně jak s ohledem na charakter konkrétního spisového materiálu, tak i na okolnosti na straně pachatele (jeho zdravotní stav, intelektuální předpoklady, úroveň vzdělání, zda se jedná o cizince atd.). Takto právo obviněného studovat spis představuje jednu ze složek práva na obhajobu zaručeného čl. 40 odst. 3 Listiny, který stanoví, že obviněný má právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce, a čl. 6 odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle něhož každý, kdo je obviněn z trestného činu, má právo mít přiměřený čas a možnost k přípravě své obhajoby [viz též usnesení sp. zn. III. ÚS 1537/07 ze dne 10. 7. 2008 (U 7/50 SbNU 435)]. K porušení těchto práv však ve stěžovatelově věci nedošlo, neboť - jak již konstatoval dovolací soud (viz bod 22 citovaného usnesení) - námitka, jejíž podstata spočívá v tom, že "na záznamu o prostudování spisu je vyznačena zcela zřejmě nedostatečná doba studia spisu 15 minut (9:00 - 9:15 hod) a je zde nevyplněno, zda byla či nebyla obviněnému poskytnuta přiměřená doba k prostudování spisu", by mohla být vážena za situace, že by se obviněný tohoto úkonu skutečně zúčastnil. Ze záznamu na č. l. 123 však plyne, že obviněný, ač byl o možnosti prostudovat spis vyrozuměn dne 8. 9. 2015 (č. l. 122), se k tomuto úkonu nedostavil. Se spisem se proto seznamovala jen obhájkyně, která však žádné výhrady stran délky úkonu neuplatnila. Nevyužil-li tedy stěžovatel svého práva se spisem se seznámit při skončení vyšetřování, pak nemůže důvodně namítat, že by doba úkonu byla nedostatečná a porušující jeho právo na obhajobu. Navíc se Ústavní soud plně ztotožňuje též s dalším závěrem dovolacího soudu, že i kdyby stěžovatel svého práva ve smyslu ustanovení § 166 odst. 1 trestního řádu nevyužil, měl k dispozici další právní instituty (konkrétně právo nahlížet do spisu dle ustanovení § 65 odst. 1 trestního řádu), aby se s obsahem spisu seznámil. Při daných zjištěních tedy ani dle Ústavního soudu nelze dospět k závěru, že by právo stěžovatele na obhajobu bylo zkráceno a že by stěžovatelem vytýkanou (avšak neexistující) vadu měl napravovat zdejší soud.

9. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. března 2017

Jiří Zemánek v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.