II. ÚS 3361/09
II.ÚS 3361/09 ze dne 18. 2. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelek V. V., J. M., M. C. a J. K., všech zastoupených JUDr. Janem Peterem, advokátem, se sídlem Masarykovo nám. 225, 256 01 Benešov u Prahy, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2009, č. j. 21 Cdo 5056/2008-136, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 5. května 2008, č. j. 35 Co 261/2007-115, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelky se řádně a včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhají zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, kterými mělo být zasaženo do jejich ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 11. prosince 2006, č.j. 17 C 6/2005-82, v řízení o sporném právu dědickém [§ 175k odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")] určil, že nejsou dány důvody vydědění na straně žalobců (výrok I.), a současně zamítl žalobu na určení, že závěť a vydědění pořízené formou notářského zápisu, jsou neplatné (výrok II.), že žalobci jsou dědici po zůstaviteli (výrok III.) a žalované (stěžovatelky) nejsou dědičkami po zůstaviteli (výrok IV.).

3. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 5. května 2008, č. j. 35 Co 261/2007-115, přestože je výrok rozsudku formulován jako "měnící", potvrdil z obsahového hlediska rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud změnil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně a určil, že žalobci jsou dědici ze zákona v první skupině po zůstaviteli (výrok I.), a dále změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobu na určení, že důvody vydědění nejsou dány, zamítl. Ostatní výroky ve věci samé zůstaly rozhodnutím odvolacího soudu nedotčeny. Odvolací soud posuzoval otázku důvodů vydědění žalobců jako předběžnou s tím, že podle § 175k odst. 2 o. s. ř. lze žalovat pouze na určení, že žalobci jsou dědici po zůstaviteli, nebo že žalované, případně někdo ze žalovaných není dědicem po zůstaviteli. Bez ohledu na tuto procesní variantu dospěl odvolací soud ohledně tvrzených důvodů vydědění ke stejným závěrům jako soud prvního stupně, a to, že na straně žalobců nelze shledat důvody vydědění podle § 469a odst. 1 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), neboť nebylo prokázáno, že neprojevovali o otce opravdový zájem, resp. to, že se s otcem nestýkali, nebylo jejich vinou.

4. Následné dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2009, č. j. 21 Cdo 5056/2008-136, odmítnuto jako nepřípustné. Nejvyšší soud konstatoval, že námitky obsažené v dovolání, které sice směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu formálně označenému jako měnící, avšak po obsahové stránce bylo shodné s rozhodnutím soudu prvního stupně, nepředstavovaly uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nejvyšší soud poukázal na ustálenou judikaturu, od níž se rozhodnutí odvolacího soudu neodchylovalo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 86/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 21, ročník 1998, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. srpna 1996, sp. zn. 6 Co 10/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23, ročník 1998).

II.

5. Stěžovatelky v ústavní stížnosti tvrdí shora namítané porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy). V prvé řadě namítají, že odvolací soud měl rozhodovat jenom o výroku, který byl odvoláním napaden (tj. výrok I. rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud sice vyhověl odvolání stěžovatelek ve svém výroku I., který zamítl, avšak nad rozsah své přezkumné pravomoci změnil i další odvoláním nenapadené výroky, přičemž v rozporu s ustálenou judikaturou určil, kdo je a není dědicem, což je věcí soudu v dědickém řízení. Rovněž tak odmítnutí dovolání s odůvodněním, že z obsahového hlediska se nejedná o změnu rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem, nepovažují stěžovatelky za správné. Podle jejich názoru jsou rozhodnutí o tom, že se určuje, kdo je a není dědicem na jedné straně, a rozhodnutí o tom, že vydědění žalobců je či není dáno, rozhodnutími ve zcela rozdílných věcech.
III.

6. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byly stěžovatelky účastnicemi, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelky se dovolávaly ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

7. Stěžovatelky v ústavní stížnosti polemizují se závěry obecných soudů ohledně procesního postupu. Zdůrazňují přitom, že odvolací soud nemohl rozhodovat nad rámec podaného odvolání a pokud tak rozhodl, postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou. To se posléze projevilo i v rozhodnutí dovolacího soudu, který rozhodnutí odvolacího soudu označené jako "měnící" považoval za "potvrzující", pročež dovolání stěžovatelek nepřiznal přípustnost vyplývající z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť námitky uplatněné v dovolání nepředstavovaly uplatnění relevantního dovolacího důvodu. K tomu Ústavní soud poznamenává, že je zásadně věcí Nejvyššího soudu posouzení splnění podmínek přípustnosti dovolání. Ingerence Ústavního soudu do těchto úvah se vymyká z pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musil) napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti (např. pro jeho svévolnost, pro nedostatek jeho odůvodnění, či z jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytýčených konsolidovanou a všeobecně dostupnou judikaturou Ústavního soudu; srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 116/94, IV. ÚS 573/01, III. ÚS 280/03, I. ÚS 319/03, II. ÚS 644/04, III. ÚS 86/06, III. ÚS 466/06).

8. Stěžovatelky v dané věci vycházely z toho, že se jedná, s ohledem na znění výroku, o měnící rozhodnutí odvolacího soudu. Právní teorie (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol., Občanský soudní řád II § 201 až 376. Komentář. I. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1877) i judikatura (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu citovaná v ústavní stížností napadeném usnesení jako např. sp. zn. 20 Cdo 1760/98 apod.) se však shoduje v tom, že pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není rozhodující formulace výroku, nýbrž obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů spočívající v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení. V posuzované věci sice odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně vyhověl žalobě a určil, že žalobci jsou dědici ze zákona v první skupině po zůstaviteli a současně oproti soudu prvního stupně zamítl žalobu na určení, že důvody vydědění nejsou dány. Obsahově se však skutečně jedná o shodná rozhodnutí, byť výroky znějí v obou případech rozdílně. Určení, že důvody vydědění nejsou dány a určení, že žalobci jsou dědici, nečiní mezi oběma rozhodnutími rozdíl, který by se mohl projevit v postavení účastníků dědického řízení.

9. Ústavní soud rovněž nesdílí námitku stěžovatelek, že odvolací soud rozhodoval mimo rámec své přezkumné pravomoci, když změnil i ten výrok v rozsudku soudu prvního stupně, který nebyl odvoláním napaden. Odvolací soud sice formálně změnil i výrok, který nebyl odvoláním napaden, avšak, jak již bylo řečeno výše, změna výroku neznamenala po obsahové stránce změnu v posouzení práv a povinností účastníků řízení. Odvolací soud pouze napravil pochybení, jehož se dopustil soud prvního stupně. Ve sporu o dědické právo podle § 175k odst. 2 o. s. ř. je totiž třeba žalovat na určení, že žalobce je dědicem po zůstaviteli. Tomu pak musí odpovídat i výrok rozhodnutí. Sporné skutečnosti (např. neplatnost listiny o vydědění) se pak posuzují jako předběžné otázky. V tomto směru nemá Ústavní soud proti závěrům odvolacího soudu žádné výhrady. Stěžovatelky se navíc mýlí, pokud se domnívají, že výrokem, jímž bylo určeno, že žalobci jsou dědici ze zákona, bylo rozhodnuto o dědictví zůstavitele. Tímto rozhodnutím byla vyřešena pouze sporná otázka (platnost vydědění) s tím, že nesporné řízení o dědictví bude pokračovat v intencích napadeného rozhodnutí, tedy jak se žalobci, tak i se stěžovatelkami, neboť o případné neplatnosti závěti rozhodnuto nebylo.

10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. února 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.