II. ÚS 335/05
II.ÚS 335/05 ze dne 2. 2. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti společnosti BS Export CZ, s.r.o., se sídlem v Praze, Palackého 5, zastoupené JUDr. Jiřím Urbanem, advokátem Advokátní kanceláře v Praze, Vodičkova 41, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2005, č.j. 7 Afs 17/2005-42 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2004, č.j. 8 Ca 164/2004-19, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 5, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta kasační stížnost proti rovněž shora uvedenému rozhodnutí Městského soudu v Praze, jímž byla pro opožděnost odmítnuta žaloba o vyslovení nulity dodatečného platebního výměru Finančního úřadu pro Prahu 1 ze dne 22. 1. 1999, č.j. 8612/99/001914/6050, potvrzeného rozhodnutím Finančního ředitelství pro hl. m Prahu ze dne 10. 9. 1999.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2000, č.j. 28 Ca 336/99-57, byla zamítnuta její žaloba proti uvedeným rozhodnutím finančních orgánů. V tomto řízení se soud zabýval věcí z hlediska otázky daňové, avšak nezabýval se otázkou nicotnosti uvedených rozhodnutí.

Stěžovatelka proto podala novou žalobu, ve které se domáhala vyslovení nulity rozhodnutí finančních orgánů. Je přesvědčena, že lhůta pro podání žaloby proti rozhodnutím správce daně ve smyslu ust. § 72 odst. 1 s.ř.s. uplynula jen zdánlivě, neboť nicotné rozhodnutí je třeba považovat za "non rozhodnutí" a zákonná lhůta nezačala a ani nemohla začít běžet, přičemž soud je povinen nicotnost rozhodnutí prohlásit kdykoliv.

Dle jejího názoru soudy pochybily, když se vůbec nezabývaly uplatněnými důvody, pro které byla namítána nicotnost napadených rozhodnutí, tj. nedostatkem pravomoci finančních orgánů rozhodovat o náhradě škody formou dodatečného výměru na daň z přidané hodnoty.

Stěžovatelka uvádí, že v daňových přiznáních za květen a červen 1998 uplatnila přijetí zdanitelného plnění a uplatnila z nich odpočet daně na vstupu ve výši 20 675 834 Kč, neboť všechno přijaté zboží vyvezla do zahraničí. Tato částka jí byla finančním úřadem vyplacena. Při následné daňové kontrole bylo zjištěno, že stěžovatelka správci daně neprokázala přijetí zdanitelného plnění, k předmětným zdanitelným plněním vůbec nedošlo, nerealizoval se tedy i obrat vývozem do zahraničí. Finanční úřad dovodil, že účelem uplatnění odpočtu daně bylo neoprávněné získání finančních prostředků ze státního rozpočtu, předtím spekulativně navýšeného jedním z účastníků prodejního řetězce. Dle stěžovatelky otázka vrácení vyplacené částky, byť na základě uplatněného odpočtu v přiznání k dani z přidané hodnoty, nemohla již být otázkou daňovou, ale mohlo jít jen o soukromoprávní problematiku náhrady škody, i když na veřejném majetku, která měla být projednána soudy a nikoliv finančními orgány.

Dle názoru stěžovatelky soudy, které pominuly uvedenou argumentaci, za rozhodující považovaly uplynutí lhůty pro podání žaloby, posvětily možnost finančních orgánů rozhodovat o věcech mimo jejich pravomoc a působnost namísto obecných soudů, tak formalistickým postojem porušily její shora uvedená základní práva. Poukazuje rovněž na to, že na základě nicotného rozhodnutí provádí orgán, který jej vydal, vykonávací řízení.

Nejvyšší správní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti obdobně jako v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že možnost vyslovení nicotnosti právního aktu přichází v úvahu jen za splnění předpokladu, že žaloba proti takovému aktu směřující je sama způsobilá soudní přezkum vyvolat. Teprve po zjištění, že návrh byl podán v zákonné lhůtě, může soud zjišťovat a hodnotit okolnosti svědčící pro nicotnost či proti ní. Otázka včasnosti žaloby spadá do okruhu podmínek řízení, které předchází zjišťování právních vad rozhodnutí samotného.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným rozhodnutím z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Ústavní soud především považuje za nezbytné zdůraznit, že námitky uplatňované v žalobě, jíž se stěžovatelka domáhala vyslovení nicotnosti rozhodnutí finančního úřadu a nyní uplatňované i v ústavní stížnosti, bylo na místě uplatnit v řízení, v němž byla přezkoumávána rozhodnutí finančního úřadu a finančního ředitelství z podnětu prvé žaloby stěžovatelky.

Nicméně okolnost, že tak stěžovatelka neučinila, neznamená, že se soud při přezkoumávání napadených rozhodnutí v souvislosti s projednáváním "první" žaloby stěžovatelky otázkou jejich nicotnosti nezabýval. Nicotné právní akty "paakty" se totiž vyznačují natolik závažnými vadami, že je nutné mít za to, že tu žádný akt není a neuplatňuje se presumpce správnosti, jako je tomu v případě aktu nezákonného. Povinností soudu proto je, aby "z úřední povinnosti" zvažoval, zda napadené správní rozhodnutí není aktem nulitním, tj. i tím, zda nebylo vydáno správním orgánem absolutně nekompetentním. Soud tedy vysloví nicotnost napadeného správního rozhodnutí i bez návrhu, učiní tak však pouze tehdy, pokud nicotnost skutečně shledá. Netrpí-li správní rozhodnutí vadami vyvolávajícími jeho nicotnost, není důvodu pro to, aby se soud zabýval úvahami o nicotnosti v odůvodnění, nebo aby dokonce samostatným výrokem vyslovil, že napadené rozhodnutí není nicotné.

Ustanovení § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, s účinností od 1. 1. 2003, umožňuje, aby ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, se žalobou domáhal zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak.

Skutečnost, že soudní řád správní nyní na rozdíl od předchozí právní úpravy výslovně umožňuje podání správní žaloby z důvodů tzv. nicotnosti, však nelze vykládat natolik extenzivním způsobem, že správní soudy jsou povinny bez ohledu na uplynutí lhůt znovu přezkoumávat rozhodnutí správních orgánů, o kterých již bylo soudem pravomocně rozhodnuto. (I pro podání samostatné žaloby dle soudního řádu správního na vyslovení nicotnosti rozhodnutí platí dle § 72 odst. 1 s.ř.s. dvouměsíční lhůta, jejíž zmeškání nelze dle odst. 4 cit. ustanovení prominout.)

Za dané situace Ústavní soud v projednávané věci neshledal, že by napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu, kterými byla jako opožděná žaloba proti rozhodnutím správních orgánů, o nichž již bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2000, vybočila z mezí ústavnosti a že by jimi došlo porušení základních práv stěžovatelky.

Pokud stěžovatelka namítá, že dodatečný platební výměr finančního úřadu je, ačkoliv se jedná o "paakt" , reálně vykonáván vydáním exekučního příkazu, Ústavní soud podotýká, že tuto námitku měla stěžovatelka, pokud je přesvědčena o nulitě exekučního titulu, uplatnit ve vykonávacím řízení.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. února 2006



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.