II. ÚS 3340/13
II.ÚS 3340/13 ze dne 12. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky KN PRAHA, s. r. o., se sídlem Kavkazská 1364/3, Praha 10, zastoupené JUDr. Martou Pauerovou, advokátkou se sídlem Václavské nám. 21, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 34 C 145/2011-60 ze dne 18. 9. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. 11. 2013, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, jímž mělo být porušeno její právo na soudní a jinou ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Napadeným rozsudkem byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobci částku 8 500 Kč s příslušnými úroky z prodlení a náklady řízení. Uvedená částka představovala nevrácenou kauci na nájem bytu, který stěžovatelka pronajala žalobci na základě smlouvy, ukončené dohodou stran. Soud na daný případ aplikoval ustanovení § 686a o. z., přičemž nepřisvědčil argumentaci stěžovatelky, že nárok není důvodný, neboť kauce byla započtena na nedoplatky za služby spojené s nájmem bytu. Takové ujednání v nájemní smlouvě označil za absolutně neplatné pro rozpor s kogentní právní normou - ustanovením § 686a odst. 3 o. z.

Stěžovatelka je přesvědčena, že její postup, kdy na složenou kauci započítala nedoplatky na službách za nájem bytu, není v rozporu se zákonem. Soudu vytýká, že učinil nesprávný výklad ustanovení § 686a odst. 3 o. z., přičemž poukazuje na komentář k uvedenému ustanovení v ASPI.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Právě o takový přezkum však stěžovatelka, namítající nesprávnou interpretaci podústavní normy, usiluje.

Ústavní soud dal ve své dosavadní rozhodovací praxi opakovaně najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšující zákonem stanovenou částku (§ 202 odst. 2 o. s. ř.), nevybočuje jednostupňové soudnictví z ústavních mezí a i hodnotové omezení přípustnosti opravného prostředku nepředstavuje odmítnutí spravedlnosti (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 101/01, publ. in Sb. n. u., sv. 22 str. 387, sp. zn. III. ÚS 404/04, Sb. n. u., sv. 3, str. 421 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 336/02, III. ÚS 298/02, III. ÚS 2097/08 a II. ÚS 2538/09 a další, dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz).

Stěžovatelka namítá porušení práva na soudní řízení a spravedlivý proces. Toto právo však není právem samoúčelným, jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné, přičemž zásah do tohoto hmotného základního práva je intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V případě bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelů brojících proti rozsudku vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. listopadu 2013

Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.