II. ÚS 3335/11
II.ÚS 3335/11 ze dne 23. 8. 2012

N 143/66 SbNU 183
Odměna exekutora v případě dobrovolného plnění povinným

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 23. srpna 2012 sp. zn. II. ÚS 3335/11 ve věci ústavní stížnosti MUDr. M. Č. proti usnesení Okresního soudu v Břeclavi č. j. 15 Nc 3933/2004-96 ze dne 29. srpna 2011, jímž byly zamítnuty stěžovatelovy námitky, a exekučnímu příkazu k úhradě nákladů exekuce Mgr. Petra Kociána, soudního exekutora Exekutorského úřadu Brno-venkov, č. j. 37 Ex 2344/04-8 ze dne 29. června 2005, spojené s návrhem na náhradu nákladů řízení, za účasti 1. Okresního soudu v Břeclavi a 2. JUDr. Petra Kociána, soudního exekutora, jako účastníků řízení.
I. Usnesení Okresního soudu v Břeclavi č. j. 15 Nc 3933/2004-96 ze dne 29. srpna 2011 a exekuční příkaz k úhradě nákladů exekuce Mgr. Petra Kociána, soudního exekutora Exekutorského úřadu Brno-venkov, č. j. 37 Ex 2344/04-8 ze dne 29. června 2005 se ruší.

II. Náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem se stěžovateli nepřiznává.
Odůvodnění

I.

Rekapitulace ústavní stížnosti

1. Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 4. listopadu 2011, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich mu bylo exekučním příkazem uloženo, aby uhradil náklady exekuce ve výši 140 084,50 Kč a usnesením soudu byly zamítnuty námitky stěžovatele proti tomuto exekučnímu příkazu. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zejména dle čl. 4, 7, 10, 11, 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6, 8, 13 a 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 14 a 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že ze sledu událostí vyzařuje absurdita jednání zúčastněných osob a orgánů. Připouští, že částku 13 000 Kč za měsíc červen 2004 zaplatil se zpožděním dne 29. června 2004. K výkonu rozhodnutí je podle jeho názoru možno přistoupit pouze tehdy, pokud dlužník dobrovolně nesplní svou povinnost podle vykonatelného rozhodnutí, přičemž za dobrovolné splnění se pak považuje i úhrada po uplynutí pariční lhůty. Po přijetí této platby měla oprávněná podle stěžovatele okamžitě vzít svůj návrh na nařízení exekuce zpět, neboť se provádění exekuce stalo bezpředmětným, resp. nemožným a neuskutečnitelným. Sedm měsíců po dobrovolném zaplacení předmětné splátky neměl soudní exekutor exekuční řízení nařizovat, ale exekuční řízení mělo být podle stěžovatele naopak zastaveno. Z jednání soudního exekutora vyplývá, že o dobrovolném uhrazení předmětné splátky věděl, když exekuční činnost vykonával jen naoko, tedy nikoliv rychle a účinně. Z neoprávněné a zbytečné činnosti soudní exekutor vyčíslil náklady exekuce v neadekvátní výši.

3. Dále stěžovatel poukazuje na to, že zákon stanovil patnáctidenní lhůtu, do kdy je povinen soud rozhodnout o námitkách, pokud jim zcela nevyhověl soudní exekutor. Soud však v posuzovaném případě rozhodl o jeho námitkách šest let po uplynutí této zákonné lhůty. Následné rozhodnutí soudu považuje za unáhlené a nekvalitní.

4. Za zásadní pochybení považuje výpočet náhrady nákladů exekuce. Nesouhlasí s tím, že za základ odměny byl brán pětinásobek ročního plnění výživného. Soudní exekutor však podle stěžovatele neprovedl činnost, která by jej opravňovala k tak vysoké odměně. Jeho činnost totiž nepřispěla a ani přispět nemohla k úhradě pohledávky oprávněné. Vadný byl přitom i sám návrh na nařízení exekuce, který se týkal i těch částí pohledávek, které v daném okamžiku ještě nebyly splatné, což je v rozporu s právním názorem obsaženým v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cz 18/69 ze dne 30. června 1969. Podle něj bylo možné nařídit výkon rozhodnutí i pro dosud nesplatné opakující se pohledávky toliko srážkami ze mzdy. I s ohledem na znění § 5 odst. 4 věty první vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů, dospívá k závěru, že základem pro určení odměny mělo být toliko výživné za měsíc červen 2004. Dovedeno ad absurdum by úvaha soudního exekutora a soudu znamenala, že by při exekuci každé splátky výživného zvlášť ve skutečnosti činila odměna za jediný rok 1 404 000 Kč. To jistě nebylo úmyslem zákonodárce.

5. Souběžně s ústavní stížností stěžovatel navrhl, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem. Tento návrh však nijak nezdůvodnil.

II.

Rekapitulace procesního postoje ostatních účastníků řízení

6. Ústavní soud si vyžádal vyjádření ostatních účastníků řízení.

7. Obecný soud odkázal na obsah svého rozhodnutí s tím, že v něm vyjádřil svůj právní názor.

8. Soudní exekutor ve vyjádření rekapituloval úkony, které v předmětném řízení provedl, a procesní úkony stěžovatele a exekučního soudu a zdůraznil, že se o zaplacení dlužného výživného dozvěděl teprve až z návrhu na zastavení exekuce, neboť to oprávněná předtím nesdělila. K vydání exekučních příkazů tedy došlo v situaci, která měla oporu v procesním právu. Nejednalo se o profesní selhání soudního exekutora. Ustanovení § 55 odst. 4 bylo do zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zavedeno teprve novelizací s účinností od 1. listopadu 2009 a jeho citace stěžovatelem není tedy případná. Příkaz k úhradě nákladů exekuce vzal za základ odměny opětující se plnění na dobu neurčitou, tedy pětinásobek hodnoty ročního plnění. Soudní exekutor se domnívá, že k průtahům na straně exekučního soudu došlo, nikoliv však v délce 2 222 dnů uváděné stěžovatelem, nýbrž 299 dnů, počítaných od právní moci usnesení odvolacího soudu č. j. 26 Co 637/2008-85 (právní moc dne 7. ledna 2010) do vydání usnesení č. j. 15 Nc 3933/2004 (datum vydání usnesení 29. srpna 2011). Na straně soudního exekutora k průtahům nedošlo, neboť dodržel veškeré zákonné lhůty. S námitkami povinného se soud vypořádal v odůvodnění tím, že o nákladech exekuce jako takové rozhodl v usnesení o zastavení exekuce. Pokud by usnesení o zastavení exekuce nabylo právní moci, bylo by zároveň o nákladech exekuce pravomocně rozhodnuto. Soudní exekutor však podal odvolání do výroku o nákladech exekuce a žádný z účastníků řízení, ani soudní exekutor, nemohli předjímat výsledek odvolacího řízení.

9. A. Č. se postavení vedlejší účastnice řízení vzdala.

10. V replice k vyjádření soudu a soudního exekutora stěžovatel uvedl, že se soud nejspíše neměl zájem již věcí zabývat a jeho argumenty tak nevzal vůbec v potaz. Soudnímu exekutorovi vytýká, že se zaměřil pouze na argumentaci vztahující se k průtahům v řízení a ostatní body ústavní stížnosti nechal zcela bez povšimnutí. Má tak za to, že soudní exekutor s jeho interpretací dané problematiky vyslovuje souhlas, resp. předpokládá, že i soud s argumenty uvedenými v jeho návrhu souhlasí a nerozporují je, byť to nedávají výslovně najevo.

III.

Skutková východiska

11. Z připojených spisů Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 15 Nc 3933/2004 a soudního exekutora JUDr. Petra Kociána sp. zn. EX 2344/04 a z listin předložených stěžovatelem zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.

12. Usnesením Okresního soudu v Břeclavi ze dne 23. září 2003 byl schválen smír, kterým se stěžovatel zavázal přispívat na výživu (manželky) A. Č. (oprávněné) částkou 13 000 Kč, splatnou vždy do 5. dne v měsíci. Usnesením exekučního soudu č. j. 15 Nc 3933/2004-4 ze dne 17. února 2005 byla k návrhu oprávněné (sepsanému soudním exekutorem 28. června 2004 a podanému soudu 1. července 2004) nařízena exekuce na majetek stěžovatele k uspokojení pohledávky ve výši 13 000 Kč (výživné za měsíc červen 2004) a výživné ve výši 13 000 Kč od 1. července 2004 splatné vždy do 5. dne v měsíci. Provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor Mgr. Petr Kocián.

13. Exekučními příkazy ze dne 15. června 2005 nařídil soudní exekutor provedení exekuce přikázáním pohledávky ze dvou účtů stěžovatele a prodejem nemovitostí. Přípisem ze dne 20. června 2005 pak vyzval soudní exekutor stěžovatele k dobrovolnému splnění vymáhané povinnosti, specifikované jako "příslušná částka ve výši 13 000 Kč". Na to reagoval stěžovatel přípisem ze dne 22. června 2005, kterým navrhl zastavení exekuce a doložil kopie poštovních poukázek o platbách oprávněné v různých výších od 29. června 2004 do 12. dubna 2005. Na výzvu soudního exekutora oprávněná přípisem ze dne 24. června 2005 potvrdila, že výživné za měsíc červen 2004 obdržela poštovní poukázkou dne 7. července 2004. Přípisy ze dne 29. června 2005 pak soudní exekutor oznámil zrušení exekučních příkazů k provedení exekuce přikázáním pohledávky ze dvou účtů stěžovatele a současně vydal exekuční příkaz k úhradě nákladů exekuce v částce 140 084,50 Kč. Proti němu podal stěžovatel námitky, které v přípise ze dne 1. července 2005 označil jako odvolání a které doplnil skrze později zmocněného zástupce podáními ze dne 7. a 18. července 2005. K těmto námitkám zpracoval soudní exekutor vyjádření, jež spolu s námitkami, resp. jejich doplněním vždy předložil soudu. Ve spisu soudního exekutora se nenachází záznam, že by toto své vyjádření zaslal na vědomí též stěžovateli. Nicméně zástupce stěžovatele se s nimi seznámil při nahlížení do spisu dne 25. ledna 2008.

14. Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi č. j. 10 C 146/2005-82 ze dne 4. prosince 2007, který nabyl právní moci 5. ledna 2008, bylo manželství stěžovatele a oprávněné rozvedeno. Přípisem ze dne 14. května 2008 stěžovatel exekučnímu soudu sdělil, že zaplatil všechny splátky výživného do 5. ledna 2008, což doložil kopiemi poštovních poukázek. To potvrdila i oprávněná přípisem doručeným exekučnímu soudu dne 22. května 2008.

15. Usnesením soudu č. j. 15 Nc 3933/2004-59 ze dne 2. července 2008 byla k návrhu stěžovatele (doručenému exekučnímu soudu 23. června 2005 a doplněnému podáním ze dne 18. července 2005) exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) občanského soudního řádu zastavena a povinnému bylo uloženo zaplatit náklady exekuce ve výši 4 246 Kč. K odvolání soudního exekutora byl usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 26 Co 637/2008-85 ze dne 15. října 2009 výrok o zastavení exekuce změněn tak, že se exekuce nezastavuje v části, kterou byla nařízena k vymožení nákladů exekuce, a výrok o náhradě nákladů exekuce byl vypuštěn.

16. Usnesením exekučního soudu č. j. 15 Nc 3933/2004-95 (resp. 96) ze dne 29. srpna 2011 byly námitky stěžovatele proti příkazu k úhradě nákladů exekuce zamítnuty. Nato přípisem ze dne 30. září 2011 soudní exekutor vyzval stěžovatele k zaplacení nákladů exekuce ve výši 140 084,50 Kč. V oznámení soudního exekutora o upuštění od provedení exekuce ze dne 20. října 2011 je pak konstatováno, že náklady exekuce byly stěžovatelem uhrazeny 14. října 2011.
IV.

Právní východiska

17. Ústavní soud v minulosti vyložil, že pokud obecný soud nevzal při stanovení odměny exekutora v úvahu skutečnost, že stěžovatel, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením, vymáhanou částku v plné výši bez přímé účasti exekutora dobrovolně oprávněnému uhradil, znamená to, že nedostál svým procesním povinnostem při přezkoumávání zákonnosti postupu exekutora a nevzal v úvahu závaznou judikaturu Ústavního soudu týkající se aplikace příslušných předpisů [nález sp. zn. I. ÚS 998/09 ze dne 30. 6. 2009 (N 152/53 SbNU 849)].

18. Ústavní soud, aniž by zpochybňoval právo exekutorů na spravedlivou odměnu za provádění exekuční činnosti, vyšel přitom z toho, že odměna exekutora by neměla vycházet pouze z přímé závislosti odměny na výši vymoženého plnění, ale odrážet i složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce. Za pohyb v kruhu rozporný s ústavním pořádkem přitom označil situaci, kdy je upuštění od provedení exekuce vázáno striktně na případy, kdy byly uhrazeny i náklady exekuce, tedy nejen celá vymáhaná pohledávka, a to bez ohledu na možné snížení její ryze formálně stanovené výše ze shora uvedených legitimních důvodů [nález sp. zn. Pl. ÚS 8/06 ze dne 1. 3. 2007 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.)].

V.

Závěry

19. Ústavní soud se nemůže zabývat tou částí argumentace stěžovatele, kterou brojí proti zahájení a průběhu exekučního řízení. To je dáno tím, že je Ústavní soud vázán vymezením návrhu stěžovatele, a tím jsou toliko konkrétně napadená rozhodnutí o nákladech exekuce.

20. Ústavní soud se nemůže zabývat ani námitkami vztahujícími se k průtahům řízení. Nabytím účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, kterým se mimo jiné změnil zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), byla do právního řádu České republiky vnesena možnost v případech neodůvodněných průtahů řízení nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Procesními prostředky k ochraně práva narušeného v již skončeném právním řízení (včetně řízení soudního) neodůvodněnými průtahy jsou proto v důsledku přijetí uvedené právní úpravy uplatnění nároku na náhradu škody v předběžném projednání, resp. žaloba podaná u obecného soudu, jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v občanskoprávním řízení takovou žalobou zahájeném. Ústavní soud proto není s ohledem na zásadu subsidiarity a ústavněprávní limity dané čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny oprávněn v dané věci zjišťovat neodůvodněné průtahy skončeného řízení, neboť to přísluší jiným orgánům veřejné moci.

21. Co do námitek proti napadeným rozhodnutím o nákladech exekuce je ústavní stížnost opodstatněná.

22. Ze shora naznačené ustálené rozhodovací činnosti Ústavního soudu ve věcech nákladů exekuce je patrný důraz na souvislost mezi skutečnou exekuční činností soudního exekutora a vymožením pohledávky, a to při zohlednění aktivity povinného, která není bezprostředně vynucená kroky dotýkajícími se konkrétně majetkové podstaty povinného. Ústavní soud přitom ve vztahu k jakémukoliv rozhodování o nákladech zdůrazňuje, že nesmí být formálně mechanické, ale musí zohledňovat konkrétní okolnosti daného případu. Napadená rozhodnutí těmto požadavkům nedostála.

23. Rozhodnutí soudního exekutora a exekučního soudu, která za základ odměny vzala pětinásobek ročního plnění, lze totiž označit za svévolně formalistická v situaci, kdy ani soudní exekutor nezpochybňuje, že splatná částka výživného za měsíc červen 2004, kvůli níž byl sepsán a podán návrh na nařízení exekuce, byla stěžovatelem dobrovolně zaplacena již před nařízením exekuce. Ústavní soud neshledává vůbec žádnou souvislost mezi vydáním exekučních příkazů nařizujících exekuci přikázáním pohledávky ze dvou účtů stěžovatele a prodejem jeho nemovitostí na straně jedné a placením jednotlivých částek výživného stěžovatelem po celou dobu existence vyživovací povinnosti na straně druhé. Poukaz soudního exekutora na to, že stěžovatel plnil pod hrozbou nařízené exekuce, lze považovat za obecně teoretický argument, který se zcela míjí s kroky stěžovatele v posuzované věci. Z ničeho totiž nelze vysledovat, že by se platební morálka stěžovatele v průběhu exekučního řízení výrazněji změnila, přičemž krom vydání předmětných exekučních příkazů a následného zrušení příkazů nařizujících provedení exekuce přikázáním pohledávky ze dvou účtů stěžovatele neučinil soudní exekutor k vymožení pohledávek oprávněné vůbec nic. Za nejvýraznější aktivitu soudního exekutora v daném řízení lze tedy shledat právě jen aktivitu týkající se stanovení jeho odměny a náhrady hotových výdajů.

24. Nad uvedený rámec lze poukázat na to, že Ústavní soud v minulosti vyložil, že ani v exekučním řízení nesmí dojít k tomu, aby měla jedna ze stran podstatnou výhodu vůči protistraně. Vyjádří-li se tedy soudní exekutor v řízení v rozsahu, ve kterém mu je přiznáno postavení účastníka řízení, konkrétně k námitkám proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, má soudní exekutor povinnost doručit toto vyjádření ostatním účastníkům řízení [srov. nález sp. zn. II. ÚS 417/06 ze dne 4. 4. 2007 (N 61/45 SbNU 43)]. V posuzovaném případě soudní exekutor vždy využil možnost podrobně reagovat na námitky stěžovatele k jeho příkazu k úhradě nákladů exekuce, avšak toto své vyjádření nezaslal nikdy nikomu jinému než právě jen soudu, pro nějž tak tato vyjádření představovala podklady rozhodnutí. Nicméně protiústavnost tohoto postupu orgánů veřejné moci byla materiálně zahlazena aktivitou stěžovatele, který po podání předmětných vyjádření do spisu prostřednictvím svého zástupce nahlédl a s těmito vyjádřeními se tedy fakticky seznámil.

25. V každém případě lze uzavřít, že je ústavní stížnost opodstatněná, a proto jí Ústavní soud zcela vyhověl. Exekuční soud a soudní exekutor porušili základní práva stěžovatele podle čl. 2 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny, když nezohlednili, že stěžovatel zaplatil původně splatné výživné ještě před nařízením exekuce a posléze splatné výživné zcela bez vlivu činnosti soudního exekutora. Současně postupovali v rozporu s čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, neboť nevzali v úvahu závazná rozhodnutí Ústavního soudu týkající se této problematiky. Proto byla obě napadená rozhodnutí zrušena podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

26. Pokud se týká argumentace stěžovatele stran možnosti přiznat náhradu nákladů řízení za exekuci na dosud nesplatné pohledávky, jak je vyvodil na pozadí výkladu podústavního práva, tak těmi se budou v souladu s vlastními kompetencemi muset v dalším řízení zabývat soudní exekutor a exekuční soud.

VI.

Akcesoria

27. Stěžovatel uplatnil v ústavní stížnosti též požadavek na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem. Podle ustálené rozhodovací činnosti Ústavního soudu je přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem spíše výjimečné, přicházející v úvahu pouze tehdy, odůvodňují-li to zejména okolnosti případu, přičemž úspěch ve sporu není jediným kritériem [srov. nález sp. zn. I. ÚS 687/05 ze dne 31. 1. 2007 (N 18/44 SbNU 235) aj.]. Stěžovatel tento svůj návrh nijak nezdůvodnil a Ústavní soud sám výjimečné důvody pro přiznání náhrady nákladů řízení neshledal, a proto ji podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu a contrario stěžovateli nepřiznal.

28. Podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu bylo upuštěno od ústního jednání, protože od něj nebylo možné očekávat další objasnění věci a všichni účastníci řízení s tímto postupem výslovně souhlasili.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.