II. ÚS 3323/16
II.ÚS 3323/16 ze dne 4. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti J. Š., t. č. Věznice Pardubice, zastoupeného Mgr. Pavlem Nádeníčkem, advokátem se sídlem Průchodní 377/2, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2014, č. j. 1 T 12/2012-12827, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 3. 2015, č. j. 1 To 73/2014-13805, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2016, č. j. 7 Tdo 1535/2015-330, za účasti Krajského soudu v Brně, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí soudů, kterými byl uznán vinným trestným činem vydírání dle ustanovení § 235 odst. 2, 3 písm. d) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"). Za to byl odsouzen podle ustanovení § 235 odst. 2 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání 4 let. Podle ustanovení § 53 odst. 1 trestního zákona, za použití ustanovení § 54 odst. 1 trestního zákona, mu byl uložen také peněžitý trest ve výměře 1 200 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody podle ustanovení § 54 odst. 3 trestního zákona v trvání 1 roku a 6 měsíců.

2. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na rovné postavení v soudním řízení garantované čl. 37 odst. 3 Listiny, princip presumpce neviny plynoucí z čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy a právo na vlastnictví majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny; dále se stěžovatel dovolává též čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

3. Stěžovatel namítá, že před odvolacím soudem navrhl provedení dalších důkazů, avšak odvolací soud navrhované důkazy - vyjma jeho výslechu jako obžalovaného - neprovedl s odůvodněním, že jsou nadbytečné, aniž by však zdůvodnil, v čem spatřuje jejich nadbytečnost. V návaznosti na provedení těchto důkazů by se prý přitom jevilo nezbytným znovu se zabývat věrohodností již dříve provedených důkazů (výpovědí), a též tím, zda byl v trestní věci zjištěn skutkový stav bez důvodných pochybností. Odvolací soud prý navíc zcela opomenul vyhodnotit jeho výpověď (jakožto jediný provedený důkaz) a ignoroval získaná zjištění, nepoměřoval je s jinými důkazy a nezabýval se ani věrohodností jeho osoby. Z odůvodnění tak není patrno, zda se touto obhajobou, tj. i motivem pomsty na straně poškozeného, vůbec zabýval, a jak ji posoudil v kontextu provedených důkazů a zejména v kontextu důkazů navrhovaných. S námitkou nedostatečnosti odůvodnění zamítnutí důkazních návrhů (včetně námitky tzv. opomenutých důkazů) se dle stěžovatele náležitým způsobem v individualizované formě nevypořádal ani dovolací soud. Stěžovatel rovněž namítá, že obecné soudy rezignovaly na posouzení věrohodnosti výpovědi poškozeného Sehnala, byť tato výpověď měla pro prokázání jeho viny zcela stěžejní význam a jednalo se v podstatě o jediný usvědčující důkaz. A to i přesto, že v takových případech při respektování zásady presumpce neviny musí být věnována mimořádná pozornost důkladnému prověření jediného přímého usvědčujícího důkazu a tento musí být mimořádně pečlivě hodnocen, a to i s ohledem na tvrzení a obhajobu obžalovaného. Zcela mimo hodnotící činnost soudů přitom zůstaly rozpory ve zjištěních opatřených z jednotlivých popisů událostí poškozeným i v porovnání s ostatními důkazy. Pokud tomu tak není (a navíc nejsou připuštěny další důkazy předkládané za účelem znevěrohodnění poškozeného), je zcela ignorována zásada v pochybnostech ve prospěch obžalovaného a daný proces nelze označit jako spravedlivý.

4. V další části ústavní stížnosti stěžovatel rozporuje výši jemu uděleného peněžitého trestu, kterou považuje za likvidační a zcela v rozporu s čl. 11 Listiny. Namítá, že krajský soud tento trest blíže neodůvodnil, nýbrž pouze odkázal na přitěžující a polehčující okolnosti a na pohnutky, záměry a cíle jeho jednání. Soudy přitom nezjistily jeho aktuální majetkové poměry a při určení výše peněžitého trestu vycházely z údajů z roku 2012. Kritérium zkoumání majetkových poměrů obžalovaného je přitom při úvaze o výši ukládané peněžitého trestu nezbytné a komplementární, a to zejména s ohledem na riziko "likvidačního" účinku nepřiměřeně vysoké sankce, kdy peněžitý trest musí být diferencován, aby efektivně působil jako trest i jako odstrašení (individuální a generální prevence). V této souvislosti prý obecné soudy nijak nezohlednily jeho rodinné poměry a vyživovací povinnost a nevzaly tak v úvahu skutečnost, že tento trest ve větší míře postihne i jeho rodinné příslušníky a osoby, ke kterým má závazky.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Stěžovatel předně napadá nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, resp. nedostatečně provedené dokazování, kdy obecné soudy údajně nezjistily a tudíž ani nepopsaly celý skutkový děj, resp. všechny skutečnosti rozhodné pro závěr o jeho vině, kdy především odvolací soud pochybil, pokud neprovedl další jím navrhované důkazy. Ve vztahu k opomenutým důkazům Ústavní soud již dříve konstatoval, že se jedná z hlediska kautel ústavního práva o relevantní pochybení tehdy, pokud obecný soud návrh na provedení konkrétního důkazu zamítne bez adekvátního odůvodnění, popř. jej zcela ignoruje, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o takovém důkazním návrhu ve vztahu k jeho zamítnutí není zmínka buď žádná, nebo jen okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 185/96 ze dne 29. 11. 1996, nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003, nález sp. zn. I. ÚS 413/02 z dne 8. 1. 2003 a mnohá další; všechna rozhodnutí zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz).

7. Žádná takováto pochybení však Ústavní soud ve věci stěžovatele nezjistil. Jak totiž vyplývá z napadeného rozsudku vrchního soudu, tento soud se dalšími návrhy stěžovatele stran dokazování zabýval (viz s. 65-67 napadeného rozsudku), avšak po vyhodnocení dokazování provedeného nalézacím soudem dospěl k závěru, že návrhy na doplnění zamítl. Uvedl přitom konkrétní důvody svědčící pro tento závěr, kdy zdůraznil, že tyto návrhy se netýkají důkazů, které by bylo možno označit za důkazy přímé, či důkazy zprostředkované, jež by měly svůj význam z pohledu objektivizace popisu skutkového děje tak, jak uzavřel nalézací soud (který tak učinil na základě přímých či zprostředkovaných důkazů). Uvedené odůvodnění sice dle Ústavního soudu nelze považovat za vyčerpávající, z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu je však dostačující, neboť z něj lze seznat základní důvody pro neprovedení důkazů navrhovaných stěžovatelem. Pokud tedy soudy (ke stanovisku dovolacího soudu viz bod 42 napadeného usnesení) dospěly k závěru, že skutkový stav byl zjištěn způsobem více než dostatečným a další dokazování by bylo nadbytečné a nemohlo by pro objasnění skutkového stavu ničeho nového přinést, nelze hovořit o stěžovatelem navrhovaných důkazech jako o opomenutých. Zároveň je nezbytné toto odůvodnění hodnotit spolu s komplexním vyhodnocením skutkového stavu věci ze strany vrchního soudu (viz s. 59 a násl. napadeného rozsudku), které následně nezpochybnil ani soud dovolací (viz s. 38 a ke stěžovatelovi pak s. 85 a násl. napadeného usnesení). Průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů a vymezení skutkového stavu, přitom dle Ústavního soudu nenese znaky libovůle, jak tvrdí stěžovatel, neboť obecné soudy náležitě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým závěrům a rozvedly též svoji argumentaci ve vztahu k hodnocení jednotlivých důkazních materiálů (včetně těch, které stěžovatel zpochybňuje v ústavní stížnosti). Odůvodnění napadených rozhodnutí tak tvoří ucelený celek, který se opírá o rozličné zjištěné skutečnosti svědčící vině stěžovatele. Tyto nebyly ostatně nikterak zpochybněny ani výpovědí stěžovatele před odvolacím soudem (ten do té doby v rámci řízení využil svého práva a k věci nevypovídal), neboť jak uvedl odvolací soud, ten v této výpovědi pouze objasnil okolnosti vzájemných vztahů se svědkem Sehnalem, jakož i možné příčiny vzájemných nedorozumění mezi nimi, aniž by však významně zpochybnil skutkové závěry učiněné již nalézacím soudem, které ani dle Ústavního soudu nejsou v žádném rozporu se skutkovými zjištěními.

8. Co se pak týče stěžovatelových námitek stran výše uděleného peněžitého trestu, připomíná Ústavní soud svoji ustálenou judikaturu, dle níž mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 ze dne 24. 4. 2008 (N 74/49 SbNU 119)], protože rozhodování obecných soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (srov. článek 90 Ústavy a článek 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by obecné soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu, dle které jen zákon stanoví, jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit (srov. čl. 39 Listiny). Taková situace je identifikovatelná v případě, kdy soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, resp. je extrémně nevyvážený prvek represe a prevence. K samotnému peněžitému trestu pak Ústavní soud konstatoval, že peněžitý trest sice nesmí mít likvidační charakter, nicméně pro naplnění jeho účelu se vyžaduje, aby byl odsouzenými pociťován jako negativní důsledek jejich trestné činnosti. Nemůže proto být porušením jejich základních práv a svobod, jestliže jim uložení peněžitého trestu způsobí v životě určité nepohodlí či komplikace, spočívající např. v tom, že musí prodat část svého majetku, vzít si půjčku, již budou schopni splácet, atd. (usnesení sp. zn. IV. ÚS 2139/16 ze dne 6. 9. 2016). Ústavní soud se ztotožňuje rovněž s judikaturou Nejvyššího soudu, dle níž uvažuje-li soud o uložení peněžitého trestu, je povinen si opatřit potřebné podklady pro stanovení výše peněžitého trestu; to znamená, že soud si musí nejdříve opatřit údaje o příjmech pachatele, o jeho majetku apod., a jestliže se mu je nepodaří obstarat v dostatečném rozsahu, je oprávněn sám odhadnout majetkovou situaci pachatele a s přihlédnutím k tomuto svému odhadu stanovit výši peněžitého trestu. Odhad soudu přitom nemůže vykazovat libovůli a musí vycházet jednak z důkazů, které má soud k dispozici, jednak z logického posouzení možných příjmů pachatele a jeho majetku v závislosti na zjištění např. o jeho vzdělání, sociálním a profesním zařazení, způsobu života, ale též o jeho závazcích či jiných majetkových povinnostech apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 5 Tdo 829/2015).

9. Žádné shora uvedené pochybení či nedodržení zásad ukládání peněžitého trestu dosahující ústavněprávní relevance však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Stěžovatelovi byl totiž uložen peněžitý trest v rámci sazby stanovené zákonem, přičemž soudy jeho výši náležitě odůvodnily. Takto již nalézací soud uvedl, že při výměře tohoto trestu přihlížel jednak k povaze a závažnosti spáchaných trestných činů a jednak vycházel z osobních a majetkových poměrů obžalovaných, tak jak byly tyto zjištěny v rámci finančního šetření. Současně vzal soud v úvahu, jakou škodu trestnou činností každý z obžalovaných způsobil či k jaké výši škody jeho jednání směřovalo. Uvedené ve vztahu ke stěžovatelovi podrobněji rozvinul též vrchní soud, který zdůraznil, že nelze nepostihnout ziskuchtivost stěžovatele realizovanou opakovanými požadavky na finanční prostředky vůči poškozenému, s tím, že uložený peněžitý trest navíc odpovídá výši trestnou činností způsobené škody, resp. výši obohacení se. Proto dodal, že uložení peněžitého trestu v takovéto výměře není ani v rozporu s majetkovými poměry stěžovatele, který nejenže získal finanční prostředky v uvedené výši trestnou činností, ale je osobou samostatně výdělečně činnou, s pravidelným měsíčním příjmem a své majetkové poměry charakterizoval označením jako střední. Z uvedeného tedy vyplývá, že předmětný peněžitý trest nebyl soudy uložen jako trest "likvidační", nýbrž jeho uložením především sledovaly, aby byl stěžovatelem pociťován jako negativní důsledek jeho trestné činnosti. S uvedenými důvody výše daného trestu se přitom Ústavní soud plně ztotožňuje a dodává, že takto nemůže nikterak nepřiměřeně zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele.

10. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. dubna 2017

Jiří Zemánek v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.