II. ÚS 3320/13
II.ÚS 3320/13 ze dne 26. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Lansdorfa, t. č. Vazební věznice, P.O.BOX 7, Praha - Ruzyně, zastoupeného Mgr. Jiřím Kuncem, advokátem se sídlem Gorkého 502, Kladno, směřující proti usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 6 Nt 103/2013, a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2013, sp. zn. 14 To 449/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížnost, doručená Ústavnímu soudu dne 1. 11. 2013, směřuje proti usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 6 Nt 103/2013, a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2013, sp. zn. 14 To 449/2013.

Usnesením policejního orgánu Služby kriminální policie a vyšetřování Krajského ředitelství Policie Středočeského kraje v Praze ze dne 7. 8. 2013 bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání pro přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku a pokus zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku k § 140 odst. 1 trestního zákoníku. Usnesením sp. zn. 6 Nt 103/2013 byl stěžovatel podle § 68 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), z důvodu uvedeného v § 67 písm. a) trestního řádu vzat do vazby. Podle § 73 odst. 1 písm. b) trestního řádu se písemný slib předložený stěžovatelem nepřijímá.

Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost. Krajský soud v Praze jako soud druhého stupně projednal v neveřejném zasedání konaném dne 12. září 2013 stížnost, kterou dle 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. Stěžovatel tedy tímto vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon na ochranu práv poskytuje a splnil tím podmínku přípustnosti ústavní stížnosti. Stěžovatel podává ústavní stížnost ve lhůtě.

Dle stěžovatele se Krajský soud v Praze nedostatečně vypořádal s námitkami stěžovatele. Dále v ústavní stížnosti stěžovatel opakuje námitky uplatněné ve stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Kladně. Stěžovatel v rozhodnutích obecných soudů spatřuje porušení svého základního práva zaručeného v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a dále čl. 2 odst. 2, čl. 8 a čl. 36. odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
II.

Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákona o Ústavním soudu), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.

Ústavní soud se již mnohokrát vyjádřil k povaze vazby, která patří mezi nejzávažnější procesní zásahy do práv obviněného (např. usnesení ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 40/04 nebo nález ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 6/10, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Obsah právního institutu vazby představuje vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Vazbu je tak třeba považovat za výjimečné opatření vedoucí k omezení osobní svobody, které nastupuje tehdy, není-li efektivnější možnost. Vzhledem k tomu, že vazba může významným způsobem zasáhnout do osobní svobody jednotlivce, je jí v judikatuře Ústavního soudu vždy věnována náležitá pozornost.

Dle konstantní judikatury je věcí obecných soudů posuzovat, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak. Obecně pak platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod některý z vazebních důvodů, které jsou uvedeny v ustanovení § 67 trestního řádu.

Je tedy především věcí obecných soudů, aby při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace v konkrétní věci svědomitě posoudily, zda vazba je v daném případě opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení. Ústavní soud se proto ve smyslu své dnes již ustálené judikatury cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 18/96 ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. I. ÚS 62/96 ze dne 12. 9. 1996, sp. zn. IV. ÚS 137/2000 ze dne 20. 11. 2000, sp. zn. I. ÚS 585/02 ze dne 7. 4. 2005 a další, všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud také opakovaně konstatoval, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2705/07 ze dne 21. 11. 2007, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak z dikce příslušných ustanovení trestního řádu.

III.

Ve vztahu ke konkrétnímu projednávanému případu je dle názoru Ústavního soudu zapotřebí uvést, že Okresní soud v Kladně přezkoumal podaný návrh na vzetí stěžovatele do vazby, seznámil se s předloženým spisovým materiálem, v rámci vazebního zasedání vyslechl stěžovatele a dospěl k závěru, že návrh státního zástupce na vzetí stěžovatele do vazby je částečně důvodný - § 67 písm. a) trestního řádu. Své rozhodnutí podpořil následujícími argumenty. Obviněný se přiznal, že se na místě činu nacházel a z místa činu utekl vyskočením z okna. Trestnou činnost stěžovatele shodně popisují dvě svědkyně, které daného dne pracovaly jako obsluha baru, jejich výpověď pak potvrdil i třetí svědek. Důvodnost vedení trestního stíhání stěžovatele se dále opírá o výsledky vyšetřovacího pokusu a znaleckého posudku. Dle názoru soudu tak dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele, byl skutečně spáchán, má všechny znaky uvedeného trestného činu a jsou zde zřejmé důvody k podezření, že jej spáchal právě stěžovatel (§ 67 trestního řádu).

K závěru o důvodnosti útěkové vazby (§ 67 písm. a) trestního řádu) vedla soud mimo jiné okolnost, že obviněný je pro případ uznání viny ohrožen vysokým trestem odnětí svobody. Stěžovatel se jednání, které je mu kladeno za vinu, dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění. Kromě toho, že stěžovatel z místa činu utekl skokem z okna, měl u sebe v době zadržení falešný občanský průkaz se svou fotografií, avšak na cizí jméno a dále značný finanční obnos v české i zahraniční měně. To vše dle názoru Okresního soudu v Kladně vyvolává obavu, že při ponechání na svobodě by se stěžovatel mohl vyhýbat trestnímu stíhání tím, že se bude skrývat na neznámém místě nebo že uprchne. S ohledem na výše uvedené nebylo dle názoru soudu možné vazbu nahradit jiným vhodným opatřením.

Krajský soud v Praze z podnětu podané stížnosti přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení a řízení mu předcházející a po seznámení se se spisovým materiálem stížnost obviněného zamítnul, jelikož ji neshledal důvodnou. Uvedl, že řízení, které předcházelo napadenému rozhodnutí, nevykazuje vady. Nad rámec argumentů použitých Okresním soudem v Kladně Krajský soud v Praze doplnil, že odsouzený není osobou bezúhonnou, již pětkrát stál před soudem a byl mimo jiné odsouzen pro fyzický útok se zbraní na veřejného činitele. Dále také specifikoval, že stěžovatel měl u sebe při zadržení značnou sumu hotových peněz, konkrétně přes tři sta tisíc českých korun a přes jeden milion korun v cizí měně. Na základě těchto okolností a okolností uvedených Okresním soudem v Kladně uzavřel Krajský soud v Praze, že také spatřuje konkrétní skutečnosti, ze kterých vyplývá důvodná obava, že při ponechání na svobodě stěžovatel uprchne nebo se bude skrývat a bude pro orgány činné v trestním řízení nedosažitelný, aby se tak vyhnul trestnímu stíhání a hrozícímu trestu, takže důvod vazby uvedený v § 67 písm. a) trestního řádu je u něj dán.

IV.

Z ústavněprávního hlediska zde považuje Ústavní soud za podstatné především to, zda a jak se obecné soudy vypořádaly s důvody vazby. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že Okresní soud v Kladně i Krajský soud v Praze vycházely z dostatečného množství poznatků a podkladů, které jim umožnily zákonným způsobem zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro zajištění osoby stěžovatele. V projednávané věci lze odkázat na odůvodnění obecných soudů, ve kterém uvádějí konkrétní okolnosti případu, které je vedly k jejich závěru o důvodnosti vazby a naplňují zákonné standardy řádného odůvodnění. Ústavní soud ověřil, že s námitkami stěžovatele se Krajský soud v Praze přiměřeným způsobem vypořádal a podle přesvědčení Ústavního soudu napadená usnesení obecných soudů z hlediska požadavků kladených na obsah vazebních rozhodnutí obstojí.

Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy dodržely zákonný postup rozhodování a při výkladu zmíněných ustanovení se nedopustily svévole. V předmětné věci nebylo shledáno, že by v řízení, respektive v napadených rozhodnutích došlo k porušení práv stěžovatele způsobem, který v ústavní stížnosti namítl.

Ústavní soud na základě výše uvedené argumentace ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. listopadu 2013

Jiří Nykodým, v. r. předseda II. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.