II. ÚS 3309/16
II.ÚS 3309/16 ze dne 4. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. P., zastoupeného Mgr. Josefem Bartončíkem, advokátem se sídlem Koliště 55, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2014, č. j. 1 T 12/2012-12827, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 3. 2015, č. j. 1 To 73/2014-13805, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2016, č. j. 7 Tdo 1535/2015-330, za účasti Krajského soudu v Brně, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem přijetí úplatku dle ustanovení § 331 odst. 2, 3 písm. b) trestního zákoníku. Za to byl odsouzen podle ustanovení § 331 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 roků a podle ustanovení § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku byl pro výkon tohoto trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Podle ustanovení § 67 odst. 1 trestního zákoníku, za použití ustanovení § 68 odst. 1, 2 trestního zákoníku, mu byl uložen také peněžitý trest ve výměře 100 000 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody podle ustanovení § 69 odst. 1 trestního zákoníku v trvání 3 měsíců.

2. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho právo na osobní svobodu vyplývající z čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 Listiny a právo na obhajobu zaručené čl. 40 odst. 3 Listiny; dále se stěžovatel dovolává též čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

3. Stěžovatel předně namítá, že trestní řízení vůči jeho osobě bylo zahájeno nezákonně, neboť usnesení o zahájení trestního stíhání neobsahovalo zákonné náležitosti podle ustanovení § 160 trestního řádu, kdy v něm především absentovaly úvahy, jimiž se rozhodující orgán řídil při hodnocení provedených důkazů, jakož i právní úvahy, na jejichž podkladě posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Rozsudkem krajského soudu byl navíc uznán vinným ze spáchání zločinu přijetí úplatku, avšak ve vztahu k tomuto trestnému činu není v rámci odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání nic uvedeno. Rovněž Nejvyšší státní zastupitelství údajně nepovažovalo dotčené usnesení o zahájení trestního stíhání vůči jeho osobě za přesvědčivé. Stěžovatel tvrdí, že neobsahuje-li odůvodnění usnesení vydaného v trestním řízení ani jednu z náležitostí stanovených v § 134 odst. 2 trestního řádu a nevyplývá-li z něho tudíž ani vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé (přičemž nepostačí pouhé odvolání na obsah spisu), stává se takové rozhodnutí nepřezkoumatelným, v důsledku čehož jsou právní závěry soudu porušením ústavního principu zákazu libovůle v rozhodování.

4. Již tato závažná a neodstranitelná vada, provázející trestní stíhání od okamžiku jeho zahájení, pak - v kombinaci s dalšími procesními pochybeními - údajně absolutně eliminovala jakoukoliv možnost řádné obhajoby. V této souvislosti stěžovatel uvádí, že po vydání usnesení o zahájení trestního stíhání žádal o nahlédnutí do spisu, avšak v rozporu s ustanovením § 65 odst. 1 trestního řádu mu bylo toto právo nezákonně a nedůvodně upřeno přítomnou státní zástupkyní. Ihned po možnosti seznámit se s obsahem spisového materiálu pak opakovaně žádal o možnost vyjádřit se k věci v rámci výpovědi obviněného, kdy po jejím uskutečnění byl protokol z tohoto výslechu nesystematicky založen ve spise, a byť na tento fakt upozorňoval i nalézací soud, tak ten k tomuto výslechu nepřihlédl a v průběhu hlavního líčení stěžovatele konfrontoval s jeho dřívější výpovědí z důvodu údajných rozporů. Podobně nalézací soud v odůvodnění napadeného rozsudku tuto zásadní výpověď z přípravného řízení ignoroval a nehodnotil ji jako důkaz. Dále stěžovatel uvádí, že neměl možnost vyjádřit se před krajským soudem k problematice časového vymezení skutku (v usnesení o zahájení trestního stíhání byla jeho trestná činnost situována do období roku 2011, zatímco podle rozsudku krajského soudu se činu dopustil v blíže nezjištěném období léta 2009 až počátku roku 2010). Hodnocení důkazů je přitom výsostným právem soudu nalézacího a pokud v rámci tohoto procesu nepochybí porušením zásady formální logiky či nezákonné selekce důkazů v neprospěch, není odvolací soud oprávněn do tohoto procesu vstupovat, a proto ani vrchní soud nemohl tato pochybení napravit, ale měl věc vrátit soudu I. stupně k dalšímu řízení.

5. V třetí části ústavní stížnosti stěžovatel zpochybňuje zjištěný skutkový stav a namítá extrémní nesoulad skutkových zjištění a provedeného dokazování. Uvádí, že nalézací soud situuje skutkový děj v rozporu s provedeným dokazováním do období druhé poloviny roku 2009 a činí tak pouze proto, že jedině v období 1. 7. 2009 až 26. 10. 2009 disponoval jako policejní komisař spisem Policie ČR, Městského ředitelství v Brně vedeným proti podezřelému P. Michkovi. Navíc (s ohledem na jednání, které je mu kladeno za vinu) zdůrazňuje, že v rámci činnosti policejního komisaře nebyl v dané věci zjištěn žádný průtah, žádné pochybení či náznak jakéhokoliv podezřelého postupu, což jednoznačně vylučuje možnost spáchání trestného činu přijetí úplatku tak, jak je popsán ve skutkové větě rozsudku. Jestliže je totiž napevno postaveno, že inkriminovaný spis dostal přidělen nejdříve dne 1. 7. 2009 (jako v pořadí třetí zpracovatel) a dne 24. 7. 2009 vydal usnesení o zahájení trestního stíhání, tak právě provedením tohoto úkonu zcela efektivně vyloučil ovlivnění kauzy z jeho strany, a to zejména formou postupu dle ustanovení § 159a trestního řádu. V neposlední řadě pak zdůrazňuje, že vyjma jeho výpovědi je jediným přímým důkazem k údajnému korupčnímu jednání výslech svědka Libora Sedláka, který však vždy uvedl, že nikdy nebyla ze strany stěžovatele formulována jakákoliv žádost o finanční plnění pro jeho osobu. Podobné námitky stěžovatel vznáší též proti druhé části skutkové věty rozsudku krajského soudu, kdy upozorňuje především na zásadní rozpor v časové ose údajného trestního jednání. Dotčeným trestním spisem totiž disponoval nejdéle v období od 19. 4. 2011 do 26. 4. 2011, takže pouze v tomto období mohl mít hypotetickou možnost ovlivnit průběh řízení, což jednoznačně a nevyvratitelně vylučuje jeho participaci na trestním jednání odsouzeného V., což vyplývá též z obsahu rozhovorů dalších odsouzených.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud se nejprve zabýval námitkou stěžovatele stran nezákonnosti vydaného usnesení o zahájení jeho trestního stíhání. Jak však Ústavní soud již dříve konstatoval (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2762/13 ze dne 6. 11. 2013; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz), usnesení policejního orgánu, kterým se ve smyslu ustanovení § 160 odst. 1 trestního řádu zahajuje trestní stíhání, představuje relativně samostatnou část trestního procesu, v němž již dále nejsou případné vady tohoto rozhodnutí, s výjimkou vad bezprostředně souvisejících s vlastní zákonností trestního stíhání, zkoumány; k nápravě možných vad tohoto rozhodnutí, zejména v případě jeho nedostatečného odůvodnění nebo nedostatečného vymezení jednání, které je kladeno obviněnému za vinu, proto slouží stížnost dle ustanovení § 141 a násl. trestního řádu. Rozhodování o stížnosti přísluší v tomto případě státnímu zástupci dle ustanovení § 146 odst. 2 písm. a) trestního řádu, proti jehož rozhodnutí lze podat ústavní stížnost - byť limitovanou zdrženlivostí Ústavního soudu v možnosti jeho ingerence do přípravného řízení, deklarovanou jím v dosavadní judikatuře (srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 554/03 ze dne 5. 2. 2004 /U 4/32 SbNU 467/). Jak přitom vyplývá z ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí, tyto možnosti stěžovatel využil a již po vydání předmětného usnesení namítal (nikoli však úspěšně) jeho nezákonnost, mj. také ve smyslu jeho nepřezkoumatelnosti. Za této situace tedy nemá důvod Ústavní soud přehodnocovat závěry příslušných státních zástupců, kteří se s danými námitkami stěžovatele vypořádali ihned po vydání stěžovatelem zpochybňovaného usnesení. Navíc Ústavní soud připomíná, že obdobnými námitkami se zabýval také vrchní soud, který je rovněž shledal nedůvodnými, a připomněl, že stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení byla nadřízeným orgánem zamítnuta, přičemž ani ve fázi odvolacího řízení neshledal, že by zmiňované usnesení neodpovídalo požadavkům zákona (viz s. 56-57 rozhodnutí odvolacího soudu).

8. Pokud stěžovatel namítá, že časové vymezení jeho trestního jednání je poprvé užito až v rozsudku soudu I. stupně (oproti usnesení o zahájení trestního stíhání a obžalobě), a v předchozím řízení tak neměl možnost se k takto vymezenému skutku vyjádřit, tak i tuto námitku musí Ústavní soud odmítnout. Se stěžovatelem lze samozřejmě souhlasit potud, že smyslem práva na obhajobu je zabezpečit, aby obvinění mohli řádně a cíleně uplatňovat svá práva na obhajobu. Širším smyslem potom je, aby byly v trestním řízení objasněny všechny významné okolnosti, svědčící nejen v neprospěch, ale i ve prospěch obviněného a aby orgány činné v tomto řízení ke všem těmto okolnostem náležitě přihlédly (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1350/08 ze dne 7. 7. 2008). Pokud ale Ústavní soud posoudil věc stěžovatele, nezbylo mu než konstatovat, že skutečné a účinné uplatnění práva na obhajobu, s ohledem na funkci, kterou v trestním řízení plní, existovalo a bylo mu reálně zaručeno. Zde se Ústavní soud plně ztotožňuje s Nejvyšším soudem, že stěžovatel měl možnost vyjádřit se ke skutku vymezenému soudem I. stupně ve výroku o vině a tuto také využil ještě v průběhu trestního stíhání, konkrétně v řízení před odvolacím soudem. Uvedenou možnost (mj. také ve spojení s možností argumentovat totožně též v řízení před dovolacím či Ústavním soudem, což stěžovatel také učinil) lze považovat za dostačující z hlediska zachování práva na obhajobu, neboť odvolací soud není striktně vázán zjištěným skutkovým stavem, avšak může jej (např. právě vstříc vznešené argumentaci) změnit. V jakých případech se odvolací soud může odchýlit od skutkového zjištění soudu I. stupně výslovně uvádí ustanovení § 259 odst. 3 trestního řádu, jež také stanoví základní podmínky, za kterých může dojít k vlastnímu meritornímu rozhodnutí věci odvolacím soudem. Pokud přitom odvolací soud považuje rozsah dokazování před soudem I. stupně za úplný, ale zároveň provedené důkazy hodnotí jinak, tak také tehdy může sám rozhodnout po zrušení rozsudku soudu I. stupně, avšak musí dotčené důkazy přímo provést v rámci veřejného zasedání; z pohledu ústavněprávního by v opačném případě rozhodnutí a řízení jemu předcházející bylo zatíženo vážnou vadou nesoucí znaky libovůle, jež by ve svém důsledku způsobila porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 445/06 ze dne 28. 8. 2008 (N 149/50 SbNU 311) nebo nález sp. zn. I. ÚS 2726/14 ze dne 1. 4. 2015 (N 67/77 SbNU 31)]. Stěžovatel tedy nemá pravdu, pokud tvrdí, že hodnocení důkazů je výsostným právem nalézacího soudu a odvolací soud není do tohoto procesu oprávněn jakkoli vstupovat, pročež neobstojí ani jeho argumentace, že možnost vznést námitky proti vymezení skutku v rozsudku soudu I. stupně až v rámci odvolacího řízení je nedostatečná z hlediska ústavních záruk chránících právo na obhajobu a na spravedlivý proces. Soudy jsou totiž povinny v průběhu celého řízení tato základní práva obviněného chránit a vždy pečlivě zohlednit jím předestřenou argumentaci, což vylučuje eventuální absenci efektivního prostředku ochrany práv v rámci trestního řízení.

9. Důvodnými Ústavní soud neshledal ani další námitky směřující vůči porušení práva na obhajobu ze strany orgánů činných v trestním řízení, přičemž totožným námitkám se dostatečně věnoval ve svém rozhodnutí již dovolací soud, a proto na jeho rozhodnutí Ústavní soud pro stručnost odkazuje (viz především s. 78-79 napadeného usnesení). V této souvislosti proto Ústavní soud jen připomíná, že posuzuje spravedlivost řízení jako celku. Proto zásah Ústavního soudu není potřebný tehdy, jestliže namítané porušení podústavního práva bylo zhojeno v dalších stadiích řízení, zejména v řízení před soudem. Pokud se tedy jedná o námitku stěžovatele, že mu orgány činné v trestním řízení v prvotní fázi řízení neumožnily prostudování spisu, tak z ústavní stížnosti vyplývá, že v průběhu řízení stěžovatel opakovaně měl možnost k úplnému a řádnému prostudování spisu, ať už podle ustanovení § 65 trestního řádu nebo při příležitosti skončení vyšetřování podle ustanovení § 166 odst. 1 trestního řádu. Z pohledu vedení řádného procesu jako celku (ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny požadujícímu poskytnutí přiměřeného času k přípravě obhajoby) tedy nelze shledat, že by namítaný nedostatek, dle procesního stadia upínající se toliko k počátku trestního stíhání, byl dostatečným důvodem pro kasaci napadených rozhodnutí. Ústavní soud totiž neposuzuje postup orgánů veřejné moci jen v jeho formálním vyjádření, nýbrž zvažuje skutečnou povahu konkrétního postupu orgánů veřejné moci a v něm poté nalézá případný zásah do základních práv a svobod v jejich materiálním pojetí. Tímto přístupem Ústavní soud mimo jiné respektuje doktrínu materiálního právního státu, na kterou se ve své judikatuře opakovaně odvolává. V tomto duchu posuzuje dodržení ústavně zaručených práv a svobod v konkrétní věci, tedy zásadně z hlediska jejich skutečného a účinného uplatnění, a to s ohledem na funkci, kterou v trestním řízení plní (srov. např. též usnesení sp. zn. I. ÚS 2414/09 ze dne 15. 10. 2009).

10. Stěžovatel v ústavní stížnosti konečně napadá nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, resp. chybné hodnocení provedených důkazů. Ústavní soud k tomu připomíná, že opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Mezi ně patří např. právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), rovnost účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny), právo každého na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti či právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) [viz nález sp. zn. I. ÚS 108/93 ze dne 30. 11. 1994 (N 60/2 SbNU 165) nebo nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Výjimkou je pak situace, kdy jsou skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný.

11. V ústavní stížnosti tvrzená pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal, neboť dospěl k závěru, že průběh dokazování před obecnými soudy nenese znaky libovůle. Naopak, dokazování ve věci stěžovatele poskytlo spolehlivý podklad pro spravedlivé rozhodnutí o vině a trestu, kdy již soud I. stupně náležitě vyložil, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěl k vyřčeným skutkovým závěrům a podrobně též rozvedl svoji argumentaci ve vztahu k hodnocení jednotlivých důkazních materiálů, které stěžovatel zpochybňuje v ústavní stížnosti. K závěru o vině stěžovatele přitom dospěl na základě několika skutkových zjištění vyplývajících z provedených důkazů, které ve svém rozhodnutí náležitě zrekapituloval a zhodnotil (viz s. 115-121 napadeného rozsudku), přičemž jeho závěry považuje Ústavní soud za přesvědčivé. A mj. z nich také vyplývá, že výslech svědka L. Sedláka nebyl jediným důkazem vedoucím k odsouzení stěžovatele, jak sám tvrdí, nýbrž že ho usvědčoval souhrn provedených důkazů. Ke stejnému závěru dospěl jak odvolací soud (viz s. 59 a násl. napadeného rozsudku), tak soud dovolací (ve vztahu ke stěžovateli viz s. 77 a násl. napadeného usnesení), pročež Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by měl jejich skutková zjištění přehodnocovat. Stěžovatelem nyní předestřené námitky ostatně kopírují argumenty, předestřené již před soudem I. stupně a posléze v odvolacím a dovolacím řízení, čímž staví Ústavní soud do pozice další odvolací instance, která mu však nenáleží.

12. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly a proto ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. dubna 2017

Jiří Zemánek v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.