II. ÚS 3309/09
II.ÚS 3309/09 ze dne 11. 9. 2012

N 153/66 SbNU 305
Námitky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce a podmínka zaručeného elektronického podpisu zástupce

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 11. září 2012 sp. zn. II. ÚS 3309/09 ve věci ústavní stížnosti Z. B. proti postupu soudního exekutora Exekutorského úřadu Olomouc Mgr. Ing. Radima Opletala a Okresního soudu v Olomouci ve věci vedené u soudního exekutora pod sp. zn. 057 EX 7758/08 a u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 51 Nc 7945/2008 spočívajícímu v nepřihlédnutí k podaným námitkám proti příkazu k úhradě nákladů exekuce.
I. Okresní soud v Olomouci postupem v řízení vedeném pod sp. zn. 51 Nc 7945/2008 spočívajícím v nepřihlížení k podaným námitkám proti příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 22. května 2009 č. j. 057 EX 7758/08-68 zasáhl do ústavního práva stěžovatele zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Okresnímu soudu v Olomouci se ukládá, aby o námitkách stěžovatele proti příkazu k úhradě nákladů exekuce jednal a rozhodl.

III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatel se ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zákazu pokračovat v porušování jeho základních práv zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") postupem soudního exekutora Mgr. Ing. Radima Opletala ve věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 51 Nc 7945/2008 a u soudního exekutora pod sp. zn. 057 EX 7758/08 spočívajícím v nepřihlížení k podaným námitkám proti příkazu k úhradě nákladů exekuce.

Z obsahu spisu Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 51 Nc 7945/2008 Ústavní soud zjistil, že soudní exekutor Exekutorského úřadu Olomouc Mgr. Ing. Radim Opletal byl pověřen provedením exekuce na základě usnesení vydaného Okresním soudem v Olomouci č. j. 51 Nc 7945/2008-31 ze dne 5. prosince 2008 ve znění usnesení č. j. 51 Nc 7945/2008-99 ze dne 28. července 2009, kterým byl nařízen výkon rozsudků Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. září 2008 č. j. 16 Co 130/2008-207 a č. j. 16 Co 141/2008 k uspokojení pohledávky oprávněného Národního památkového ústavu, se sídlem Valdštejnské náměstí 3, Praha 1, a nákladů exekuce proti povinnému (dále též jen "stěžovatel"). Dne 22. května 2009 vydal soudní exekutor příkaz k úhradě nákladů exekuce vedené pod sp. zn. 057 EX 7758/08 v celkové výši 14 327,50 Kč, jenž byl doručen povinnému dne 28. května 2009 a proti němuž dne 29. května 2009 povinný brojil námitkami. Dne 17. června 2009 soudní exekutor elektronicky zástupci stěžovatele sdělil ve smyslu § 134 odst. 10 kancelářského řádu (instrukce Ministerstva spravedlnosti č. 505/2001-Org, kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy), že podání stěžovatele, jež bylo podáno prostřednictvím jeho zástupce, obsahující námitky nebylo opatřeno zaručeným elektronickým podpisem zástupce, který by bylo možné ověřit u důvěryhodného certifikačního úřadu, a proto k němu nebylo ve smyslu ustanovení § 42 odst. 3 o. s. ř. přihlíženo. Soudní exekutor postoupil námitky Okresnímu soudu v Olomouci s tím, že byly podány e-mailem, neobsahovaly ověřený digitální podpis zmocněnce povinného, ale pouze osobní digitální podpis jeho zaměstnance - pověřence a podání nebylo do 3 dnů od obdržení doplněno ve smyslu § 42 odst. 3 o. s. ř., o čemž byl povinný informován dopisem ze dne 17. června 2009. Okresní soud poté dopisem ze dne 30. listopadu 2009 zmocněnci stěžovatele sdělil, že k námitkám proti příkazu k úhradě nákladů exekuce nebude přihlíženo, neboť byly podány bez elektronického podpisu zmocněnce povinného a toto podání nebylo ve lhůtě tří dnů od doručení soudnímu exekutorovi doplněno ve smyslu § 42 odst. 3 o. s. ř.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že byl v rámci exekučního řízení zastoupen v souladu s ustanovením § 26 o. s. ř. Odborovou organizací pracovníků správ památkových objektů při Národním památkovém ústavu, za niž jednala na základě zmocnění PhDr. H. P. Nestandardnost postupu exekutora a soudu spočívá dle názoru stěžovatele v nepřihlédnutí k námitkám podaným PhDr. H. P. v exekučním řízení proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, přičemž stěžovatel polemizuje s argumenty, které vedly exekutora i soud k takovému postupu, neboť se domnívá, že v důsledku nedostatečné právní úpravy požadavků na elektronický podpis při jednání právnických osob pověřenými osobami není možné vyžadovat kvalifikovaný zaměstnanecký podpis pověřené osoby. Uvádí, že exekutorovi bylo dne 29. května 2009 doručeno podání obsahující námitky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, a to s osobním zaručeným elektronickým podpisem PhDr. H. P. Důvodem, proč exekutor k tomuto podání nepřihlédl, byla skutečnost, že dle jeho názoru podání zmocněné osoby dle § 21 odst. 1 písm. b) o. s. ř. za odborovou organizaci, která je zástupkyní svého člena (§ 26 odst. 1 a 5 o. s. ř.) měla být činěna výlučně s elektronickým podpisem této organizace, resp. se zaměstnaneckým podpisem PhDr. H. P. pro jednání za tuto organizaci. Stěžovatel se domnívá, že takový postup nemá oporu v právu, neboť osoba zmocněná jednat za odborovou organizaci nebývá v zaměstnaneckém poměru, a nebude tak zpravidla disponovat zaměstnaneckým podpisem pro jednání za organizaci. Další věcí je, že elektronické podpisy činěné oprávněnými osobami za právnickou osobu nejsou žádným právním předpisem upraveny. Rozhodující dle stěžovatele je, zda elektronický podpis PhDr. H. P. splnil požadavky uvedené v zákoně č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu a o změně některých dalších zákonů (zákon o elektronickém podpisu), ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel se domnívá, že ano, když dostatečné je, že jde o zaručený elektronický podpis skutečně podepisující se osoby, a to za situace, kdy je jak z vlastního podání, tak z předmětného spisu zřejmé, že tato osoba jedná za odborovou organizaci zastupující svého člena.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení. Okresní soud v Olomouci poukázal na to, že dle sdělení soudního exekutora nebyly námitky podány řádně, a nebyl proto důvod o nich rozhodovat. Soudní exekutor Exekutorského úřadu Olomouc uvedl, že se shoduje se stěžovatelem v tom, že uvedená otázka není řešena judikatorně. Zabýval se jí dle svého nejlepšího vědomí a znalosti problematiky, právně ji však posoudil odlišně než stěžovatel, neboť osobní certifikát pověřence zmocněné osoby neuznal.

Stěžovatel v replice na uvedená vyjádření setrval na svých tvrzeních obsažených v ústavní stížnosti a výklad zaujatý soudním exekutorem označil za ničím nepodloženou výkladovou restrikci neakceptovatelně omezující účastníka.
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, 90 Ústavy České republiky). Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci patřící do pravomoci obecných soudů. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy České republiky).

Z výše uvedeného vyplývá, že Ústavní soud zpravidla neposuzuje ani interpretaci a aplikaci jednoduchého práva provedenou obecnými soudy. Ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález sp. zn. III. ÚS 74/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 126/28 SbNU 85)]. Jednou z podmínek zásahu Ústavního soudu do aplikace jednoduchého práva obecnými soudy je vedle flagrantního nerespektování kogentní normy také přílišný formalismus při výkladu norem jednoduchého práva.

Podstatou ústavní stížnosti je otázka, zda musí osoba jednající na základě zmocnění právnickou osobou dle § 21 odst. 1 o. s. ř. podepisovat elektronické úkony takovým elektronickým podpisem, z něhož přímo bude patrné, že jde o podpis osoby zmocněné jednat za právnickou osobu, či zda je dostatečné, že je k úkonu připojen zaručený elektronický podpis reálně jednající fyzické osoby a z textu úkonu je nepochybné, že tato osoba jedná za právnickou osobu. Zatímco soudní exekutor i soud dospěli k závěru, že k takovému podání opatřenému vlastním elektronickým podpisem nelze přihlížet, neboť neobsahuje zaručený elektronický podpis samotného zástupce stěžovatele, tedy jmenované odborové organizace, ale pouze PhDr. H. P., která za tuto organizaci vystupuje na základě pověření, stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že námitky lze projednat.

V obecné rovině lze souhlasit s argumentací soudního exekutora Mgr. Ing. Radima Opletala, že pokud za právnickou osobu jedná zaměstnanec na základě příslušného pověření, není možné, aby tato pověřená osoba podepisovala podání svým osobním zaručeným elektronickým podpisem, neboť její jednání musí vykazovat zjevné aspekty zastoupení, tedy že tato fyzická osoba nejedná svým jménem na vlastní účet, nýbrž jako zástupce právnické osoby, jíž byla k učinění právního úkonu pověřena. Obecně tedy platí, že elektronický podpis, kterým osoba stvrzuje své elektronické podání, má být podpisem právě této osoby. Uvedené kritérium lze implikovat z obecného postulátu zachování zásad při využívání elektronické komunikace obligatorně opatřené podpisem, a sice zásady dostatečné identifikovatelnosti a ověřitelnosti.

V projednávaném případě, v němž exekutor ani soud nepřijal jako řádně podané námitky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, které byly podány elektronicky spolu s osobním elektronickým podpisem osoby pověřené zástupkyní stěžovatele Odborovou organizací pracovníků správ památkových objektů při Národním památkovém ústavu, a to její předsedkyně PhDr. H. P., je však nutné přihlédnout ke konkrétním okolnostem, které vyplývají z příslušného spisového materiálu a z nichž je nepochybné, že jmenovaná pověřená osoba v dané věci opakovaně se soudem jednala stejným způsobem, tedy činila elektronická podání s použitím vlastního elektronického podpisu, přičemž tato její podání byla soudem bez dalšího přijímána a bylo o nich rozhodováno. Dne 5. února 2009 tak např. elektronicky požádala o nahlédnutí do spisu a současně podala návrh povinného (stěžovatele) na zastavení exekuce, který dalším podáním z 12. února 2009 vzala zpět, a soud o něm rozhodl usnesením ze dne 23. února 2009. Obdobně podala dne 10. března 2009 odvolání proti rozhodnutí ze dne 6. března 2009, které později upřesnila jako návrh na zastavení exekuce, a tento návrh byl u jednání dne 26. května 2009 zamítnut. Z protokolu o jednání je přitom patrné, že se ho zúčastnila za zástupce povinného PhDr. H. P. - soudu osobně známa. Následně požádala o zaslání protokolu z jednání a proti usnesení o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce podala odvolání, které dne 31. srpna 2009 doplnila. I o tomto odvolání bylo rozhodnuto, stejně jako o návrhu na určení lhůty k provedení úkonu podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, (viz usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 40 UL 2/2009-142, č. j. 40 Co 797/2009-152 a č. j. 40 Co 798/2009-155 ze dne 29. září 2009).

Pokud tedy PhDr. H. P. jako osoba pověřená odborovou organizací zastupující stěžovatele od samého počátku exekučního řízení podepisovala elektronická podání určená soudu stejným způsobem jako v případě podání námitek proti příkazu k úhradě nákladů exekuce a soud tato podání přijímal a rozhodoval o nich, aniž by zástupce stěžovatele upozornil na nedostatky takových podání, přičemž i z textu jednotlivých podání je nepochybné, že PhDr. H. P. nikdy nejednala sama za sebe, ale vždy za odborovou organizaci coby zástupce stěžovatele, jeví se postup exekutora a následně i soudu v případě nepřijetí námitek jako zcela formální, překvapivý a porušující princip předvídatelnosti soudního rozhodování. Nepřijetím námitek stěžovatele k soudnímu přezkumu tak bylo porušeno ústavní právo stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny.

Z důvodu minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti jen ve vztahu k napadenému postupu Okresního soudu v Olomouci, který je k rozhodnutí o vznesených námitkách příslušný, neboť exekutor jim nehodlal vyhovět, přičemž okresnímu soudu uložil, aby o námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce jednal a rozhodl [viz § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Ve zbývající části ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.